Vzhledem k tomu, že moje dosavadní maximum byl klasický silniční maraton, raději jsem zvolil variantu SkyMarathonu.

Středobodem mé přípravy byly každý víkend 20–30 km dlouhé výběhy v terénu, díky kterým jsem si alespoň docela proběhal Sydney. Do toho nějaké kopcové intervaly a tempové výběhy lehce přes 10 km. Na něco víc jsem neměl moc čas, i tak to ale asi byly největší objemy, co jsem kdy běhal…

Centrum závodu bylo v srdci Australských Alp, horském městečku Bright. Ze Sydney jsem to měl hodinu letem do Albury a pak ještě dvě hodinky autem.

Start: Je neděle půl sedmé ráno a za mohutného ryku kravských zvonců vybíháme. Hlavně to nepřepálit. Chladím to tempem kolem pěti minut na kilometr. Běží se mi úžasně lehce.

1.5 km: Už to začíná. Sbíháme z asfaltu a míříme na úzkou pěšinku, která se vine směrem k prvnímu vrcholu dne, Mystic Hill.

4. km: Projevují se následky včerejšího slejváku. Pěšina je místy tak bahnitá, že si běžci musí vzájemně podávat ruce, aby překonali uklouzané prudší úseky. Ultramaratonci naší trať včera běželi tam a po stejné cestě zase zpátky. Naprosto obdivuju ty, kteří to včera již za tmy (a v tom slejváku) touhle kamzičí stezkou běželi dolů. Nechápu, že se nezabili.

5. km: Mystic Hill. Prvních 5 kilometrů a 500 výškových metrů dnešního dne je za mnou. Rychle se otáčím, fotím na mobil ranní panorama a utíkám vstříc prvnímu downhillu. Prý je výživný. Já i ostatní běžci se zatím usmíváme.

6. km: Příjemná stezka se najednou láme a … co to sakra je? Brutální sešup, na kterém stromy rostou prakticky rovnoběžně se zemských povrchem. Úsměvy na tvářích se rychle mění ve smrt v očích. Na 500 metrech klesáme o 225 výškových metrů. Bláto, kameny, klacky, klády. Uplatňuji zkušenosti nabyté při orientačním běhu a sjíždím to dolů. Na snowboardu by to asi ale bylo bezpečnější.

7. km: Světe div se, jízdu přestávám jen s pár oděrkami. Jak jsme doklouzali dolů, trať se hned láme pro změnu do kolmého kopce. Ne, tady si prostě neodpočineš.

8. km: Na 1,5 km stoupáme 500 výškových metrů. Běh absolutně nepřipadá úvahu, zkušenější vytahují trekové hole. Vedle mě jdoucí běžkyně situaci udýchaně komentuje slovy „This is mental!“ Souhlasím. Sluníčko začíná pálit do zad, stejně jako pálí stehenní svaly. A zas ty stromy rovnoběžný se svahem…

9. km: Kopec jménem Clear Spot. Výhledy znamenité, stejně jako laktáty v nohách. Snažím se nezastavovat a rovnou se rozbíhám k dalšímu mohutnému seběhu. Po tom minulém už mě ale nic nerozhodí. Tlačím první gel.

13. km: Sešup se postupně mění v asfaltovou vložku. S potěšením zjišťuju, že nohy jsou stále celkem svěží. GPSka hlásí čtyři minuty na kilák. Raději zpomaluju.

16. km: První občerstvovačka. Snažím se moc nezdržovat, doplňuju camelback, házím do sebe kelímek coly a pokračuju.

17. km: Čeká mě dlouhý a táhlý kopec. Volím taktiku indiánského běhu. Nejdřív ale vysypávám kamínky z bot. A tlačím druhý gel. Po cestě potkávám první běžce, co zápasí s křečemi. Velebím svoji běh-chůze-běh-chůze taktiku.

21. km: Třetí kopec zdolán. Velkým štěstím mě ale naplňuje zejména fakt, že jsem v půlce. Následuje 3.5km seběh po širší cestě. Držím tempo kolem 5 minut na kilometr a těším se na blížící se velkou občerstvovačku.

24. km: Občerstvovačka před královským výběhem. Dávám půlku banánu, zapíjím colou, ionťákem, vodou. Doplňuju camelback. Je tu spousta fanoušků, což mě nabíjí energií. Tož vzhůru na 10 km dlouhou vrchařskou prémii s 1 100 metry převýšení. Dakota Jones to včera během ultramaratonu napálil mírně přes hodinu. Hovado.

26. km: Úzká stezka se nekompromisně vine směrem k vrcholu Mt. Buffalo, když tu se najednou běžec přede mnou otáčí a s nepublikova­telnými nadávkami se řítí zpět dolů. Chudák, zapomněl si na občerstvovačce doplnit vodu v camelbacku a právě vyschl. Čtyři kilometry a bezmála 300 výškových metrů, které si tímto naběhne navíc, jsou tvrdý trest, ale jeho rozhodnutí je moudré.

