Když se jednou rozhodneme a za svým rozhodnutím pevně stojíme, podaří se to. A pak nemusí zůstat při jednom.

Jsem ještě pořád běžecký začátečník, intenzivněji jsem začal běhat loni v únoru, před tím jen nárazově, v rámci nějaké přípravy na horský kopec, což znamená v mém pojetí asi tři měsíční intervaly za posledních osm let.

V časech běžecké přípravy – hlavně té psychické – jsem za zimních večerů pročetl kdejaký článek na téma maraton, začátečník, trénink… jde to, nejde to, kdy je ta správná doba, objemy atd. Byl jsem vděčný za každou informaci, i tu, že v tom nejsem sám. Proto berte tento příspěvek pouze jako můj dluh – pár prožitých zkušeností, které mohou někoho povzbudit při rozhodování o vlastních cílech a úvahách, co tělo snese.

Původně jsem začal běhat doplňkově, abych shodil nějaké kilo a dal si lezeckou přestávku poté, co jsem si přes zimní přípravné období (poslední roky spíš celoroční přípravné období) obnovil na umělé stěně stará zranění a nová přidal. Shodit se podařilo, ale stalo se něco, na co jsem původně ani nepomyslel. To nudné a odporné běhání se mi najednou zalíbilo.

Časová osa od fáze „nemám rád – ale chci zhubnout“ po fázi „nepotřebuji zhubnout – ale mám rád“ trvala asi dva měsíce, hlavně běhání v zimě mi dělalo radost. Čím větší chumelenice a slota, tím lepší. Při běhání jsem si prožíval své virtuální horské výstupy. Možná si při běhání zalezu víc, než v těch horách. Nejdříve jsem běhal tak tři až pět kilometrů třikrát týdně. Bylo mi z toho zle, propocený, zmrzlý. Potom jsem zvýšil zhruba na 6 km, po dvou měsících i výjimečně na 12 km.

Zlom nastal, když jsem se rozhodl běžet Velkou cenu Nasavrk a bylo potřeba vyzkoušet, jestli to dám. Nikdy jsem nic tak dlouhého neběžel. Ve večerních hodinách, tři dny před závodem, jsem tedy s čelovkou oběhl několik vesnic kolem té naší, dohromady cca 15 km – a přežil to. Čas netuším, ale Nasavrky byly za 1:23 hodiny. Vím, že někdo byl i za mnou. Že do Českých Lhotic vede tak hnusný kopec, jsem si před tím nikdy nevšiml.

Během jara jsem absolvoval několik dalších závodů v okolí. Závodit se mi zalíbilo, atmosféra vždy skvělá, ze závodů se stala výzva. Ne výzva dosažených časů, ale výzva osobní – dej to, přihlas se, dokaž si, že to uběhneš. Běžecké závody mi daly ještě jedno krásné poznání – i když jde o individualistický sport, závody jsou většinou příjemným programem pro celou rodinu. Výletem, kde mají všichni svůj program a jsou spokojeni.

O maratonu jsem několik let vedl pouze diskuze v podmiňovacím čase: „Někdy bych, jednou bych,“ zasněně a nejlépe u piva. Sám jsem si ani nedovedl představit, kdy jednou, co by se asi muselo stát, co bych pro to musel udělat, obětovat, pouze jsem věděl, že ten hrozný závod někde je a že je to sakra výzva, protože kdo dá maraton, je přece borec.

A najednou to bylo tady, ta myšlenka mě neopouštěla a já se začal postupně vnitřně rozhodovat, že ho uběhnu, že to zkusím. Hodně jsem zvažoval fakt, že když už toho mám tolik naběháno (ano, vím, je to relativní), byla by škoda to nedotáhnout do konce, vždyť stačí už jen něco přidat v porovnání s tím, co mohu opět ztratit a někdy – jednou, začínat opět od nuly. Zjistil jsem sám na sobě, že přijmout odvážnou myšlenku, zvyknout si na ni a přestat se jí bát, je první a zásadní krok. Neplatí jen o maratonu. Každý má své výzvy.

