Občasné bolesti nebo neustálé napětí v šíjové oblasti, bolesti hlavy, hrudní části zad nebo i níže… to mohou být všechno důsledky nepříliš optimálního držení lopatek a ramenních kloubů. K tomu nutně přispívá nevhodná zátěž v podobě sedu (u počítače, za volantem), ale i ve stoji a v neposlední řadě i všudypřítom­ný stres.

K čemu jsou vlastně běžcovi dobré lopatky a ramena? Pokud při běhu používáte pohyby paží – předpokládám, že ano – asi tušíte, že bez ramen a lopatek se tento pohyb neobejde. Otázkou zůstává, jestli je tato oblast používána správně. Ne nadarmo se říká, že rameno je jedním z tzv. klíčových kloubů. Druhým je pak kloub kyčelní. Pokud máte správný klíč, otevřete dveře, které potřebujete. Ne jinak je to v pohybovém systému. Pokud se podaří zaujmout v kloubu optimální (fyziologické) postavení, provedení zamýšleného pohybu se děje ekonomicky s minimálním rizikem možného poškození.

Situace kolem kloubu ramenního není zrovna jednoduchá. „Troška teorie nikoho nezabije.“ Kromě hlavního skloubení, kde jamku představuje kloubní plocha umístěná na lopatce a hlavice je na kosti pažní, se do tohoto složitého systému počítá ještě další skloubení – a to mezi klíčkem a lopatkou a klíčkem a kostí hrudní. Někdy se jako další kloub považuje kontakt vnitřní plochy lopatky se stěnou hrudníku. V tomto případě se ale nejedná o kloub v pravém slova smyslu. O to, aby tyto struktury zůstaly pohromadě, se starají jednak vazy, ale také poměrně komplikovaná soustava svalů. My se budeme zabývat především kloubem hlavním.

Obě kloubní plochy – hlavice i jamka – jsou bohatě osídleny receptory. Klíčové klouby mají největší počet kloubních receptorů, jejichž úkolem je neustále informovat centrální nervový systém o výchozí poloze kloubu a naopak – z centra je zpětně toto postavení upravováno. Velice často však dochází k tzv. funkční decentraci ramenního kloubu. V podstatě jde o to, že vlivem nevhodné zátěže se dostává rameno do téměř permanentní vnitřní rotace, posouvá se dopředu a nezřídka následkem přetížení horní části trapézového svalu (popř. zvedače lopatky a dalších svalových dysbalancí v této oblasti) se dále přesouvá nahoru. Společně s ramenem ztrácí svou optimální polohu i lopatka, která v takovém „terénu“ musí bezpodmínečně rameno následovat. Tato pozice v rameni způsobuje opravdu vážný problém – některé části hlavice a jamky přestávají být oslovovány, není využit veškerý potenciál receptorové části kloubu a původně funkční odchylka časem nevyhnutně vyústí do poruchy strukturální.

Jaký vliv může mít výše popsaná situace na ostatní části pohybové soustavy? Kromě již zmíněného „přestěhování“ ramen a lopatek (které je navíc doplněno omezeným rozsahem pohybu v těchto oblastech), dochází ke zvětšení kyfózy v oblasti hrudní páteře a k omezení pohyblivosti žeber. Už tato změna se významným způsobem podepíše na celkovém držení trupu nejenom v klidu, ale především při zátěži. S velkou pravděpodobností není v pořádku ani dechová mechanika. Hlava se bude nacházet v mírném předsunu – s tím obvykle souvisí i porucha držení krčního úseku páteře. Věděli jste, že hluboké svaly na přední straně krční páteře mají přímou souvislost s břišními svaly? Je to tak.

Pokud naši pozornost přesuneme níže a na přední stranu trupu – neoptimální zapojení břišních svalů bude mít vliv na postavení pánve, odtud pramení výsledné bederní prohnutí. Na tuto situaci dále reagují bederní vzpřimovače (to je povrchní vrstva svalů na zadní straně trupu). Jejich zvýšené napětí vyvolané přetížením vyústí nejspíš do bolesti v bederní oblasti. Časem vzpřimovače pustí trup dopředu. A to opravdu není pro běžce nejlepší výchozí postavení. Všechny tyto a další změny mohou být více nebo méně vyjádřeny. Záleží na celkovém stavu pohybové soustavy a na schopnosti zapojit kompenzační mechanismy.

Pokud bych měla v úvaze pokračovat, vyhlídky nejsou nijak optimistické. Jestliže by měl být ten nejčastější jev v populaci považován za normální, pak vše, co bylo výše uvedeno, je ve své podstatě normální.

Není však na místě házet flintu do žita a spíše se pokusíme odpovědět na otázku – jak z této situace ven? Nezbývá, než najít ten správný klíč a ramenní klouby znovu „odemknout“.
V ideálním případě je stabilní lopatka schopná poskytnout pohybující se paži oporu. Aby byl výsledný pohyb paží efektivní a dokázal napomoci lokomočnímu procesu, je potřeba vrátit ramena s lopatkami na své místo, tam je udržet a poté správně používat.  Nejde o nic jiného, než změnit zapojení svalů kolem ramen a lopatek. Správná aktivita v této oblasti nám byla vlastní, když jsme ve třech (nejpozději ve čtyřech) měsících života „pásli koně“.

Od té doby však uplynulo hodně vody a s usednutím do školní lavice jsme o stabilní lopatky definitivně přišli. Opětovně se tímto dotýkám záležitostí tzv. vývojové kineziologie. A znovu připomínám, že řada poruch v pohybovém systému má své příčiny v dětství.