29. km: Z lesa vybíhám na holé pískovcové pláty, sluneční paprsky ze mě intenzivně vysávají energii. Snažím se koukat okolo a kochat se výhledy na zelené kopce, ale s tou kamenitou podložkou je to vcelku o hubu. Kterou si samozřejmě po chvíli nabíjím.

31. km: Nohy těžknou, a zejména kvadricepsy nepříjemně tvrdnou. Radši zastavuju a na pár vteřin protahuju. Tlačim třetí gel a v jeho půlce zjišťuju, že mi došla voda – za necelých 7 km jsem jí vychlemtal dva litry.

33. km: Závod mi teď ubíhá ukrutně pomalu. Kde je sakra ten vrchol?

34. km: Konečně. Zdolat tu zatracenou vrchařskou prémii mi trvalo 1:56 (dnešní vítěz to šel o půl hodiny rychleji, to jde), ten závěr na suchu mě ale moc nebavil. Zastavuju na nějaké dvě minutky, doplňuju camela, vychutnávám si banán s colou. Parádní divácká kulisa vítá jak běžce na občerstvovačce, tak ty šťastnější, kteří už dobíhají do cíle (posledních 7.5 km je tvořených smyčkou, která se částečně protiběhem vrací zpět sem). Před chvílí, v čase 5:01, doběhla první ženská.

36. km: Po další vrchařské prémii vybíhám u krásného horského jezera. S velkým sebezapřením zapuzuji myšlenku na šipku do osvěžujících vod…

37.5 km: Trasa se mění v drobnou lezeckou vložku, šplhám po pískovcových blocích strmě nahoru. Nohy už dost protestují. Teď ale přichází vyloženej bonus. Šipka ukazuje na škvíru mezi balvany, chvilku váhám, a následně do ní teda lezu. Do propozic měli napsat, že závod není pro objemnější jedince, protože i já se tam horkotěžko vejdu. Následující, několik desítek centimetrů široký a vcelku vertikální skalní průchod bych si normálně dost vychutnal. Jenže nohy už mam jak želé, takže se snažím to akorát nesjet v kotrmelcích.

39. km: Podařilo se. Vracím se zpět jezeru, které se obíhá po příjemné štěrkové cestě. Běžím už dost těžkopádně a jen s velkým úsilím se dostávám pod šest minut na kilometr. Co chvíli se vzájemně hecujeme se závodníky v protiběhu. To mi pomáhá, žeru hroznovej cukr a na tvář se mi pomalu vrací úsměv.

40.5 km: Po prudkých pískovcových schodech sbíhám do údolí, kde na povrch vytéká podzemní řeka. Čeká mě poslední kilometr a posledních 100 výškových metrů. Ty schody nahoru už znám, blížící se cíl do mě nalejvá energii, beru schody po dvou. 40.55 km: No dobře, zas tolik energie to do mě nenalejvá. Přecházím do chůze.

41. km: Schody končí a od cíle mě dělí už jen 400 metrů po mírně se do kopce vinoucí pěšině. Slyším kravské zvonce. Teď už za to fakt beru, předbíhám ještě tři běžce a s afektovaným úsměvem si to šinu do cíle.

Cíl: Medaile, gratulace, nohy bolej, ale přesto mam pocit, jako bych se vznášel. U stánku se nejsem schopen rozhodnout jestli chci banán, čokoládu, chipsy nebo párek v rohlíku, takže beru akorát dvě plechovky coly a jdu si sednout do stínu, oznámit světu, že jsem doběhl. Jsem šťastnej a už teď vím, že to rozhodně není můj poslední závod tohoto druhu.

Závod jsem nakonec běžel (a šel) 6 hodin a 27 minut a skončil jsem na 43. místě za 142 doběhnuvších. Vítěz to dal za 4:25. Předběhlo mě jenom pět bab. Naprostá spokojenost!

Perlička na konec: Ještě před samotným závodem o trati nejlepší australský trailrunner, který trať ultramaratonu testoval, prohlásil, že něco tak brutálního ještě nikdy neběžel. Jeho slova potvrdil průběh samotného ultramaratonu, který tři běžci dlouhodobě se držící v první pětce vůbec nedokončili a současná australská jednička 12 km před cílem zkolabovala.

Závod vyhrál s královským náskokem Američan Dakota Jones (šel to 7:48), jeden z nejlepších běžců svého druhu na světě vůbec. Pro fajnšmekry dopručuju naprosto skvělej popis závodu od prvního Australana v cíli (za Dakotou), který bude Austrálii reprezentovat na nadcházejícím mistrovství světa. Očividně ho ten závod dost bolel…

Facebookové stránky závodu