Přesně před měsícem jsme s Danem seděli v jedné příjemné brněnské hospůdce, nad oslavanským a černohorským pivem, a dělali velký profilový rozhovor pro říjnové vydání časopisu Běhej.com. Tři hodiny jsme si povídali nejen o běhání. Nejprve na diktafon, pak už bez něj.

I díky této zkušenosti si troufám tvrdit, že tuším, v čem je Danovo kouzlo a síla, že vím, proč mu tolik lidí drží palce a sledují jeho výkony.

Především si v sobě – pokud si mohu dovolit to posoudit – nenese žádnou sportovní křivdu. Když vzpomínal, jak ho v 80. letech napoprvé nepřijali do střediska vrcholového sportu mládeže, protože se funkcionářům nelíbilo, jak dělá shyby a že je slabý v desetiskoku, neříkal to s hořkostí v hlase, ale prostě jen jako dobrou historku k pobavení. Když vyprávěl, že jedinou státní podporou, kterou kdy při svém sportování dostal, byla jedna tepláková souprava, nemluvilo z něj zklamání. Ani trochu.

Dalším jeho plusem je, že své běhání bere se zdravým odstupem. Nepřijde si nedoceněný. Nenechá si namluvit, že přepisuje dějiny a překračuje hranice nemožného. „Jsem rád, že to lidi baví a moje výsledky je zajímají. Proto mám web, proto dávám rozhovory. Těší mě, když lidé píší, jak mě obdivují, i když někdy je realita spíš taková, že jsem tu jednooký mezi slepými.“ řekl s úsměvem.

Se stejným nadhledem mluvil o tom, jak v dětství putoval od jednoho sportu k druhému a všude zjišťoval, že mu není dáno ani přáno. Na fotbale se mu smáli, že je levý, při volejbalových zápasech vysedával na lavičce, v atletice mu nešly skoky, sprinty ani vrhy. Dokonce i vytrvalec byl kvalitní asi jako každý druhý z nás – ještě při hodinách tělocviku patřil v bězích na 1 500 m k průměru třídy. „Jestli ve mně byl nějaký talent, tak rozhodně nebyl dlouho vidět,“ přiznává.

Byť svému sportu dává víc než mnozí oslavovaní profesionálové, profesionálem není. Pracuje jako programátor na plný úvazek. Jeho jediným „luxusem“ je, že ve dvě odpoledne se může zvednout od počítače, jít si na tři hodiny zaběhat – a pak svou práci dodělat večer. Snaží se jednat o podpoře s různými firmami, ale někdy to dopadne tak, že mu přislíbí pomoc, potom měsíce nereagují na e-maily a ani se neobtěžují mu sdělit, že už nemají zájem nebo peníze. Ale opět: když o tom mluví, nestěžuje si, jen se usmívá.

Před týdnem, ještě než odjel se svým týmem do Atén, jsem v telefonu vtipkoval, že hlavně nesmí vyhrát, ani být na bedně, abych náš rozhovor nemusel celý předělávat. „Slíbil“ mi to. Samozřejmě v žertu. Když se v pátek odpoledne dostal na Spartathlonu do vedení, přál jsem mu, abych ten text musel celý překopat.

Nestalo se. Chtělo by se říct: „Škoda.“ Ale myslím, že v Danově případě to není na místě. Vím, co ho na sportu baví a jaké má plány. A že jeho velký den ještě přijde.

Ve velkém rozhovoru s Danielem Orálkem, který vyjde 19. října v časopise Běhej.com, se také dozvíte:

• o jeho cestě k vytrvalostním běhům
• proč se v půlce 90. letech rozloučil s vrcholovou atletikou a jak se do ní zase vrátil
• jak vzpomíná na porevoluční závody na Západě
• kdo a kdy ho nalákal na ultramaratony
• jak bojovat s bolestí v tréninku i závodě
• proč ho neláká soustředit se jen na maraton
• na které své výkony je nejvíce pyšný
• co pro něj znamená podpora fanoušků
• jak se dostal ke své fotografické vášni
• kdy Evropané zase budou porážet Keňany