Schůzku s Evženem si domlouváme na páteční večer, aby stihl ještě za světla svému známému ukázat trasu Velké kunratické. Když stoupám do čtvrtého patra v domě na pražské Letné, už z dálky slyším veselý hlas: „To je dobrý trénink, co?“ Za chvíli vidím rozjařenou tvář. Vítá mě s úsměvem mezi dveřmi. Když procházím kuchyní, upoutají mě dvě dlouhé řady medailí. Hned naproti polička s drobnými suvenýry z cest. Ty pak nacházím na různých místech v pokoji, kam si sedáme k čaji a koláčkům. Začátku rozhovoru předchází seznámení se Sárou, která sedí opodál a celý rozhovor sleduje.

Evžene, máš docela zvláštní příjmení, jaký je jeho původ?

S tím jménem jsem se setkal i jinde, takže není zase tak jedinečné. V mém případě jde o zkomolení jména mého otce, který ve čtyřicátých letech přišel do Česka z Číny. Došlo k tomu postupně, když procházel různými zeměmi, například Francií a Německem. Vývoj mého příjmení znám z vyprávění maminky, ale přesně si to nepamatuji.

Jak ses dostal k maratonu?

Nejdřív mě lákalo maraton jednou v životě uběhnout.  To jsem si splnil v roce 1999, kdy jsem si nejdříve zkusil pražský půlmaraton, a když jsem viděl, že by to mohlo jít, běžel jsem pak ve stejném roce i celý maraton. Tím jsem si splnil sen a ambice běhat dál jsem neměl. 

Přitom jsi v příštích deseti letech absolvoval dalších jedenačtyřicet maratonů, v sedmnácti různých zemí Evropy…

K tomu došlo vlastně jenom díky mému cestování. Jako cestovatel jsem si do té doby nechával evropské země tzv. „do důchodu“ (smích). Ale pak nás s mojí dlouholetou kamarádkou a sparingpartnerkou Ivanou Pilařovou napadlo, že kdybychom cestu do nějaké evropské metropole spojili s uběhnutím maratonu, že by to mohl být dobrý důvod, proč nečekat tak dlouho. Ani jeden jsme v té době nebyli v Paříži, takže v roce 2000 se stal mým druhým maratonem právě závod v Paříži.

Takže maratonská turistika?

Ano, ale mám pocit, že cestování hraje hlavní roli. Kdyby nás viděl nějaký maratonec, tak by asi nevěřil. Do Paříže jsme například tehdy přijeli o tři dny dříve a celé tři dny tam lítali do noci, abychom toho stihli vidět co nejvíc. Paříž nás uchvátila. K tomu byl rok 2000, což celý zážitek umocnilo. No a proto vlastně běhám. Abych mohl něco nového vidět a zažít. Zážitky jsou při běhání pro mě to nejdůležitější. To mě také ovlivňuje při výběru maratonů.

Jaké jsi tedy hledal maratony po Paříži?

Mým cílem pak byl horský a nějaký velký maraton. No a pak nutná maratonská trofej – Atény. Všechna tahle přání jsem si splnil a pak mě napadlo: „Tak, a co teď?“ (smích). Na mém maratonském seznamu se pak začínají objevovat maratony jako: maraton v podzemním solném dole, garážový maraton, Jizerský crossmaraton nebo maraton po chodbách učiliště. Ten byl pro mě také zatím úplně nejtěžším.

Vypadá to, že hledáš stále nová místa a zážitky. Jsi ale také dnes už Silver Pim King pražského Volkswagen maratonu, což znamená, že jsi dokončil deset maratonů právě v Praze.

No, mám to blízko (smích). Vlastně Stromovku mám ještě blíž. Tu jsem ale běžel poprvé až minulý rok. Pokud jde o pražský maraton, na základě mých zkušeností z ostatních závodů ve světě musím říct, že je – možná až na některé drobnosti – dobře zorganizován.

