Teď se tedy snažíš současně stíhat práci, soukromý život a trénink. Asi to nebude jednoduché.

Zkusím to. Měla jsem i takové myšlenky usadit se, ale cítím, že teď mi život přichystal jinou cestu. Takže na období, kdy budu mít rodinu a klid, ještě nějakou dobu počkám.

Co je za změnou tvého rozhodnutí?

Ještě před pár měsíci jsem měla v duchu nalajnováno, jak zabřednu do normálního života. Úplně skončím se sportem, budu pracovat jako každý druhý, žít a bavit se jako každý druhý. Ráno vstanu a nebudu muset koukat, jaké je počasí a modlit se před závody, aby nepršelo.

Že si budu užívat relativně bezstarostného života. Když budu chtít, odjedu na hory bez obav ze zranění. Nebo zkusím nějaký adrenalinový sport. Atletika zabere dost času, takže při ní nemáte pořádně čas na nic podobného. Jenomže pak jsem si po dlouhé pauze šla znovu zatrénovat. Tělo bylo rozbité a bolelo, ale ten příjemný pocit na duši, to se nedá popsat. Začalo to ve mně hlodat. Nedokážu to jednoduše vysvětlit. Možná jde o nenaplněný sen, možná si potřebuji ještě něco dokázat. Přemýšlela jsem nad tím dlouhou dobu a uvědomila si, že pokud bych to nezkusila, je velká pravděpodobnost, že bych si to vyčítala po zbytek života. A to by byla škoda. Život je výzva a zkouška a ten kdo nebojuje, ten nežije. Stanovila jsem si nový cíl, který chci pokořit.

Řekla bych, že organismus si řekne, kdy má dost. Je to vlastně půl roku od mého rozhodnutí skončit. Řekla bych, že jsem si fyzicky a hlavně psychicky odpočinula. Každý má těžší období a potřebuje, jak se říká, vyčistit hlavu.

Zavzpomínej, prosím, jak a kdy ses dostala k atletice? Měla jsi od samého začátku jasno, že výška je pro tebe ta pravá disciplína?

Byla jsem vždy hyperaktivní děcko. Proto, abych se trochu vybouřila a doma asi tolik nezlobila, jsem od mala sportovala. Vystřídala jsem docela dost sportů, ale u žádného jsem dlouho nevydržela. Když jsem se po zástupu různých odvětví dostala na atletiku, trenér se snažil mamince sdělit, kdy jsou tréninky. Ta mu ale řekla, že to není důležité, že tam stejně moc dlouho nevydržím.

Byla jsi úspěšná i v dalších disciplínách? Odkdy ses začala zaměřovat na výšku?

Bylo mi krásných patnáct let, trenér se specializoval na delší tratě, takže směr byl jasný. Ale vždy na závodech jsme experimentovali a chodili i jiné disciplíny. Vyzkoušela jsem 1 500 metrů, 800 metrů, skok do dálky, 100 metrů překážek a skok do výšky. No a co se nestalo, asi o rok později jsem začala chodit dvakrát týdně na specializované tréninky na skok vysoký. Tak asi začala má sportovní kariéra.

Jak jsem viděla, že lidi při běhání „jen běhají“ a my jsme měli tréninky zpestřené různými skokanskými věcmi, víc mě to bavilo a skákání mi přirostlo k srdci. Svůj vliv určitě mělo, že když přijedete na závody a máte větší úspěch ve skocích než v bězích, pak je výběr jasný.

Z dnešního pohledu, bylo to ve správné době, příliš brzy, nebo příliš pozdě?

Jak odhadnete, kdy je brzy a kdy pozdě? Každý člověk je jiný, ale z mého pohledu to mohlo být načasované poměrně přesně. U atletiky to není taková tragédie jako u jiných sportů. Když vezmeme například gymnastiku, v patnácti už bych byla stará a v tenise bych nikdy nedohnala hodiny hraní na kurtu.

Kolik místa v tvé přípravě zabíral běh? Běhala jsi ráda, nebo byly některé tréninky spíše z povinnosti?

Ač se to může zdát zvláštní nebo pro někoho divné, protože náš rozběh není delší než třicet metrů, běhat je opravdu potřeba. Zvlášť podzimní příprava je převážně běžecká. Dlouhý klus, úseky, kopce, fartleky, to vše zpestřené o objemové odrazy. Odjedete na hory, pro mě to bývaly tradičně Vysoké Tatry. A tam se běhá a běhá. Zpočátku velké objemy a čím jste blíže k sezóně, která v zimě začíná v polovině ledna, ubírá se z kvantity a přecházíte na kvalitu. V polovině prosince už se začne hopat do výšky a běhat úseky ne delší než dvě stě metrů, ale zase v docela velké intenzitě.

Ne vždycky jdete na běh natěšení. Tréninků z povinnosti, těch byly mraky. Ono, když venku prší, padá sníh, fouká, jste namožení, nebo se vám prostě jen zrovna nechce, bývá to těžké. Ale pak si uvědomíte, proč to děláte a jaký to má pro vás smysl. Zatnete zuby a vyrazíte… a ten krásný pocit po tréninku, že to máte za sebou, ten je k nezaplacení.

A pak ses rozhodla skončit. Zdálo se že definitivně.

Tehdy se mi to zdálo naprosto jasné. Vliv mělo dlouhou dobu se vlekoucí zranění. To člověka poznamená nejen fyzicky, ale podepíše se i na psychické únavě. Jste zvyklí stabilně podávat určitý výkon a najednou toho nejste schopni, i když fyzické parametry jsou na stejné úrovni jako před zraněním. Jedete na závody, lidé od vás očekávají výkony a vy cítíte, že to nejde. Ten pocit opravdu bolí.

fotografie: www.graf.cz

Barbora Laláková, narozena 2. 5. 1981 v Brandýse nad Labem

držitelka českého halového rekordu 199 cm (Banská Bystrica – 2006)

mistryně ČR na dráze 2001 a 2006

halová mistryně ČR 2001, 2002, 2004, 2006

trojnásobná vítězka Beskydské laťky

účastnice několika mistrovství světa a Evropy

kvalifikovala se na OH do Pekingu, ale pro zranění achilovky se nezúčastnila