BĚH V TĚHOTENSTVÍ: Kachní jogging

Teď v době, kdy mi všechny okruhy trvají dvakrát tak dlouho a polštářky celulitidy se nemilosrdně tlačí na místo svalů na nohou, mi nalil optimismu do žil rozhovor s chodkyní Bárou Dibelkovou v posledním čísle časopisu Atletika.

Ta porodila letos 19. ledna – taky Matýska, a nyní už je zpátky. Vyhrála mistrovský závod v Poděbradech 14.4., tedy necelé tři měsíce po porodu. Deset minut před závodem mimíska nakojila a třebaže se ještě necítí úplně stejně jako předtím, na fotografii ze zmíněného mítinku EAA vypadá naprosto perfektně a je téměř na svých časech. Takže to jde. Také se svým partnerem a trenérem v jedné osobě tápali, nechtěli nic strhnout… a potýkali se s tímtéž, co já – nedostatkem informací. Čerpali ze zkušeností jiných (nemnohých) atletek, kterým se něco podobného podařilo dříve. Odborně ale skutečně nikde a nic o tom není.

Ona v závěru hodně plavala, ale já asi averzi k tomuto druhu sportu přes všechny jeho výhody nepřekonám. Už vůbec ne v krytém chlorovaném bazénu. Super by byl akvajogging. Žádné otřesy, naopak perfektní pohyb ve vodě, kde bych mohla provádět i nějaké ty prvky běžecké abecedy a něco na znovunabytí lehce ztracených svalů.

Opět hledám na internetu, ale výsledkem bylo jen několik článků vychvalující pohyb ve vodě, ale kromě tradičního akva-aerobiku nikde ani zmínka, kde by šel akvajogging provozovat bez toho, že by člověk vypadal jako exot.

A co mi na to řekla trenérka akvaaerobiku, u které jsem sháněla informace o aspoň nějaké modifikované podobě? Že to pro mne není. Tedy podle ní mám asi s patnácti kily navíc dále kynout a čekat, až to přijde. (Mám ale polovinu, cítím se dobře a proč bych tedy nadále nemohla běhat ve vodě, když už to nejde na suchu?) Něco podobného však řekl i Báře a Ivovi Pitákovi jejich kamarád, zkušený instruktor jógy, na dotaz, jak po porodu znovu získat břišní svaly: „Znič si svoji závodnici sám, já s tím nechci nic mít…“

Zkusili jsme si tedy s Petrem na chalupě od bratra vypůjčit kola, ale to už také nebylo ono. Musela bych mít šlapky dále, řídítka výše, a nebyly mi po chuti ani větší kopce. I když mi naštěstí nenarostl velký „ranec“, přece jen špuntíkovi nechci ukopnout hlavu. Začíná být navíc hezky a ani do fitka na kola se mi nechce. Tento sport tedy padá.

Tak zůstávám na svých vyšlapaných pěšinkách. Do práce už nechodím, ale i tak se rozhodně nenudím – doháním množství restů, které jsem nestíhala předtím. Mohu ale aspoň vyrazit ráno, dokud nezačne být horko. A bez davů lidí. Moje obvyklá tempa na tratích od 1500 m po maratón mi připadají jako astronomická rychlost – a poněkud nedosažitelná. Na začátku bych tomu nevěřila a byl by to asi šok, teď však jsem za své hlemýždí tempo ráda. Kilometr mi trvá někdy až deset minut. Rychlá chůze, kterou bych ale jistě řadu netrénované populace na delší vzdálenost utahala. Na obzvláště měkkých cestičkách s jehličím nebo kvalitní trávou si ještě občas zajogguju. Zpomalování šlo postupně a logicky, tak jak rostou nároky malého špuntíka.

Neotékají mi nohy, nenarostly mi špeky, nezadýchávám se při běžných činnostech, nečiní mi problém zvládnout své denní tempo i cestování, je-li třeba. Pomáhá mi i fakt, že v létě už si budu moci otestovat formu na závodech, hned jak se tělo opět srovná. Teď, když už vím o Báře, věřím, že to půjde. Matýskovi jsem již koupila slušivý sportovní obleček a těším se, jak mi chlapi přijdou fandit, až do toho opět šlápnu „naostro“. Užívám si chvilek vnitřních rozhovorů s Matýskem, kdy cítím, jak se spokojeně převaluje ve svém pelíšku – a věřím, že udržená kondice i pružnost těla nám pomůže i v den D, až se rozhodne spatřit světlo světa. 

Vanda Kadeřábková-Březinová