Ahoj, moc ráda bych zkušenější poprosila o radu, názor. Pokusím se v kostce popsat ten můj příběh, předem se omlouvám, že je to delší. Klasika – v mládí intenzivní sport – dělala jsem závodně karate, okolo 15ti let jsem v rámci karate přípravy a tréninku mohla běhat, běhat a běhat…klidně hodinu kolem tělocvičny…ne­zadýchávala jsem se, nadváhu jsem neměla, ale vždy jsem byla prostě holka krev a mlíko, milovala všechny kolektivní sporty. Pak přišel ten moment, kdy mi úplně neznámý člověk někde na ulici řekl, že mám prostě velký zadek . Tehdy jsem měřila 170 cm a vážila 75 kg a byla na vrcholu tělesné kondice. No ale holka v pubertě a něco takového = dieta. A stala jsem se královnou jojo efektu (nejnižší váha 60 kg),neustálých diet, nepravidelného jídla, hladovění, naprostého zpomalení metabolismu, jinými slovy vlastní blbosti, a to pořádné! Zkrátím to. Přišlo studium na vysoké, zaměstnání, málo času a příšerné bolesti kolenou díky zničeným čéškám (sportem k trvalé invaliditě a vlastní debilitou obzvlášť), následovaly artrotické bolesti občas v rameni, v kotníku…nee­xistuje pro mne udělat dřep kvůli kolenům. Ale nefňukala jsem, nějak to vždy odeznělo. Přišlo několik nesprávných vztahů, stres, rozchody. Před pěti lety jsem ze svých 115 kg zhubla 25 kg, byla v posilovně 5× týdně, chodila na všechno možné, domů se vracela zničená, bolavá..po půl roce se dostavil stav tak šíleného celkového vyčerpání, že jen stěhování do nového bytu a ne moc šťastné manželství přispěly k tomu, že jsem se na fitko prostě vykašlala. Celou dobu jsem se nijak netrápila a paradoxně byla velmi šťastná za to, že vůbec jsem : -). Kila šla vesele nahoru..opět jojo efekt. Minulý rok přišla blokace SI zkřížení, krční páteře a 3 měsíce, kdy mi vlastně vůbec nic nebylo, bolesti jsem neměla, krom toho, že jsem si sem tam omdlela..na zastávce, na parkovišti před hypermarketem jsem se občas vtipně a vesele sesunula na kapotu…pomohla rehabilitace, cvičení, límec. Problém po šesti měsících odezněl, ale bylo mi jasné, že za to může jen moje obezita a neschopnost a mám poslední šanci se sebou začít něco dělat, kvůli zdraví. Takže v listopadu minulého roku jsem se rozhodla, že konečně začnu aplikovat to, co v teorii dávno znám. Začala jsem pro změnu hubnout ne kvůli svému okolí, ale kvůli sobě a svému zdraví. Takže pravidelná strava 5× denně, jiné složení jídla, hodně čisté vody, žádné přidané cukry a začala jsem denně chodit na cca 2 hodinové procházky..zhubla jsem přes 5 kg. V lednu jsem se cítila mnohem lépe a s mamkou začala chodit znovu do fitka. Po deseti minutách rychlé chůze na páse jsem byla zpocená, po dalších deseti jsem měla pocit, že zhebnu. Moje máma skoro v šedesáti měla lepší fyzičku než já! Začala jsem posilovat, pomalu, polehoučku, všechny série prodlužovala, přidávala na pásu a radovala se z každého malého pokroku. Pak přišel den, kdy jsem v únoru odešla svoji tehdy již pravidelnou čistou hodinu opravdu rychlé chůze a řekla si, že den na to vyběhnu, protože to prostě chtělo moje tělo, je těžké to vysvětlit, ale prostě to tak bylo..jen vyběhnout, z radosti. Tak jsem vyběhla. Běžet v kuse 1 minutu se mi zdálo nemožné…zpocená jsem byla až víte kde…prokládala jsem chůzi s během způsobem – když jsem mohla, běžela jsem, když jsem nemohla, šla jsem. Ráno mne budil hlad a po pár týdnech přišla krom výrazně hubenějších nohou i klasická lenost a přinutit se k běhu na pásu (pro mne kvůli kloubům prostě jediná varianta), bylo složitější a složitější. Tak jsem začala trénink od gauče ke kouči. V té době jsem vydržela běžet 5 minut v kuse a já vím – budete se smát, ale pro mně to bylo jako pokořit Sněžku a hlavně – věděla jsem, že to půjde, že to prostě dokážu a budu běhat. Dnes je to měsíc od prvního vyběhnutí a jsem ve 3. týdnu tréninku od gauče ke kouči..Moc mne běhání chytlo, běhám 3× týdně podle tréninku, ve fitku strávím cca 2 hodinky, k běhu vždy přidám posilování. Na moji váhu se raději neptejte, protože jsem se rozhodla, že se vážit nebudu, hubnu prostě na pocit – zhubla jsem o jednu velikost, zapnu kalhoty, které rok před tím nezapla. Ale – začala mne bolet bedra, SI zkřížení, trošku zlobit plotýnky, sem tam bolí levá holeň…kolega z práce, bývalý profi běžec mi řekl, že držení těla a techniku mám OK, boty prý taky jsou OK, v tom problém prý není, prostě to bude ta těžká váha, co sebou tahám. Nechci přestat běhat, naplňuje mne to, baví mne to a každá vteřina navíc, o kterou vydržím běžet dál mi dává naději..pokaždé mám prostě pocit, že běžím (nebo se spíš plazim ) za svobodou, tou svojí, vnitřní..Ale mám prostě strach – myslíte, že ty bolesti mám teď ignorovat a trénovat dál? Jde běh a bolest v mém velrybím stavu dohromady? Chůzí ani plaváním už prostě ani nehubnu a mám pocit, že jediné, co mi k shazování těch kil opravdu pomáhá, je běh. Jsem obézní, běhám, baví mne to..ale MŮŽU? Moc děkuji a omlouvám se za tak dlouhý příspěvek.

