Ještě před půl rokem jste žil na ulici, denně vypil i osm litrů vína. Nebýt vašich bývalých studentů, kteří vás náhodně objevili a pomohli s návratem do normálního života, možná jsme si už nyní spolu nepovídali a zcela určitě byste se nechystal na květnový maraton, že? Jak s odstupem vnímáte vaši záchranu?

„Hluboce mě ta vlna pomoci zasáhla. Vůbec jsem nemohl pochopit, proč ty sympatie. Na Facebooku se vytvořila skupina, která má asi dva tisíce lidí a kde studenti hodnotili moji práci na fakultě. Byla to pro mě zajímavá zpětná vazba a hlavně překvapení, protože já jsem se necítil tak, jak jsem tam byl nazýván: charismatický a zajímavý. Když jsem těch 22 let na fakultě učil, snažil jsem se jenom dělat svoji práci. Nic víc, nic míň. Přízeň studentů mě překvapila a hodně nastartovala.“

Přemýšlíte někdy nad tím, kde byste byl, kdyby vás nepotkala Lucie Matysová, studentka z Brna, která zveřejnila váš příběh na internetu a tím nastartovala „záchrannou akci“?

„To už bych asi nebyl mezi živými. Páchal jsem na sobě hrozné věci. Ale všechno špatné je k něčemu dobré. Naprosto jsem se osvobodil ve vztahu k pojmu smrt a beru to jako pozitivní zkušenost. Jsem sociálnější, citlivější, daleko hlouběji rozumím věcem, kterým jsem dříve nerozuměl.“

Řízením osudu jste se ocitl až na ulici, s alkoholem coby nejbližším přítelem… Váš organizmus toho musel vydržet opravdu hodně.

„Máme v rodině dobrý gen, možná mám ještě půl života před sebou. Bylo to dáno asi také tím, že od 14 let sportuji. Měl jsem dobré učitele tělocviku, kteří nám vysvětlili, k čemu sport může být. Nebyli to pouze muži se stopkami a tabulkami, ale snažili se odkrývat hlubší vrstvy sportu, o kterých se zase tak moc nehovoří.“

Jak dlouho nyní abstinujete?

„Když jsem byl na ulici, tak jsem toho pil strašně hodně. Spousty litrů ovocného vína. Studenti, dva bratři a přítelkyně jednoho z bratrů se mě snažili nejdříve dostat z ovocného vína na pivo. Byli tak moudří, že pochopili, že nejde, abych přestal ze dne na den. Předposlední den jsem vypil asi 17 piv. Ale řekl bych, že jsem byl vcelku při smyslech a komunikoval jsem. Cítil jsem se v pohodě. Druhý den jsem vypil pivo co tři hodiny. Dopoledne jsem měl trochu krizi, měl jsem chuť. Následující den jsem vypil poslední pivo, doufám, že svého života, a najednou jako kdyby to bylo všechno pryč. To se stalo v září minulého roku. Mým studentům se za dva dny podařilo to, co nezvládli psychiatři za tři měsíce v psychiatrické léčebně.“

Vrátil jste se také ke sportování, k běhu. V květnu dokonce poběžíte pražský maraton. Skoro to zní jako sci-fi, nedávno alkoholikem na ulici, nyní ve startovním poli fyzicky náročné sportovní akce. Vysvětlením však je vaše dřívější sportovní minulost. Maratony a dálkové běhy jste běhával často a rád, že?

„Na svůj první maraton v životě nezapomenu. Byl to malý maraton, který kousek od Ostravy, v Třebovicích, organizoval Otto Seitl. Doběhl jsem druhý, ale zase díky svojí nezkušenosti. Půlmaraton jsem napálil, do třicítky to šlo, běželo se mi dobře, 35 kilometrů se nějak dalo, ale těch posledních sedm kilometrů a nějaké drobné ani moc nebyl běh. Můj náskok před ostatními byl ale tak veliký, že jsem to ve stavu naprosté vyčerpanosti doběhl na druhém místě. Byl to takový malý sympatický závod, kde maratonec dostal pivo a párek, a to se mi strašně líbilo.“

Pamatujete si svůj čas?

„Bylo to okolo tří hodin, asi 3:09 a nějaké drobné. Začalo mě to naplňovat, takže jsem pak opravdu začal běhat, ročně jsem natrénoval třeba 4 000 km a osobák mám tuším 2:58. Ale já nejsem člověk, který si dělá statistiky. Běh je pro mě výzva k přemýšlení nad svým nitrem, nad svým tělem. Snažím se k tomu přistupovat filozoficky. Závody běhám především sám se sebou. Se svojí vůlí, energií a mentální výbavou.“

Zaběhnutý čas pro vás tedy není důležitý?

„Kdysi jsem přemýšlel, jak to udělat, aby – když už tak trénuju – byl ten čas ještě kvalitnější. Koupil jsem si knihu o běhání, kde byly tabulky a grafy a… najednou začalo jít se mnou všechno z kopce. Už to nebylo ono. Říkal jsem si, že je pondělí, tak musím běžet před prací hodinu a čtvrt a odpoledne musím zase běžet 5×1 000 metrů. Nějak jsem z běhu přestával mít radost a moje výkony šly rapidně dolů. Dlouho jsem si pak ani nezaznamenával tréninkové časy a nepoužíval hodinky. Řekl jsem si: „To snad poznáš, jestli běžíš pomalu, nebo rychle, jestli to bylo rychlejší před týdnem, nebo ne.“ Dnes už hodinky už mám, ale trénuju tak, abych z toho měl radost. Aby mě to naplňovalo. Nejsem dokonce ani typ, který si jde zaběhat, protože je v psychické nepohodě. To já nemůžu. Já naopak sportuji, když jsem v psychické pohodě. Jinak na to vůbec nemám náladu ani chuť.“

Ukázka z rozhovoru, který najdete v dubnovém čísle časopisu Běhej.com. To vychází 14. dubna a bude obsahovat maratonský speciál věnovaný historii i současnosti českého maratonu. Kromě toho přinese velký test 13 modelů bot na silniční maratonských závod, rozhovor s druhou ženou běžeckého žebříčku Zuzanou Rusínovou a medailonek výtečné trailové běžkyně Zuzany Urbancové. V sekci o zdraví naleznete pět nejčastějších zranění kolene a rad, jak je léčit, a věnovat se budeme i rizikům tzv. atletického srdce.