Říkáš až na drobnosti… Co bys tedy na organizaci vylepšil?

V Praze se obecně tolik nefandí jako na některých jiných maratonech, ale za to nemohou organizátoři. Vidím rezervu v některých detailech, které ale hrají u akce takového rozměru velkou roli. Například když si vezmete, že je třeba vydat dva tisíce batohů z úschovny a každé vyhledání batohu dokážete na základě jiného systému označení batohů zkrátit o pět vteřin, pak se celkový čas hledání batohů zkrátí téměř o tři hodiny. Nebo samotné batohy. Mám za to, že závodníci spíše ocení velikost batohu, tedy aby se do něj vešla například bunda a kalhoty, ve kterých běžci přijdou na místo startu, než samotnou kvalitu batohu. Různé závody řeší takovéhle věci jinak. Možností je téměř nekonečná řada a vybrat to nejlepší řešení musí být obtížné. Jak říkám, jedná se v podstatě o detaily, i přes mé připomínky mám pražský maraton rád.

Od kdy tě doprovází vrána Sára a jak jste se vůbec potkali?

Před Sárou byla nejdřív vrána Bára. Ta byla růžová a při jedné návštěvě u mého bratra ve Vídni si ji moje neteř zamilovala. Vrána Bára cestovala zpátky do Prahy a začala sháňka po vráně pro moji neteř. Dlouho nebyla k sehnání, ale nakonec se podařilo pořídit hned dvě. Jedna tedy cestovala v balíku do Vídně a mně zůstala druhá, Sára. Pak mě napadlo vzít ji  na závod pro pobavení, nebo možná jemné vyprovokování diváků. Docela to fungovalo. Postupem času jsem ale zjistil, že největší ohlas má u samotných běžců. Sára tak se mnou začala jezdila častěji. Po jednom závodě, kde jsem se objevil bez ní, a všichni se mě ptali „Kde máš vránu?“ mi dělá Sára společnost skoro pořád.

Jak se ti běhá se Sárou?

Mám ji navlečenou na ruce a funguje vlastně jako kvalitní teplá rukavice. Třeba letos při Pražském maratonu, kdy byly teploty nadprůměrné, to dalo docela zabrat. Sára skončila po závodě promáčená skrz na skrz.

Co ty a trénink?

No to nestojí ani za řeč (smích). Tak dvakrát v týdnu si možná jdu zaběhat, většinou odpoledne po práci. V rámci zaměstnání mám téměř každý den možnost jezdit na kole. Jednou z mých funkcí je doprava a distribuce. Dříve jsme na to měli auto, ale poté, co kolega z této pozice musel odejít a já si dopravu přibral k mým ostatním povinnostem, trval jsem na tom, že vše vyřídím bez auta právě na kole. O víkendu buď vyběhnu, nebo spíš jedu někam do hor nebo na kolo. Teď, když se blíží zima, už začínám trochu připravovat ruce na běžky. Doma nebo v práci si na chvilku vezmu lahve s vodou a takhle s nimi mávám (stoupne si, napodobuje pohyb rukou při běhu na lyžích a směje se).

A jaký je tvůj zatím nejsilnější zážitek z běhání?

Myslím, že to bylo v situaci, když jsme s Ivanou Pilařovou při Jungfrau Marahtonu ve švýcarských horách přibíhali téměř osamoceni do malé vesničky. Běželi jsem tehdy ve speciálně ušitých tričkách, což byla vlastně velká česká vlajka. Ani ve snu nás nenapadlo, že v téhle ztracené vesničce by bylo víc než hrstka fanoušků. A najednou jich tu byly stovky. Jak jsme probíhali, začali nás hlasitě povzbuzovat a křičet „Čeko! Čeko!“. Přes ten křik jsme si nemohli říct ani slovo. To se v nás tehdy sevřelo srdce a začaly se nám drát slzy do očí. Bylo to něco neuvěřitelného.