Jak jsem začala běhat
Stojím na prahu čtyřicítky a mám krizi středního věku. Kromě krize středního věku mám ještě astma a nechuť cokoliv dělat. Když skončilo léto, zamkla jsem kolo na chatě do kůlny a chtěla začít chodit do posilovny. Desátý nebo kolikátý rok pořád to samé – tricepsy, bicepsy, stehenní svaly, hýžďové svaly… Hm, asi to chce změnu.
Jako každý rok, když skončí léto a začne podzim, sedne si první vir, který jde kolem mě, na mé průdušky a donutí mě jít si pro antibiotika. A tak ležím, koukám na kapky deště, které buší do okna v ložnici, a přemýšlím, co si počít se svou krizí, se svým astmatem a svým pokročilým věkem. Také se mi nechce celou zimu polehávat a jíst prášky.
"Vzpomínáš, když jsi byla naposledy na mateřské, jak jsi s tím křiklounem pořád jezdila venku s kočárkem? Ve větru, v dešti i v chumelenici? A jak jsi tenkrát celou zimu ani nesmrkala ani nekašlala? To znamená, že to chce jen jedno – být co nejvíce venku.“
Mé optimistické já se mi snaží něco sdělit. Asi abych chodila denně na procházku. No to určitě. Už se vidím, jak každý den někam půjdu. "Tak choď běhat!“ Běhat?!?!?! Neuběhnu ani metr. "Jak to víš? Běhala jsi naposledy ve druháku na střední.“ To má tedy pravdu. Byla to jedna z mála povinných patnáctistovek, které nám školství nařizovalo, a většina lidí při ní málem zdechla. Ale hlodat to ve mně začalo.
Jednoho říjnového večera jsem natáhla tepláky, mikinu a tenisky a šla na školní hřiště. Náš ovál má 250 m, uvidíme, kolikrát ho obkroužím. Jednou, dvakrát, třikrát… devětkrát, desetkrát. Sice s jazykem na vestě, ale deset kol je deset kol. Prvních pět kol byl čistý běh, pak jsem běh střídala s chůzí.
Domů jsem přišla úplně nadšená a s vědomím, že mě běh chytil svým drápkem. "Můj“ ovál mě začal vídat pravidelně. Zprvu jsem neměla žádné cíle, chtěla jsem prostě jen být půl hodiny venku. Za tu půlhodinu jsem většinou uběhla 12 koleček. Na stará kolena 3 km v kuse, paráda, ne? S příchodem nového roku už jsem vybíhala patřičně vybavená jak pořádnou obuví, tak oblečením a především radami a poučkami, které jsem našla na běžeckých stránkách. Byla jsem se sebou tak spokojená, že jsem si ani nevšimla, že se můj pobyt venku zkracuje. A nejen to, najednou mi 12 koleček nestačilo. Přidávala jsem si každý týden pár, až jsem se dostala na deset kilometrů. Celou tu dobu jsem chodila běhat pod rouškou tmy. Představa, že bych měla běžet někde na chodníku, před zraky spoluobčanů – to bych se ani náhodou neodvážila.
Někdy na jaře jsem šla na kontrolu na plicní. Byla jsem docela zvědavá, co na mé běhání řeknou plíce. A plíce se pochlapily – astma se zlepšilo. 800 mg jakéhosi léku jsem mohla zahodit, další půlrok mi mělo stačit už jen 100 mg denně. Z radosti nad tímto zlepšením jsem se přihlásila na Běh žen, který se konal v září v Praze. 5 km dá každý, ne?
Bohužel s příchodem jara šel běh k ledu – za světla jsem se na ovál neodvážila, 5 km v září jsem tím pádem málem neudýchala, protože příprava pár týdnů předem a jen na oválu nebyla dostatečná a ještě navíc se mi astma zhoršilo.
Do druhého roku jsem vstoupila o trochu moudřejší. Začala jsem běhat
mimo ovál, po silnici, do kopečků. Na oválu piluji rychlost i výdrž,
koupila jsem si nové boty a kuklu na hlavu. Chodím zase do posilovny, mám
běžecký tréninkový plán a přihlásila jsem se na jarní půlmaraton.
Běh mě naplňuje. Je osvobozující, je krásný. Dokáže potrápit
i učinit šťastným. Krizi středního věku už nemám. A kdo ji má, měl
by běhat.
Komentáře (Celkem 35)
Praha
pulec 09.01.2009 14:55:29
>> Alena, 9. 1. 2009 09:20:33
Běhat chodím mezi 17 a 19 hodinou, někdy i později. To je právě ten
čas, kdy se mi to hodí. Přijdu rozhýbaná z práce a z nákupu a tak
ještě běžím běhat, protože jakmile si sednu, už se nezvednu. Ráno bych
běhala ráda, do práce to mám 3 km, to by bylo super, ale ty mé
předpřípravy a následný návrat do normálu mi zabírá moc času, tak to
nechám být.
Takže za světla až na jaře… :o))
Praha
pulec 09.01.2009 15:00:38
>> koyama, 8. 1. 2009 23:53:02
Když čtu to povzbuzování, tak mám chuť jít běhat za světla ihned.
Ale naštěstí v mou běhací hodinu je opravdu tma, takže fakt nemůžu,
i kdybych chtěla :o)
Ono mě to nemine – Kbelská desítka je za světla, 1/2 PIM je za
světla…
Žďár nad Sázavou nebo Brno
Luckyboy 10.01.2009 13:14:41
>> pulec, 8. 1. 2009 14:48:50
nedokázala… to je relativní. Pokud se srovnáváš s běžci, jde to tak
brát, jenže těm (nám) je jedno, jestli má někdo půlmaraton za 2h nebo za
1:30h a nebo vyhrává.
No a pokud se srovnáváš s naprostou neběhající většinou a nebo ještě
ke všemu s vůbec nesportující částí populace, tak jsi dokázala
v tomhle směru několikanásobně víc než oni. Prodlužuješ si život,
zatímco oni si ho zkracují a ještě z toho máš radost .
Praha
pulec 10.01.2009 16:28:46
>> Luckyboy, 10. 1. 2009 13:14:41
Máš pravdu. Už to, že člověk v tom shonu natáhne 3× týdně tepláky a jde funět na ovál, je výkon hodný obdivu, ale s tím se nemůže spokojit. Musí chtít jít dál, doskočit výš, běžet rychleji. Prostě mít cíle. Když se sebou začnu být spokojená, tak už nic nedokážu. A to nechci.
administrator 03.04.2010 13:32:42
Stojím na prahu čtyřicítky a mám krizi středního věku. Kromě krize středního věku mám ještě astma a nechuť cokoliv dělat. Když skončilo léto, zamkla jsem kolo na chatě do kůlny a chtěla začít chodit do posilovny. Desátý nebo kolikátý rok pořád to samé – tricepsy, bicepsy, stehenní svaly, hýžďové svaly… Hm, asi to chce změnu.
Odkaz na článek
Hodnocení příspěvků
Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.
Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.