Běh v transu, aneb co je to lunggom

Ne náhodou lunggom vznikl právě v Tibetu a himálajských oblastech Nepálu. Jde o krajiny, kde jsou obydlená i nejnepřístupnější místa v nadmořských výškách až 4000 m. Do vesnic v těchto rozlehlých a pustých oblastech od sebe vzdálených stovky až tisíce kilometrů mnohde nevedou žádné silnice. Spojení včetně přepravy těžkých nákladů bývá zajišťováno pěšky či za pomoci koní a jaků.

Tibeťané či Nepálci nejrůznějších národností a budhistické víry obtěžkaní břemeny o váze kolem 60 kilogramů překonávají pěšky a bosi nebo v mizerných botkách zasněžené průsmyky v nadmořských výškách až 6000 m, cestou balancují na úzkých a kluzkých římsách skalních stěn, přecházejí divoké řeky po vratkých lávkách. Není tedy divu, že se při této celoživotní činnosti dostávají často v průběhu mnoha hodin namáhavé chůze do jakéhosi transu, ať už cíleně, podle rad zkušenějších, anebo instinktivně.

Stav transu je zbavuje strachu i pocitů vyčerpání, pomáhá jim rychle a bezpečně překonat nejtěžší úseky cesty. Těžko říct, co se v myslích nosičů děje. Nejspíše nic převratného, žádné vyšší sféry se nekonají. Tihle těžce pracující prostí lidé pravděpodobně z praktických důvodů dosahují jakési prázdnoty, ničím nerozptylováni co nejrychleji směřují k cíli.

Avšak tibetští mniši se skutečně při svých duchovních poutích mohou pohybovat velmi rychle a současně řekněme třeba oduševněle. K životu totiž potřebují minimum, jídlo podle budhistických zvyklostí od místních lidí dostávají, a tak putují téměř bez zátěže. Chůzí či během v transu dosahují podobných výsledků jako meditací, tedy stavů svobody mysli, pocitu bytí oproštěného od tužeb a strastí. V některých klášterech probíhá i speciální, na lunggom zaměřený, výcvik.

Francouzská cestovatelka Alexandra David-Neel, která v první polovině minulého století strávila v mystickém a cizincům nepřístupném Tibetu mnoho let, popisovala, že chodec praktikující lunggom nejde ani neběží, ale jakýmisi obrovskými skoky se pohybuje těsně nad zemí velmi rychle vpřed, vlastně letí. Mnozí jiní znalci Tibetu se však domnívají, že Neelová trpěla halucinacemi.

V našich podmínkách je lunggom nenapodobitelný. Chybí obrovské prostory, velehory, neodbytně, doslova na každém kroku, nás pronásleduje civilizace. Věřím, že téměř identické stavy zažívají ultramaratonci, kteří vůlí nebo úžasnou motivací dokážou posunout svůj práh bolesti a vnímání utrpení takovým způsobem, že se při běhu nezastaví, dokud neupadnou do bezvědomí (jako Dean Karnazes při svém prvním Badwaterském ultramaratonu v Death Valley) nebo dokud u nich nedojde třeba k akutnímu selhání ledvin, nevzdávají tedy ani v případě, že jejich rezervy se těsně přiblížily nule.

Vypínají zdravý rozum a dostávají se do transu? Určitě ano. Ale rozdíl tu přece jen je. Nemají to do nejbližší nemocnice několik dní pochodu přes zasněžené průsmyky, nezůstanou ležet nepovšimnuti u cesty, nepodlehnou podchlazení, nepustí se do nich hladoví supi.

Přesto si myslím, že dokonce i každý z nás, kdo zkusil nějakým způsobem překonat sám sebe, bez ohledu na individuální meze, malinko z toho transu zažil. Všem se nám občas stane, třeba před cílem maratonu, že přestaneme vnímat okolí, jsme jako automat, běžíme, běžíme, na nic nemyslíme… Možná to na sekundu připomíná lunggom, ale uprostřed Prahy do něj máme ještě zatraceně daleko.