Na začátku léta se mi zadařilo ještě dobrovolně polo-uběhnout 27 kilometrů po Železných horách. Ten den nezapomenu, protože bylo asi 35 stupňů, vymetená obloha a po prvních sedmi kilometrech asfaltu jsem zastavil s tím, že na to kašlu, na maraton nemám. Tetelící se vzduch, šumění vyschlých klasů a cvrčci v kombinaci s lepícím se asfaltem mi nedělají dobře. Šel jsem si koupit ionťák na místní pumpu a zapil jím gel. Ve vývoji mé zastydlé běžecké kariéry zlomový okamžik – pochopil jsem, že gely a ionťáky fungují a s tělem se dá pracovat.

Po deseti minutách jsem pokračoval, vedro přestalo vadit, měl jsem radost. Ne všechny letní tréninky dopadly stejně a rodina mě často sbírala autem po okolí, protože to prostě nešlo. Mnohdy jsem běžel tam a zpátky jen šel. Začal jsem postupně nenávidět všechny ty trasy a okruhy, které jsem znal nazpaměť, něco bylo špatně, začal jsem se výkonově propadat. Jednou jsem se nechal manželkou vysadit z auta záměrně 12 kilometrů od domova, abych neměl na vybranou a běžet musel.  Po několika chodeckých zážitcích bylo jasno – chybí motivace, není cíl.

Opět termínovka a rovnou přihláška, činu je potřeba. Vybral jsem Jesenický maraton, jiný není a čekat nechci. Dva týdny před maratonem jsem se rozhodl prověřit svou schopnost neexistence v kopcích a proběhl rodinný výlet na Benecko, odtud jedno nedělní ráno výběh z hotelu Žalý směrem na Mísečky, Vodovodní cestou do Špindlu, starou Bucharovou cestou na Luční a nakonec i na Sněžku. Úsek Špindl – Kozí hřbety ze dvou třetin chůze (převýšení 700 metrů), Luční bouda – v restauraci energetický nápoj, minerálka, psychika na bodu mrazu. Slezský dům – pivo a rozhodnutí o tom, že Sněžka je nezajímavý kopec.

Leč pivo za sto zlotých udělalo své, ke zvážení zbyla jen úvaha, jestli pojede ještě dolů lanovka, až se tam doplazím, nebo ne. Jistojisté bylo, že sám se dolů vzhledem k vyčerpání nemám šanci do večera dostat, čímž bych znatelně naboural rodinný itinerář dne. Zakoupil jsem polský energy drink a po silnici začal indiánským během stoupat. Nakonec to tak hrozné nebylo a lanovka jela. Také jsem byl poprvé v nové poštovně a líbila se mi. Dcerka s manželkou na mě čekaly obětavě v Peci a já měl obrovskou radost, že jsem s nimi a dole. To byl můj běžecko-chodecký vrchol.

Den D – sobota 22. srpna – Ramzová, již několik dní před tím žaludeční nevolnosti, respekt, pokora, otázky. Start 10:00 hod, beru pás s pitím, energy gely, mikinu kolem pasu, čepici, náhradní triko sbalené do mikiny a nové digitální hodinky od Vietnamce, na jedno použití, co mají stopky. Mrholí, brzy přijde mlha. Za deset deset jen nerad odkládám své žluté sluneční brýle a nechávám je v tašce na startu. Po prvních třech km převýšení 500 metrů, potom hned dalších 100 m. Do kopce jdu, i tak je těžké začátek nepřepálit, když i chodecké tempo průvodu je na vrcholu mých sil a překážet se mi nechce.

Prvních deset kilometrů snad za 1:20, na hřebeni běh, přísný seběh, výběh … přistihuji se, že začínám plánovitě přemýšlet nad kamuflovaným zdůvodněním svého odstoupení – koleno, kotník? Ne, odpornou myšlenku nechávám v kopci, já běžím dál. Psychickou metu jsem si dal na polovinu tratě – Švýcárnu. Zde se zastavuji, protahuji, myslím, že se poběží potom lépe, lepší trochu nabrat energii. Bylo to jinak, neběželo se mi lépe, akorát jsem ztratil čas.

Postupně se mi dostává poznání, že přechod do chůze může znamenat víc problémů, než pomalu běžet v tempu.  Druhou metu jsem si dal na Praděd, nejvyšší vrchol stoupání cca na 27. kilometru. Doma jsem věděl, že když doběhnu sem, tak dolů z kopce už musím. Nemusím, vše je zase jinak. Během následujících dvou hodin je mi odhaleno další poznání -  doběhnout nemusím poslední kilometr, ani sto metrů když na to přijde.