>> Kay, 11. 04. 2015 20:29:05

sedni na kolo a slapej

napis stravu, pokud tam mas obilniny tak je to spatne

„jím pravidelně pětkrát denně“ – taky tohle dogma výživových poradců a poraden společenských magazínů bych zkusil přehodnotit.

>> Ondřej S. (aka poohDA), 12. 04. 2015 10:33:44

modne casaky tu dogmu tahaju uz nejake tie dekady

>> Kay, 11. 04. 2015 20:29:05

A měříš si tepovku? Ono běhat s tepem 170, to se nehubne. To roste fyzička, to rostou svaly a paradoxně tudíž i centimetry, protože tuk se neodbourává. Osobně bych doporučila udělat si zátěžový test na běh, kde Ti stanoví, při jaké tepové frekvenci ještě pálíš tuky a držela se toho. Asi to bude dost těžké pro hlavu, zkousnout, že se tolik nenamáháš a zahodit přemýšlení, jestli nezrychlit. Pak taky ubude chuť na sladké a večerní nálety na ledničku z pocity totálního vyhladovění (asi ne Tvůj případ, ale já když si dám rychlostní trénink, tak bych večer snědla celou cukřenku 

Co na to říct? Chodit v přírodě, zamyslet se nad tepem a hubnutím. Chodit, chodit, chodit a klidně ze začátku pomaleji, ale o to vytrvaleji. Třeba hodinku denně? Průběžně zrychlovat, ale nepřepálit to. Tep ti pomůže. Po výrazném zhubnutí možno začít běhat.

Chodit venku – chodit na páse nemůže bavit.

Vysokou intenzitou pohybu ještě nikdo nikdy nezhubl, jen se mu část tuků transformovala po čase do svalů. Jediného čeho docílíš, že spálíš cukry a odpadneš. A pak je brzo doplníš, protože si o to tělo řekne (a jde mu to velmi dobře).

Tvé nadšení pro běh je obdivuhodné, ale je to prostě momentálně nereálné.

>> Kay, 11. 04. 2015 20:29:05

Najdi si vlakno „prosim o pomoc“. Tam je receno asi uplne vsechno a uvidis, ze Maxe dovedlo k vysledkum.

>> Kay, 11. 04. 2015 20:29:05

Osobne si myslim, ze trenovat cez taku bolest ako popisujes by si nemala, pretoze sa bude stupnovat a aj tak ta to nakoniec vyhodi z treningu, na omnoho dlhsie… vsetci tie pocity pozname, ake je to vzdavat sa behu, ked sa crta zranenie (horsie ako ked uz je, lebo vtedy aspon vieme, ze to uz nepusti :D ), ale fakt treba sadnut trebars na ten bike a opakovat si je to pre beh, je to pre beh…