V neděli úplně nebyl nadšen z podle nás výtečného času 4:06. Chtěl to dát za 3:55. Má ale úžasnou mentální sílu – ihned si našel důvod, proč být spokojený: “Od 37. kilometru už se mi to zajídalo a tempo šlo dolů. Ale těšilo mne, kolik lidí přesto dokážu v této fázi předbíhat.” Nakonec z toho byla druhá příčka v kategorii maratonců nad 70 let. Z Čechů jej porazil jen další neskutečný veterán, Pavel Šimeček z MK Kladno.

Milan pak v cíli udělal chybu, že si sedl na moc dlouho do nevětraného stanu určeného pro převlečení běžců. Udělalo se mu nevolno a musel vyhledat pomoc kolegů lékařů. Naštěstí čerstvý vzduch pomohl a Milan se dopravil domů po své ose.

I to ukazuje, v jaké kondici jeho tělo je. Přitom s výjimkou Běchovic, které běžel poprvé v osmdesátých letech, nikdy běhu moc neholdoval. I první půlmaraton dal až v roce 2015, jak je patrno z jeho běžeckých tabulek.

“Víš co, mně hrozně pomohla tréninková knížka bratří Hansonových (Hansonova metoda maratonu, pozn.red.), kde mám zaškrtnutou větu ‚Naučíme vás běhat posledních 16 km maratonu.‘" Já si ji koupil po dvou maratonech, na kterých jsem se vytrápil přes pět hodin. Chtěl jsem dát svému běhání nějaký řád, víc trénink pochopit,” říká člověk, který pomáhá zajímavým způsobem upozornit i na nedobrý finanční stav českých hospiců, tedy zařízení, kam odcházejí nemocní lidé za zdravotní péčí na poslední chvíle života.

Pokud byste chtěli zjistit více o metodách zmíněných bratří Hansonových, věnovali jsme se jim před mnoha lety v tomto článku. Ne všechno, co říkají, současní kouči podepisují, ale rozhodně to je cesta, jak se v hobby běhání posunout a mít radost z lepších výsledků. Bez ohledu na váš věk, v tom je vytrvalostní běh velmi demokratický a spravedlivý!

I díky zmíněné knize můžete Milana vídat několik měsíců do roka na jeho oblíbeném kolečku kolem zahrádek v jedné mostecké čtvrti mimo centrum. A pozor – přestože už je v důchodu nějaký ten pátek, běh nemá jen “jako”, pohled do Stravy či Garmina říká, že neváhá trénink zpestřit tempy a silovými běhy. Běžně v tomto období měsíčně natočí přes 200 km! Devět z deseti hobíků by se mohlo od něj učit, jak si budovat či aspoň udržovat fyzičku. Však mu také Garmin hlásí VO2max úctyhodných 51–52 a věk podle kondice 58 let, tedy o plných 15 let méně, než co říká číslo v rodném listu.

Ale není vše tak růžové, jak by se mohlo z dosud uvedeného zdát. Důchod-nedůchod, i Milan řešil to, co znají spíše manažeři mnohem nižších ročníků narození: vyhoření.

“Loni v září jsem po pěti letech práce v hospicu musel skončit. Práce mne přestala bavit a musel jsem toho nechat. Dokonce jsem byl i u psychologa. Teď zase lehce ubírám z charitativního běhání pro hospice, byť deset tisíc ročně mosteckému hospici pořád vyběhám. Chci si ale běhat i jen pro sebe, protože mne to hrozně moc baví. A i ten běh si hlídám, abych mu nepropadl úplně, protože mne baví spíš trénovat na výzvu typu pražského maratonu, půlmaratonu nebo pak v září Běchovic.”

Zajímavý přístup, protože po zbytek roku Milan běhat přestává úplně, dokonce ani nevyklusává jen tak, pro radost. “Těším se na obě činnosti – na období přípravy na závody, ale i na dobu, kdy neběhám vůbec.”

“Mám spoustu jiných zájmů, a hlavně se učím také někdy nedělat nic,” říká veskrze renesanční člověk, který si v důchodu udělal řidičák na autobus a dodneška vypomáhá místnímu dopravnímu podniku. A taky si splnil sen naučit se na velmi dobré úrovni mluvit německy.

Tak či tak, jeho běhání v nejrůznějších podobách je vskutku vzpruhou pro všechny, kteří mají důchodový věk spojen jen s chátráním tělesné stránky a poklesem mentální laťky. Milanovi to pálí pořád dobře, o běhu hovoří jako třicetiletý (včetně nezbytné hantýrky) a v hlasu byste marně pátrali po zadýchávání se a ochabující životní energii. A to jsme jej zastihli den po maratonu, kdy člověk přeci jen v útlumu logicky bývá. Měl zrovna polední pauzu v gynekologické ordinaci, kam na den dva týdně ještě dochází.

Někde tuhle proběhla internetem zpráva, že vyhoření nenastává jen tehdy, když moc pracujete, ale když vaše práce ztratí smysl. Něco na tom bude.

Co se týče běhu, Milana naštěstí rozhodně baví pořád. A miluje atmosféru závodů.

“Ne, s během rozhodně nekončím, určitě se znovu přihlásím na maraton. Ale nespoléhám se na to, že budu věčně na bedně ve své kategorii. Na to se nedá spoléhat, za rok zase do ní přijde mladá krev,” loučí se slovy, které vhání do očí slzičky smíchu ale i z úcty k jeho vytříbeného smyslu pro sebeironii a pokoru.