Historické centrum Chamonix na celý týden ožívá. Už od pondělí zábrany formují koridor pro běžce finišující na kratších tratích. Kulisu jim vytváří davy fanoušků skandujících dnem i nocí. Na Salonu UTMB vystavují výrobci všemožného běžeckého vybavení a výživy. O kousek dál lákají na své závody desítky pořadatelů z nejrůznějších koutů světa. Zároveň probíhají autogramiády elitních běžců. UTMB se v Chamonix nevyhnete, i z lékárny na mě vykoukla figurína navlečená do speciálních UTMB ortéz.

Chtěl jsem vědět, co s mým tělem UTMB udělá a přihlásil jsem se jako dobrovolník do studie americké Mayo Clinic. Ve čtvrtek před závodem jsem absolvoval sérii vyšetření a nejvíce mi utkvěl v paměti zátěžový test na rotopedu. Jako trénovaní ultramaratonci jsme schopni při stejné tepovce napumpovat do těla více krve než netrénovaní lidé. Jednoduše se tolik nezadýcháme. K něčemu ten trénink přece jen bude!

Páteční odpoledne před pátou už jsem se na start musel hodně tlačit, náměstí bylo skoro plné. Během hodiny do startu několikrát zapršelo a nad Chamonix se i blýskalo. Stovky fanoušků kolem startovního koridoru a moderátor vytvořili jedinečnou atmosféru. S úderem šesté se dlouhý had závodníků dal do pohybu, startovalo nás přes 2 500.

Atmosféra závodu je neopakovatelná. Kde jinde zažijete davy fanoušků za zábranami, kteří neustále fandí a dokonce vás povzbuzují jménem, které máte na startovním čísle? Kde jinde si plácnete s tolika dětmi podél trati, kterým tím vykouzlíte ještě větší úsměv na tváři? Připadal jsem si jak na Tour de France. Zároveň to byl můj první závod, kde startovalo tolik závodníků, že to občas byla až otrava. Neustálé hledání mezírek a předbíhání. Vyhýbání se nemotorným běžcům nebezpečně mávajícím hůlkami.

Začátek jsem se snažil nepřepálit, ale běžet svižně. Zrychloval jsem hlavně v sebězích, kde jsem měl navrch. Krátce po druhé občerstvovačce v Saint Gervais padla tma a my začali prudce stoupat. I mimo město byli fanoušci, někteří zapálili ohně a tancovali u cesty. Z první noci si pamatuju neustálé stoupání s hůlkami a čím dál chladnější vítr.

V Chapieux na občerstvovačce potkávám dalšího Čecha, Tita Ablorha, a chvíli pokračujeme spolu. Je příjemné si během závodu zas pokecat česky. Po devíti hodinách závodu mám za sebou 60 kilometrů, v nohou nastoupány čtyři výškové a přebíhám hranici do Itálie. Několikrát se opakuje scénář, kdy do kopce mě ostatní předchází a já je zas předbíhám v seběhu. Startovní pole je natažené, ale pořád mám někoho na dohled.

Už se svítáním sbíhám do Courmayeru, kde máme dropbag. Převlékám si triko a dávám si těstoviny, konečně pořádné teplé jídlo. To jsme na 80. kilometru a ještě to vypadá, že bych celý závod mohl zvládnout pod 30 hodin, což byl můj sen. Odbíhám před sedmou a čeká mě ještě 90 kilometrů. Nebo už jen 90? Psychicky jsem na tom byl dobře.

Po dalším úmorném stoupání následuje subjektivně nejhezčí část závodu. Od Bertone po Arnouvaz běžíme prakticky jen po vrstevnici s nádhernými výhledy na masiv Mont Blancu. Začíná být dost horko a nejvíce mě nakopne, když na občerstvovačce nořím celou hlavu do kádě s vodou.

Při seběhu do Arnouvaz se ještě cítím dobře a předbíhám další borce. Na občerstvovačce jím ovoce, doplňuju vodu a jdu. Čeká nás ostrý výstup na Col Ferret na hranici se Švýcarskem. Nejdřív zažívací potíže a pak totální slabost, malátnost, točí se mi hlava a mám problém udržet se na nohou.

Zpomaluju, po chvíli sedám a odpočívám. Zkouším jít dál a nejde to.

Suché rty dávají tušit dehydrataci. Tohle se mi při závodě ještě nestalo, taková slabost. Už nevím, jak dál, rozhoduju se pro radikální řešení, power nap vedle cesty. Nedokážu ale pořádně usnout a to jsem za celou noc vůbec nic nenaspal.

Dochází mě Titus a hecuje mě. Až vylezeme na Col Ferret, čeká nás dlouhý seběh, odpočineš si. Vít Otevřel, nejlepší Čech, mimochodem odstoupil, dnes to není nic neobvyklého. Pomalu se plazím na vrchol a skoro mi dochází voda. Za čtyři kiláky si ji doplníš, říkají medici. Fajn, zkouším se rozběhnout, ale ani z kopce to pořádně nejde. Stažené břicho, píchá mě v bocích a psychicky prohrávám. Čtyři kilometry z kopce se jeví jako věčnost. Na další kontrole mají hadici, plním lahve, sedám a snažím se pomalu pít.