Na Pradědu je mlha, organizátoři volají odkudsi zprava „maraton zatočit tady.“ Vysílač není vidět, dokud nestojím deset metrů od něj, poměrně fouká. Navlékám mikinu a čepici, zima mě stojí energii a bourá psychiku. Cesta z Pradědu po asfaltu je strašná, přichází bolest kolen, křeč se mi pokouší zakousnout do lýtka, ale chvílemi také přece jen běžím.

Třicátý kilometr – poslední občerstvovačka Ovčárna a za ní poslední výstup na Vysokou holi (asi 100 metrů převýšení). To již přestávám věřit, že se tam mohu jakkoliv seriozně a bez ostudy dostat. Jediné co mě drží, je myšlenka následující roviny a závěrečný seběh dolů. V této části tratě mě míjí mnoho závodníků, začíná asi ta maratonská krize, chce se mi zvracet. Tady je jednoznačně můj nejslabší článek celého závodu, baterie slábnou.

Na hřebeni jsem často sám, údaje na rozcestnících mě drtí, 7,5 kilometru na Skřítek do cíle je za hranicí mé fantazie. Jsem ve fázi „nechte mě tady, já vás dojdu…“ Tělo nechce, ale hlava pracuje, alespoň tak aby zvážila nevýhody prodloužení pobytu na hřebeni v dešti a větru, s výhodami tepla a polopenze v cíli.

Nacházím si svůj primitivní, leč účinný způsob posunu vpřed – vyberu si strom, kámen nebo jakýkoliv bod vzdálený do 100 metrů a řeknu si nahlas ano. Pak tam musím doběhnout a není výmluvy, ani bolesti, kvůli které bych to nezvládl. Takhle překonávám asi pět kilometrů. Zá­věrečný pochod dolů -  jen kvůli turistům a pořadatelům s foťákem se chvílemi pokouším o běh. Čas 5:51. Přežil jsem, zkouším volat domů ženě, ale vyčerpání a emoce mi nedovolují říct souvislou větu.  Můj neskonalý obdiv mají všichni závodníci, čas 3:30 prvního závodníka navždy zůstane nad mé rozlišovací schopnosti.

S maratonem nemělo toto zápolení ovšem v mém podání mnoho společného. I když jsem měl radost ze zážitku, nevěděl jsem pořád, co to maraton vlastně je.  Cestou autem domů mě kamarád Honza vysvětlil, jak se věci mají a že nejlepší formu je potřeba využít – příští neděli se běží Rychnov Classic Marathon. Úcta k tomuto běžci mi nedovolila okamžitého slovního ataku.

Během týdne jsem prodělal regenerační psychosomatický přerod, našel jsem pozitiva v článku o superkompenzaci a v neděli dorazil na start do Rychnova. Honza nevěřil. Start tentokrát na lehko, občerstvovaček je spousta. Ani vodu, pouze dva gely do ruky, šátek na vlasy a hlavně – mé žluté brýle! Slunce pere. Asi na patnáctém kilometru jsem v euforii, věřím na čas kolem 3:40 a zúročení dřiny z minulého týdne.

Na osmnáctém se nemohu dočkat poloviny, od 25. kilometru se mé myšlenky upínají ke třicítce. Je zle, vím to. Takhle se nesmí přemýšlet, to potom každý metr vydá za deset. Od 30. kilometru se jedná opět o morálně-volní běh s cílem zaběhnout pod čtyři hodiny. Bolí kolena, chvíli mě v kopci honí křeč, ale utíkám jí. Čtyři sta metrů před cílem chápu, že pod čtyři hodiny to nebude a s Honzou, který na mě počkal, vbíháme společně do cíle. Čas 4:02.

Jsem vyřízený víc než po Jeseníkách, je mi zle, berou mě křeče, nevím jestli pít, jíst, nebo nic. Volám domů rodině a mám i přes ten vyčerpaný stav radost. Štve mě, že jsem se víc nevyhecoval a nedal to pod čtyři hodiny, ale ono to opravdu nešlo, možná kdybych znal trať a věděl, kolik mi zbývá. Cílem jsem se promotal včera a vážně uvažoval, že už tohohle zvěrstva nechám, protože takovou dřinu nemám zapotřebí. Umím přeci poslouchat své tělo a to volá o pomoc. Začnu zase lézt. Jenomže v termínovce je jeden zajímavý závod. Po rovině. To bych mohl dát pod čtyři hodiny…