Mně se nezvaný host připletl do cesty krátce po šestnáctých narozeninách, když jsem přestala vidět na levé oko. Na celé věci mě úměrně věku štvalo nejvíc to, že nejsem schopná  rozeznat peníze v peněžence a že musím podzimní prázdniny trávit v nemocnici. Ještě mi zdaleka nedocházelo, jak RS ovlivní můj další život. V té době jsem trénovala atletiku, konečně jsem po přechodu ze sprintů a dálky nadřela techniku hodu oštěpem a diskem a začala občas sbírat závodní body.

Po pár měsících na kapačkách v různých nemocnicích jsem si začala uvědomovat, že moje cesta asi nabere trochu jiný směr. Pokoušela jsem se občas vzdorovat. Dodnes mám na paměti pobyt v motolské FN, kde jsme s podobně potrefenou kolegyní pochodovaly k nelibosti lékařů po dlouhé nemocniční chodbě tam a zpátky celé hodiny ve snaze zvládnout Sto jarních kilometrů poněkud netradičním způsobem. Vzdálenost jsme si odměřily na kachličkách na podlaze.

Taky jsem se naivně přihlásila po maturitě na FTVS, ale realita byla nakonec silnější než já. Ze školy jsem musela po roce odejít a sportovní ambice jsem nadlouho zavřela do šuplíku. Nejhodnotnějším sportovním výkonem té doby bylo dojít půl kilometru na polikliniku na další infuzi kortikosteroidů.

Život bez pohybu mě nebaví. Vdala jsem se, narodily se mi dvě děti a zjistila jsem, že kočárek se dá skvěle využít jako opora při chůzi. Děti z kočárku po čase vyrostly a já jsem zjistila, že oporu nepotřebuji. Přestala jsem se motat, přestala se mi podlamovat noha a začal ve mě opět hlodat červíček pohybu. Začali jsme chodit na výlety, opět jsme po letech vyrazili do hor.

Na lyže jsem taky vlezla a přežila. Velkým pomocníkem byl vždy můj muž, pokaždé mě zvedl na nohy, když jsem měla pocit, že už to nepůjde. Celá rodina funguje jako skvělá inspirace – muž jezdí na kole a běhá, máma s tátou chodí a jezdí po horách celý rok, oba lezou, ségru doma nikdo nevidí, dokonce i osmdesátiletá babička podává pravidelná hlášení o akcích dorostenek, jak říká svým vrstevnicím ze cvičení.

Letos v létě mě tedy definitivně cosi osvítilo. Koupila jsem si běžecké boty a vyrazila do akce. Prošla jsem typickými začátečnickým stavy – nadšení, přepálená rychlost a po třech minutách téměř kolaps. Druhý a všechny následné pokusy už byly veselejší, protože jsem rychle pochopila, jak to nemám dělat. Chtěla jsem běžet deset minut bez přestávky. Potom jsem chtěla běžet půl hodiny bez přestávky a potom jsem chtěla uběhnout deset kilometrů. To se mi povedlo po dvou měsících.

Od prvního srpna jsem zatím naběhala 320 km, minulý týden už se mi povedlo nasbírat 45 km, do konce roku bych se chtěla dostat na 600 km. Naštěstí mám úžasného sparingpartnera, svého desetiletého syna, který většinu běhů v pracovním týdnu absolvuje se mnou a mluví a mluví, takže nemám čas přemýšlet třeba nad tím, že moc nevidím na cestu.

S touto diagnózou máte několik objektivních výhod. Například se nemusíte bát, že si běháním poškodíte zdraví, protože zdraví stejně nejste a nikdy nebudete a vaše celoživotní kamarádka vysílá včas varovná signály, že to s tréninkem přeháníte, stačí signálům rozumět. Taky nemusíte řešit zlepšování osobních rekordů, protože vaším prvním cílem je běžet, druhým běžet rovně a třetím běžet rovně a moc často nepadat.

Pokud dosáhnete publikovatelného času, je to jenom třešinka na dortu. Já chci teď uběhnout desítku pod hodinu. Nemám závodní ambice, ale uvědomuji si, že pokud někde budu přece jenom bojovat s časem, na našem okruhu po hrázi Nitry to nebude. Sbírám odvahu k prvnímu startu, tak mi prosím držte palce. Běhání si užívám a už současný stav beru jako své malé osobní vítězství.

Autorka článku si přála zůstat v anonymitě.