Začněme tím lepším. Vždycky, když jsem u televize sledoval přímé přenosy z běžecké Prahy, tak jsem si po skončení namlouval, že bych jednou chtěl být „naživo“ součástí této akce. Sobotní závod mě utvrdil v tom, že oproti jiným závodům u nás jde opravdu o jiný typ podniku. Akcí dokáže doslova žít celé hlavní město, na každém kroku potkáváte spoustu pozitivně naladěných nadšenců, kteří mají společný cíl – pokusit se udělat něco pro sebe a v mnohých případech si tak sáhnout za hranici svých možností.

I mě jako nováčka na tomto klání do jisté míry překvapil způsob, kterým jsem se musel připravit na samotný závod. Prioritou bylo uložit věci do úschovy, odskočit si a stát zavčasu na správném místě při startu. Při jiných závodech tyto zaběhlé zvyklosti probíhají vcelku v klidu a pohodě. Díky teplejšímu počasí se mi podařilo zvládnout rozklus ulicemi Prahy i rozcvičení v závodním dresu a pár minut před startem jsem z několika metrů tak trochu se zatajeným dechem pozoroval ty, kteří se rozhodli útočit na hranici 60 minut.

Zazněl výstřel a přes jisté obavy se rozbíhám bez jakékoliv kolize a bez větších problémů si držím linii tramvajové koleje. Trasa je mírně z kopce, a tak si dávám dvojnásobný pozor na přepálený začátek.

První kilometr za 3:19 je dobrý signál, pole běžící kolem mě však značně prořídlo. Zkouším to chvíli za Pavlem Novákem, který jako jeden z mála začal závod rozvážněji. Po pár metrech rychleji běžícího Pavla pouštím a kolem mety třetího kilometru vidím první kluky, kteří začínají odpadat ze silné skupiny, která se vytvořila kolem afrických běžkyň. Před pátým kilometrem míjím elitního borce Martina Freie, běží se mi dobře, a tak se snažím držet pravidelné tempo přibližně 3:20 na kilometr.

Začínám stíhat další odpadlíky. Do sedmého kilometru měl můj výkon potřebnou „šťávu“, zde dobíhám kamaráda Petra Minaříka, se kterým se začínáme střídat způsobem „každý chvilku tahá pilku“. Desítkou probíháme v čase lehce nad 34 minut, o chlup pomaleji, nežli jsem podle mezičasu na pátém kilometru čekal, ale pořád je to rozběhnuté podle plánu, říkám si. Mezi desátým a patnáctým kilometrem však začínáme upadat do jakéhosi stereotypu, jako bychom byli spokojeni s tím, že daleko před i za námi nikdo není. Metou 15. km probíháme v čase 51:50, což je o půl minuty pomaleji proti rozpočítanému tempu, přesto není ještě nic ztraceno.

I přes pravidelný pitný režim začínám kolem 17. km cítit, že mi síly hodně rychle docházejí. Bojuji sám se sebou, hlavně zůstat ve dvojici co nejdéle, říkám si. Na 19. km však přichází totální krize – nazval bych to stavem „úplně mi došlo“. Mám pocit, že se sotva plazím vpřed jako tělo bez duše, nohy jsou neuvěřitelně bez síly a navíc mě vůbec neposlouchají, chybí jakákoliv energie. Před 20. km mě zezadu dorážejí dva běžci, na které jsme ještě před chvílí měli slušný náskok 15 vteřin. Poslední kilometr se doslova potácím do cíle a po proběhnutí jsem strašně rád, že už v tuhle chvíli nemusím nikam běžet.

Pokud to závěrem celé zhodnotím, vidím tři příčiny svého průměrného výkonu:

1. nedostatečný objemový trénink vzhledem k trati půlmaratonu – běžet závod lehce přes půl hodiny na 10 km a přes sedmdesát minut na půlmaraton je obrovský rozdíl)
2. nedostatečný přísun energie při závodě (krom pití jsem měl zavčasu zkusit použít i energetický gel)
3. teplejší počasí – podobně teplý den byl naposledy někdy loni v říjnu – myslím, že krom výjimek (například Robert Krupička) vzaly tyto klimatické podmínky výkonnostním běžcům bílé pleti veškeré naděje na lepší výsledek

Samotný výkon hodnotím známkou „3“ = průměr, zážitek je však za „1“.

Závěrem nezbývá, než konstatovat, že vše špatné je pro něco dobré aneb pro podzim mám opět motivaci. A hádejte – jakou?