Jako kluci jsme obdivovali fotbalisty, hokejisty a Emila Zátopka. Moc možností k pěstování sportu tehdy, několik roků po druhé světové válce, nebylo. Zvláště ne na vesnici, odkud pocházím. Děti ze zemědělských rodin běžně po návratu ze školy pomáhaly rodičům na poli a byla to tehdy skoro hanba a věc hodná opovržení, kdyby se někdo jen tak flákal po návsi a lenošil. 

V ročních obdobích, kdy bylo na polích méně práce, jsme si čas na fotbal našli. Za humny jsme měli obecní plácek a tam jsme mohli kopat do balonu, jak dlouho jsme chtěli. V zimě, když zamrzla voda na mokrých lukách, změnily se v kluziště. Co na tom, že brusle „kanady“ měl málokdo, ostatní jezdili na tak zvaných „džeksnách“, které se k botám přišroubovaly kličkou. 

Československo bylo v roce 1947 poprvé mistrem světa v hokeji a rádio tu zprávu rozhlásilo i do té nejmenší dědiny. A pochopitelně také Zátopkovy úspěchy na olympiádě v Londýně o rok později. Ty nás tak nadchly, že jsme začali trénovat běh, ale brzy jsme toho zase nechali. 

Určitou náklonnost k běhu jsem u sebe podruhé objevil v době, kdy jsem dojížděl do Kroměříže na jedenáctiletku. Součástí tělesné výchovy byly také jakési branně-vytrvalostní závody. Při jednom z nich jsme měli za úkol běžet od školy do lesíka Hvězda nad obcí Jarohněvice, tam plnit nějaké branné disciplíny a zase běžet zpátky. Bylo to asi 10 km celkem. Když se to tak vezme, já jsem tehdy nebyl žádné sportovní eso, na nářadí jsem naopak byl skoro podprůměrný a protože ani mým rodičům sport moc neříkal, kromě toho rekreačního fotbálku jsem nedělal vlastně nic. Jakési dispozice k vytrvalostním sportům jsem asi měl, protože tenkrát při tom vytrvalostním běhu jsem doběhl celkem v pohodě na druhém místě, kousek za největším esem z celé školy. Ale zase mne to nevzalo tak, abych se běhu chtěl věnovat natrvalo. 

Proti vůli matky, která chtěla mít puberťáka na očích a prosazovala studium na některé vysoké škole v Brně, jsem se dokázal vzbouřit natolik, že nakonec kapitulovala a souhlasila s tím, abych udělal zkoušky na obor knihovnictví na pražské filologické fakultě, kam byli knihovníci spolu s novináři přifařeni. Přijímačky jsem udělal v červnu 1955 a od září jsem tedy začal studovat v Praze. V prvním ročníku „vejšky“ jsem se musel nejprve naučit plavat (v mém rodném kraji totiž nebyla pořádná řeka ani rybník, o krytých bazénech nemluvě, a tak jsem tento nedostatek musel dohánět až jako dospělý ve vinohradském bazénu). 

Velký vliv na mé rozhodnutí stát se atletem měl fakt, že naším tělocvikářem na fakultě byl člen reprezentační sprinterské štafety ČSR Mirek Horčic, mnohonásobný atletický reprezentant, který krátce předtím ukončil aktivní sportovní činnost. A snad ještě více se na tom podepsal můj spolubydlící na koleji 5. května v Grégrově (nynější Slavíkově) ulici na Vinohradech. Ten mne na jaře 1957 začal hecovat, abych se přihlásil na přebory Karlovy university, které se konaly 17. dubna na Malém stadionu na Strahově. Stadion existuje dodnes, ale dráha je zcela zdevastována. Můj spolubydlící Jarda J. byl chlap vážící něco přes metrák a tak si pochopitelně vybral vrh koulí. Jenže co jsem si měl vybrat já? Jarda mi poradil, abych se přihlásil na 3000m na dráze, že na tom se nedá moc zkazit. Z toho, že jsme se na startu sešli pouze čtyři ze všech universitních fakult, určitě pochopíte, že běhání nemělo u nás nikdy na růžích ustláno. Měli jsme sice čtyřnásobného olympijského vítěze Emila Zátopka a několik dalších velmi dobrých běžců, ale pak už nic. Řeknu to krátce: po čtyřtýdenním jakoby tréninku na asfaltových cestičkách vinohradských Riegrových sadů bylo třetí místo a čas 11:38.4 asi maximem, kterého jsem mohl dosáhnout. 

Na tomto svém prvním závodě jsem se seznámil s velmi dobrým běžcem Slavie VŠ Praha Mirkem Ďurčíkem, později jsme se utkali ještě mnohokrát a Mirek mi pravidelně uštědřil nakládačku. První závod mohl snadno být i posledním, nebýt již jmenovaného Miroslava Horčice, který mne suverénně (spolu s Mirkem a ještě jedním borcem, který doběhl druhý) nominoval na tradiční atletické utkání Universita – technika, které se konalo již v dobách první republiky, ale později bohužel zaniklo. Tenkrát ještě byl vyučující – byť tělocvikář – autorita, a tak jsem se neopovážil odporovat, i když se mi znovu na závody moc nechtělo. Na druhém závodě v životě jsem přes všechnu snahu doběhl suverénně poslední, i když jsem se zlepšil o „úžasných“ 13 vteřin. A legrace pokračovala další nominací na oblastní VŠ přebory. Také ty jsem nějak na chvostu doběhl, ale to už asi začaly pracovat endorfiny a já se rozhodl, že o prázdninách začnu pořádně běhat, abych konečně opustil vyhrazené místo v závěru startovního pole. (Pokračování)