A světe div se, nic se nestalo. Zeměkoule se točí dál. Já žiju pořád stejný život. Akorát mám za sebou sobotu, kdy jsem běžela maraton. Já jsem při něm naběhala sice 45 km. Párkrát se zaběhla, ehm zabloudila. A pořadatel kvůli loužím vedl trať jinudy, delší trasou.

Vzpomínám na ten den. Jak jsem ráno posnídala vločky s jogurtem, banán a pila hektolitry tekutin. Měla jsem stažený žaludek strachem, jako kdyby mne čekala důležitá životní zkouška. A přitom běh je mi zábavou. Ale najednou to byl nějaký jiný běh. MARATON. 42,195 km.

Věděla jsem, že při svém tempu to poběžím hodně dlouho. Možná až 6 hodin nebo i déle. Na oficiálně měřených maratonech u nás je časový limit 7 hodin. Tak dlouho jsem na trati ale být nechtěla.

Co mi asi tento den přinese? Budou mě bolet nohy? Udělají se mi puchýře? Co kolena, vydrží tu dlouhodobou zátěž? Vydrží záda? Nebude mě bolet žaludek?

To byly otázky, které mi neustále vrtaly hlavou. Přece jen jsem takhle dlouho nikdy neběžela. Absolvovala jsem sice dvacetitříhodi­novku, kdy jsem běhala dokolečka 23 hodin a naběhala přes 70 km. Ale také jsem mezitím spala, jedla a odpočívala. Zašla si na sváču i na kávu. Takže jsem nabyla dojmu, že tento běh nemohu počítat.

Ráno rychle uběhlo… předstartovní nervozita, rychle se ještě popáté vyčůrat a start.

A pak jsem už jen běžela a běžela. Svým tempem. Občas se k někomu přidala, prohodila pár slov nebo i víc, občas běžela sama. Jen se svým parťákem, který mě povzbuzoval na kole. Na občerstvovačkách se zastavila, něco pojedla, třeba si i sedla. Pak se zase zvedla a nějaká síla mě vedla dál. Pravda je, že ve druhé půlce jsem do kopců (a že jich bylo požehnaně) přecházela do chůze.

A cesta ubíhala. Já byla soustředěná jen na běh. Pravá – levá – pravá – levá… To samé něco přes pět hodin.

Ptáte se, jestli mne bolely nohy? Ano bolely, obzvlášť ke konci, jsem už pociťovala únavu. Ale vyplavené endorfiny mi nedovolily nad tím přemýšlet. Závěr byl z kopce a tak jsem si mohla i pěkně zafinišovat.

A bylo to. Cíl. Byl konec tomu tolik obávanému dni.

Na noc jsem promazala veškeré údy koňskou mastí a nakonec po krátkém boji polkla i jeden růžový prášek. Bolelo mě všechno. Dostala jsem strach, že jsem to přehnala. Že jsem na maraton ještě nebyla připravená. Zažila jsem krutou noc, kdy jsem si vyvolávala představy, jak několik měsíců nemůžu běhat, protože jsem tolik chtěla uběhnou maraton.

Ještě v neděli jsem se ploužila po domě a připadala si jako zbitej pes. Proklusla jsem se po zahradě, protože jsem si přečetla, že by se to mělo. Rozhodně se mi nechtělo. Při představě, že bych běžela něco delšího, třeba celý jeden kilometr (takovou dálku), šly na mě mrákoty. V pondělí ráno jsem se probudila jako rybička. Bolely mě trochu stehna a malinko hýždě. V úterý jsem vyběhla na svou obvyklou šest kilometrů dlouhou trasu. Pomalinku.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem se z toho dostala tak rychle. V mém věku. Kdy všichni říkají, že regenerace trvá dlouho. Týden na to jsem absolvovala cyklistickou dovolenou, kdy každý den jsme najeli v horách cca 40 km. Občas se šli ještě po slezení z kola proběhnout.

A tak jsem si odběhla první maraton, sice pomalu, ale bez následků. Svému okolí jsem příkladem, že všechno jde, když se chce.

Je to v hlavě!!!!

Pozn.red.: Článek byl se svolením autorky převzat z jejího blogu zuzkasouckova­.blog.ona.iDNES­.cz