Po snad třičtvrtěhodině se zkouším rozběhnout, na regulérní občerstvovačku to máme jen 5 kilometrů. Nevidím větší rozdíl, stále to jde dost ztuha.

Jedné polské známé nedovolili organizátoři pokračovat na trase TDS, když ji zahlédli zvracet. Sám se cítím všelijak, už mi hodně vrtá v hlavě, jestli vůbec pokračovat. Mám se radit s mediky, nebo to nějak dojdu?

Nakonec se jich v La Fouly ptám, tuším dehydrataci. Jo chlapče, tak to si dáš jen slaný vývar a slané krekry. S sebou do flašek si taky vezmi slanou polévku, teď nic sladkého ani normální vodu. Na občerstvovačce jsem přes hodinu. Čas už neřeším, hlavně se dát do kupy.

Po La Fouly se postupně zas rozbíhám a začíná se mi běžet lépe. Pít téměř jen polévku je doopravdy zvláštní pocit. Nebo jí zapíjet gely a chews, to je teprve chuťovka. Zpětným pohledem mi slaná dieta určitě pomohla. Stále mi ale nejde do hlavy, jak to, že jsem asi tělu nedával sodíku dost. Pravidelně jsem žvýkal chews s elektrolyty. Při pocitu dehydratace jsem asi neměl pít příliš vody, vyplavuje pak z těla sodík, ale spíš doplnit minerály.

Před závodem jsem se bál, jak zátěž vydrží pata. Ze začátku trochu pobolívala, ale pak “zvítězila” celková slabost. V takhle dlouhých závodech se problémům nevyhnete, většinou se sejdou a vyšší bere. Na podebraný palec na noze a bolavou patu jsem v průběhu úplně zapomněl.

Někde před Champex-Lac se sbíhám s Godefroyem z Francie a společně valíme slušné tempo po rovince i z kopce. To už se cítím lépe i psychicky a vím, že závod dokončím. Do Chamonix zbývají tři velké kopce a seběhy. S Godefroyem se mi spolupracuje dobře, máme podobné tempo a trasu zná. První velký výstup stíháme ještě za světla, ale sbíháme už s čelovkou, vstupujeme do druhé závodní noci.

Klape nám to, jsme silní ve stoupání a předbíháme i v sebězích. Hlavně ale opatrně, čím víc se blížíme do Chamonix, tím větší pozor si dáváme. Teď už by byla škoda si zvrtnout kotník nebo z jiného důvodu nedokončit. Některé pasáže radši jdeme, i když by se určitě daly běžet.

Skok dopředu. Pořádně to rozbíháme až od poslední občerstvovačky, to už nás čeká závěrečný seběh do Chamonix. Vrací se mi soutěživost, když si pospíšíme, stihneme doběhnout pod 35 hodin. Nahoře pro jistotu piju hodně coly, abych byl pořád ve střehu a neusínal. Začíná krátká přeháňka, jinak byl pro mě závod téměř bez deště. Mezi čtvrtou a pátou ranní jsem v Chamonix moc lidí nečekal, ale je jich za zábranami docela dost. Dobíhat za potlesku je fajn pocit. Povedlo se pod 35 hodin, jsme v cíli, úleva.

Godefroy se rychle loučí, odpoledne řídí a musí se jít vyspat. Já mířím pro finisherskou vestu a do stanu s jídlem. Dvě noci beze spánku jsou znát. Neusínám, tělo je napumpované endorfiny, ale jídlo popadané na zemi mi před očima úplně ožívá. Nefalšované halucinace.

Po doběhu mířím na testy Mayo Clinic. Během závodu jsem zhubnul čtyři kila. Oproti měření před závodem jsem nadýchal o litr menší kapacitu plic. Břišní svaly dostaly zabrat nejen dýcháním, jsou zásadní i pro správné držení těla při běhu. Není divu, že na přístrojích měřících sílu nádechu a výdechu jsem po doběhu zaznamenal mnohem nižší hodnoty. Na rotopedu i při nejmenší zátěži tepovka dost stoupala. Tolik jen úvodní postřehy, komplexní srovnání včetně rozborů krve a výsledků ultrazvuků teprve dostanu.

Skoro tisíc závodníků nedoběhlo, nakonec jsem s časem pod 35 hodin a umístěním do třetí stovky spokojen. Vím, kde mám rezervy. 24 hodin po doběhu jsem absolvoval závěrečný test a řada ukazatelů se už vracela k normálu. Negativní vlivy ultramaratonů na tělo jsou jen dočasné, v to věřím.

Upřímně nevím, jestli se ještě někdy pustím do podobného závodu. Minimálně mě ale láká poznat ještě lépe svoje tělo a pro příště sladit fyzický výkon, stravování a pitný režim. Jako ti nejlepší.

Můj dík patří Petrovi z http://www.luciferlights.net/ za výkonné čelovky a náhradní baterie do povinné výbavy. V noci se mi běželo jak ve dne. Honzovi z https://www.janovapec.cz/ za výborné müsli a arašídové máslo před závodem.

Průběh závodu Honzy Vaňkáta: https://utmb.livetrail.net/coureur.php?…

Fotogalerie ze všech závodů letošního UTMB: https://www.behej.com/fotky/6164-utmb