Do Tanzánie přilétáme v noci, ospale mžouráme z okna automobilu na nic neříkající silnici do Moshi. Jsou tak čtyři hodiny ráno, nikde ani noha, provoz nulový. Z letargie mě probírá postava běžce. A druhá. A další. A další. Není jich deset ani dvacet, ani sto, ale stovky vesměs stejně oblečených, ve dvojicích zvolna běžících postav. Některé skupinky si sborově zpívají. Řidič se nemá k žádnému vysvětlení. Někde jsem si přečetla, že Tanzanii a Keňu obývají příslušníci stejných kmenů. Tak tady máme vysvětlení, jak se tvoří nekonečné zásoby výborných běžců. I mě někdy napadne běhat v noci, ale nemám k tomu tisíce stejně smýšlejících.

Snídáme mezi palmami na terase barevně vymalovaného hotýlku, na vlídném ranním slunci. Jaká změna proti už půl roku trvajícímu období tmy a zimy – nezimy roku 2014 u nás doma! Mezi palmami zahrady je vystříhané „okno“, ve kterém se občas objeví zasněžený vzdálený kopec. U nás je zasněžených kopců všude spousta, tak mu zprvu nevěnujeme pozornost. Pak mě napadá, že v rovníkové Africe takových moc být nemůže, tedy konkrétně jen jeden – Kilimanjaro. Libor bere do ruky své tříkilové dělo, což je povel pro ostatní, že by taky měli jít fotit. A to se stává tradicí i pro další dny.

Ukázka z knihy Kam bych tak běžela? Rozhodnutí, disciplína, odhodlání liberecké maratonské cestovatelky Ivany Pilařové. Vyšla v listopadu a navazuje na její první knihu z roku 2011 s názvem Kam bych tak běžela, aneb Extrémní běhy od –40 do +40 stupňů Celsia. Obě knihy můžete objednávat u autorky na emailové adrese o.k.audit@c-box.cz.

Co dělat volný den před závodem? Vybavuji si poučení z mého prvního zahraničního maratonu v Paříži v roce 2000, kde doporučovali odpočívat těmito slovy: „Tento den jeďte i do své banky autem.“

Do banky nemusíme, v hotelu máme bazén, zdálo by se, že je to jasné. Ale u bazénu mohu ležet v Liberci. Pojedeme na safari do národního parku Arusha vlastním autem s řidičem – průvodcem. Nikdy jsem na safari nebyla, tak nic nečekám. Přece jen mě ale překvapuje, že vjíždíme do hor a do lesa. Co tady můžu vidět? Z filmů si představuji téměř holou savanu, kde je vidět každé kopyto… Tady mohu pročesávat očima buš jak chci, ale nevidím jediné zvíře. Až s pomocí řidiče je objevujeme – zebry, buvoly, opice, ptáky, žirafy, plameňáky, maličké antilopy dikdik „velké“ jako malý pes.

Za zatáčkou přechází přes prašnou silnici žirafák. Je ho kus a nikam nespěchá. My také ne, ale po 10 minutách s 50 fotkami všech detailů míjíme obra autem ve vzdálenosti deseti centimetrů. Mohla bych ho pohladit, ale to se na safari divokým zvířatům nedělá.

Nastal Race Day, 2. března 2014. Jsme skoro na rovníku (3. stupeň jižní šířky), není proto divu, že start maratonu je v půl sedmé ráno. Jsem moc ráda, že vyzvednutí čísel zařídili v hotelu, i přes procházku do Moshi se nám výdej čísel nepodařilo objevit. V obálce je číslo a čtyři špendlíky. Žádné propagační materiály, gely, tyčinky, houbičky, ani jiné serepetičky.

Startuje se na místním stadionu, kam přijíždíme za tmy hodinu a půl před startem. Místní hlasatel neustále dokola opakuje, abychom se zahřívali, zahřívali a zahřívali. Je přes dvacet stupňů, opravdu nemám tu potřebu. Startujeme s rozedněním a míříme do místních ulic. Organizátoři měli pravdu, jsou plné lidí, lituji, že nemám foťák.

Běží se docela zostra po nekonečné vlnící se silnici za stoupající teploty. Můj způsob běhu vyvolává neskrývané výbuchy smíchu. Smějí se malí i velcí. Když mi později při výstupu na horu jeden nosič říká, že si mě pamatuje z maratonu, ani se nedivím. Takovou atrakci taky nemají každý den.

Na 21. kilometru uhýbáme prudce do kopce. Takto začínali půlmaratonci, představuji si Libora, jak po vyběhnutí ze stadionu v klidu přechází do chůze a ničím se nestresuje. K mému údivu to tak nebylo a v davu téměř dvou tisíc lidí kopec ani nebylo moc vidět, navíc – po startu se přece nechodí. To kdybych věděla, tak se stydím za své představy. Na ostrém slunci zápasím s čím dál strmějším a hlavně nekončícím stoupáním. Vybavuji si skoro zapomenutou informaci, že trať nenápadně, ale důrazně stoupá až na 32. kilometr – budu se tedy trápit ještě 11 kilometrů. Tedy už jen deset. Končí město i předměstí, které je ve všech rozvojových zemích světa stejně bezútěšné, šedé, špinavé.

Začínají banánová políčka, vesnická stavení, v palmách ukryté malé domky, asfaltka se mění v prašnou cestu, míjím ženy v barevných šatech s trsy banánů na hlavách. Překvapuje mě čistota, nikde žádné skládky, pod stromy, ani v příkopech neleží odpadky, ani pet lahve. I na občerstvovacích stanicích se kelímky hned uklízí do košů… Podává se tam voda. Nezbývá mi nic jiného než věřit, že není z první studny. Taky coca-cola, které zde říkají „koks“, což mě zprvu docela zmátlo.

Stoupání ukončuje sprcha z hadice. Vděčně využívám a valím se dolů. Je třeba seběhnout 500 nastoupaných výškových metrů. Jde to rychle a bezbolestně. Lituji ty, co z pohodového mírného kopce musí pěšky, protože svaly zničené výběhem jim nedovolí běžet.

Na stadionu málem netrefím do cíle, neboť organizátoři zrušili cílovou bránu, která tady ještě ráno byla. No nic, hlavně, že zbyla medaile a mnoho plechovek místního piva Kilimanjaro. Cílový prostor jsme pojali po česku, celou délku české vlajky máme na stole olemovanou vypitými plechovkami. Zástupci země hvězd a pruhů si nás fotí jako atrakci. Úkol máme za sebou – absolvování 42 a 21 zdejších Kili-metrů.