Už pár let sbíráš zkušenosti s ultra – jak tahle etapa u tebe začala?

„Před dvěma lety jsem zkusil běh Silva Nortica na 85 kilometrů. Zalíbilo se mi to, skončil jsem čtvrtý, a tak jsem dal i Pražskou stovku 2011. Obojí dopadlo dobře, běželo se hezkou krajinou, trasa odněkud někam a ne okruhy. A tak jsem už u toho zůstal.“

Byl jsi nějak sportovně vybaven z minulosti?

„Skoro vůbec. Sport mne nikdy moc nebavil, jen jsem v roce 2007 zkusil uběhnout pražský půlmaraton a Velkou kunratickou, ale nijak mne to tehdy nebralo.“

Proč ses tedy začal běhu věnovat víc?

„Začalo to nečekaně. Před čtyřmi lety jsem žil na Tchaj-wanu a mimo jiné jsem se zúčastnil meditačního kurzu. Přišel tajfun a já nemohl odejít. A jak jsem tam tak seděl, tak jsem si uvědomil, že jsem nikdy neuběhl maraton. Nejbližší maraton byl za tři měsíce, shodou okolností v jednom z nejkrásnějších míst na Tchaj-wanu, v soutěsce národního parku Taroko. Tak jsem se na něj přihlásil.“

Jak ses na tento závod připravoval?

"Podle informací z internetu jsem si na ty tři měsíce sestavil tréninkový plán a začal běhat. První den jsem měl problém uběhnout dva kilometry. Na konci prvního týdne jsem zkusil 10 km. A asi dva týdny před maratonem jsem uběhl poprvé v životě 30 km. První půlka závodu se běžela do kopce, překvapilo mne, že se nikdo nezastavuje, tak jsem také nestavil. A druhá půlka byla zpátky dolů k moři nádhernou scenérií. Doběhl jsem asi 38. z celkového počtu 700 účastníků. To mne také překvapilo, u běhání jsem už pak zůstal.

I u toho závodního?

„Já jsem vlastně nikdy závodit nezačal. Prostě jsem se přihlásil na zajímavý závod, běžel ho svým tempem, cestou jsem někoho potkal, tak jsem běžel s ním a pak v ideálním případě přidal.“

Na závodě Silva Nortica jsi už stálý účastník, loni jsi skončil mezi Čechy třetí. Čím tě tento podnik oslovil?

„Poprvé to byla výzva, nejdelší závod v mém životě. Ani jsem nevěděl, jestli jej zvládnu. Plán byl uběhnout první maraton a ten druhý nějak dojít. Nakonec jsem to běžel skoro celé. Pomohlo mi pár náhod. Třeba když jsem na 68. kilometru šel do kopce a potkal jsem člověka, který na mne zavolal "Ty se máš, už Ti zbývá jen 17 km!“ V duchu jsem si řekl, že to je dost podivný argument, ale pak mi došlo, že má vlastně pravdu. Zasmál jsem se tomu a rozběhl se. Jihočeské pohraničí je také běžecky zajímavé. Není to nudná rovina, ale zároveň to nejsou příkré kopce, které by se nedaly běžet. Takových míst na trase, kde se musí přejít do chůze a odpočinout si, je jen několik."

S jakou taktikou do závodu půjdeš letos?

„Taktika bude stejná jako loni. Vím, že to dokončím, a poběžím svým tempem. I kdyby mne někdo v první půlce předbíhal.“

Pomáhá ti, když běžíš s někým, nebo ti na trati nevadí osamocený „boj“?

„Těch zhruba deset hodin strávených o samotě v jižních Čechách je zajímavý zážitek sám o sobě. Ale je samozřejmě zábavnější se s někým dát do řeči. Potkávání ostatních účastníků na trase, zjišťování, co jsou zač, jestli už jsme se někdy potkali, jestli si pamatují trasu, jak je to dnes baví…to je docela podstatná část ultra běhání.“

Jak odhaduješ své letošní šance – pomýšlíš zase na bednu?

„Dost záleží na tom, kdo přijede a koho pořadatelé pozvou ze zahraničí. Někdy je možné pořadí odhadnout už na startu. Rád bych doběhl jako loni, to znamená na bedně mezi českými závodníky.“

Jaké další ultra závody tě v sezoně čekají?

„Letos si, předpokládám, oblíbím také Ultra-Trail du Mont Blanc, Nízkotatranskou stíhačku a mistrovství Evropy ve Skyrunning Ultra.“

Dokážeš říct, proč se vlastně věnuješ ultra?

„Protože mne krátký běh nebaví a neunaví. A když unaví, tak nemám program na zbytek dne. Lepší je být venku celý den. A proč jít, když můžu běžet?“

Jak vypadá tvůj „ultra“ trénink?

„Když už jdu ven, tak tam nechci být jen pár minut. Doma v Praze běhám v parcích 15 až 30 km denně a o víkendech v terénu asi tak 30 až 40 km. Běžet ale třeba závod na 10 km po silnici je docela stres, to nevyhledávám. Radši mám ty delší a v terénu – Pražskou stovku, Beskydskou sedmičku, Horské výzvy nebo závod Silva Nortica.“

Takže kolik kilometrů týdně naběháš? A zařazuješ do přípravy i něco jiného než běh?

„Denně něco dělám jednu až dvě hodiny – plavu, běhám, jedu na kole, lezu. O víkendu jdu na nějakou celodenní akci. Nebo nonstop akci přes noc. Tak vypadá většina ultra závodů. Týdně to vyjde i se závody na 70–100 km běhu.“

Trénuješ spíš ráno nebo večer?

"Pokud vyladím denní režim, tak vstávám v 5:45, pak hodinu a půl běhám a před devátou jsem v práci. Když se mi nedaří vstávat, například v zimě, tak ráno buď nedělám nic, nebo běhám 45 minut „schody“ – krátký úsek v parku nahoru a dolů. V létě je nejpříjemnější vyběhnout tak, abych doběhl při západu slunce.

A kde tě můžeme potkat v běžeckém?

„V Praze v parcích Ladronka, Hvězda a v Prokopském údolí, kam to mám 2 až 5 km od dveří. Mimo Prahu mám nejraději Svatojánské proudy.“

Musel jsi při přípravě na ultra něco změnit – běžecký styl, stravu, boty?

„Nemusel. Jídlo, boty a podobně zůstávají stejné.“

Je podle tebe nějaká nejdůležitější vlastnost ultra běžců? Co poradit těm, kteří chtějí s ultra začít?

„Určitě platí, že se ultra běhá hlavou. Mě hlavně baví být venku několik hodin a běžet. A nerozhodí mě, když třeba zabloudím. Běžím svým tempem a nenechám se ovlivnit tím, že mne někdo předbíhá. Užívám si to.“