Jo a ty pocity na 800m nebo steeple bych vážně zažít nechtěl. Stačí když na závodech koukám na kámoše co to běhají. Donedávna jsem si ale myslel, že steeple tak moc nebolí, ale pak mi Dooma vyprávěl, že tě to v podstatě začíná bolet hned po prvním kilometru, takže si to hezky užiješ. =)

To same aj na rychlej 5ke. Tam je OK prvych 800m-1km, potom sa ta bolest zacina stupnovat a po 3500m je to peklo, ak teda bezis poctivo a nesetris sa iba na finis. Podobne pocity zazijes na 7,5km-az 8,5km na 10 000m. Sprinteri a 800kari maju schopnost vyssej produkcie laktatu- vdaka svojmu treningu. Neznamena to vsak, ze aj preto viac trpia. To co Ty povazujes za sice narocny usek, ale nie nadoraz (povedzme hladinu laktatu niekde okolo 10–11mMol/l) je pre mna zakyselenie non plus ultra pri ktorom stracam zrak. U Teba je taky stav pri 16–20 mMol/l. Rozdielne hodnoty, stejne pocity :)

Zaloz si nove vlakno s temou treningu na odolnost na laktat. Rad prispejem s tym, co viem.

Díky kámo jdu na to

jask se motivuju? nijak. běhám, že mě to baví. (a když se mi běžet moc nechce, tak zpomalím, anebo třeba neběžím. při závodě se mi zatím nestalo, že bych neměl chuť.) štěpán

Ja si vždycky reknu že když zastavim tak bude ze me sr........a a vsichni budou lepsí než já,pak už to beži samo:-)anebo jen premejslim o zavode kterej me ceka a vžiju se do toho zavodu,jakobych ho vlastne pri tom treninku bežel.....

Ja bych rekla, ze vsechno je to hlavne v nasi hlave. Kdyz si reknu, ze si dnes zabeham jen tak zvolna, tak se mi chce uz po par stech metrech zastavit, resp. se projit – preci jsem si to na zacatku dovolila, tak proc ne. Kdyz si dam vyssi cil, tj. ze to dnes ubehnu cely a zadna „ulejvacka“ nebude, tak bezim. Ale samozrejme znam ty chvile (a velmi dobre), kdy si rikam, ze by se preci jen nic nestalo, kdybych dala rychlochuzi … V techto chvilich si vzpomenu na pocit zklamani, ktery se velmi brzy po tom dostavi – zklamani z toho, ze jsem zklamala sama sebe a nedosahla stanoveneho cile. Tenhle pocit je pro me mnohem horsi, nez pocity, kterym pri krizi prochazim.

Ve sve podstate je to ale neco podobneho, co jsi Radku popsal – v tu chvili nezalezi co mame v nohach, ale v hlave