Naprosto souhlasím s Marcelou ohledně ROB i OB.Orienťáky dokáží nenásilnou formou přitáhnout děti už od mala.Jednak je to pro ně neco jako dobrodružství,je tam dobrá parta a navíc podle mého názoru nikdo do dětí nerve fyzičku hned od mala,ale tam jde více o techniku/alespoň v ROB/.Takže to děti jen tak neodradí. Jediné s čím s Marcelou nesohlasím je její „rekreační závodění“.Ono být v repre a přitom jen „rekreačně závodit“ – to je velká skromnost.

Ahoj vsem, po jednom roce mam co rict k tematu, ktere jsem zalozil. Behat jsem neprestal, jen prace mi moc neumoznuje sledovat forum… Mozna jsem tema predtim zahltil dotazy a nebylo uplne pritazlive. Tak ale k veci: Dcerka dokoncila druhou tridu a porad plave. Jde ji to dobre. A celkove je sportovne zalozena. Rekl bych – atleticky typ. Proto mne moc a moc laka dat ji na basket. Asi nebudu vedle, kdyz reknu, ze basket je atleticky, v nekterych cinnostech skoro silovy sport. Muj pocit je, ze na plavani dcerka nemuze vyuzit svoje atleticke schopnosti (napr. 220cm z mista do dalky, v 8 letech… ). Samozrejme dcerku z plavani brat nebudu, protoze se ji dari a bavi ji to. Jakou mate zkusenost se zapojenim druheho sportu? Nerad bych, aby ji treba v tom basketu ujel vlak. Ja jsem zacinal az v 10 letech, nebyl to problem, ale dneska vsechno zacina driv (treba se tvori i party v teamovych sportech ?). Jinak fandim orientacnimu behu pro deti, slysim sama pozitiva. Jen uprimne rikam, neni to muj salek caje Hezky vecer od klavesnice bez diakritiky, pem

Osobni zkusenost: absolutne nesportovni predci, rodice povazovali sport za ubijeni casu z nudy nebo z nedostatku prace. Nicmene me dali ve 2.tride na orientak, kam jsem chodila kvuli kamaradum nikoli kvuli behani- to bylo u toho pro me jen nutny zlo, vydrzela jsem do konce gymplu nejakym zpusobem, nevybehala jsem si ani III.VT. Pak konec a pak narazovite nejaky poklusavani v ruznych zivotnich obdobich, ale bezcilne. A cile prisly po ctyricitce, vsechno je prede mnou, kdyz jde ziskat medaili na olympiade ve 43 letech! Deti: syn- obet otce, ktery se sam nedokazal sportovne realizovat- od 5 let hokej- v 9. tride jasne rekl, ze skonci a tak udelal, od te doby- 2 roky- ABSOLUTLY NO SPORT, jen pocitac, na stredni skole telocvik se znamkou 3, zameskanyma hodinama atd.
dcera – stejny otec, stejna vychova, ale nastesti nemusela na hokej a hledala se sama- pres hazenou, atletiku- nejaky hody necim az k vodnim sportum- az ve 2.rocniku na stredni skole zacala padlovat a za 2 roky mohla byt na ctyraku s ostatnima holkama juniorska mistryne republiky atd., jeji zivot je z velke casti sport a myslim, ze to tak zustane. Asi kazdy sam strujcem sveho stesti…

Mám syna 6let zítra jde do 1 třídy… Běháme spolu asi 14 dní a je běháním posedlej… No vidí to u tatíka…už měl své první závody 300m 73,14sec…dnes jsme je tak testovali 800m za 4:32min… V týdnu chodí se mnou 3 x týdně běhat chtěl jsem nastavit jen 1500m ,ale to jak jsme zjistili je pro něj málo a dali jsme v klidu 4,5km což je na 6letýho špunta docela dost,myslím… Já začal v 8 letech a vím,že po týdnu chození na stadion jsem vyhrál MČR mladších žáků a pak začali tréninky pravidelně 3X týdně a v neděli velice volný fártleck. tréninky by se neměli přehánět a hlavně je provádět ve větší skupině stejně starých vrstevníků…vše bráno hrou a vrozenou soutěživostí dětí…nenásilně navozovat atletické dovednosti a postupem času cca 13let přecházet v širší specializaci jedince.. Můj skromný názor…

ahoj hanice a zijoo, diky za prispevky, jsou moc zajimave. Jenom se vratim vic k me otazce: pokud mate nekdo zkusenost s „pridavanim“ druheho sportu u deti, ozvete se. Hezky vecer, Pem

Mnozstvo nazorov sa objavilo v tomto vlakne a vacsinou su spojene s vlastnymi skusenostami, alebo s osudom ludi z najblizsieho okolia. Moja troska do mlyna je nasledujuca: Otec je byvaly plavec – vykonnostne – vrcholovy, ktory cely zivot lutoval, ze ho rodicia pustili k organizovanym treningom az v cca 10-tich. Citil, ze mu z casti usiel vlak a tak nemohol ziskat medaile na M CSSR, ale iba na Slovenskej urovni. Na druhu stranu uz v 17-tich zabalil plavanie pre znechutenie, ze mu vzdy povolilo zdravie, ked mal limitovu formu. 15 rokov fajcil a tlstol, nerobil ziaden sport. V 32-och rokoch zacal rekreacne behat a dotiahol to na 3:01 na maraton, pri svojich krcovych zilach, astme a ja neviem co este ho trapi… Zo sestrou nam minimalne od pociatku s behanim bol vzorom a vstepoval nam potrebu sportu v zivote. U nej spravil zly krok v tom, ze po zaciatkoch s gymnastikou (na ktoru mala talent) a baletom, ju zapisal na judo a tvrdo sledoval, ci chodi na treningy a zapasy. Chcel, aby sa vedela branit a aby pravidelne sportovala. Z jej pociatocneho nadsenia sa vyvinula nechut- paradoxne s tym, ako sa zlepsovala, ziskavala „farby“ opaskov a vykonnostne triedy. Cim bola lepsia a uspesnejsia, tym viac sport nenavidela a vyhybala sa treningom, vzdy ked ju otec nekontroloval. Po jednom zvlast nevydarenom finalovom zapase, ked jej dislokovali ramenny klb a skoro sa zadusila, sa zatala a uz nikdy na tatami nestupila (to mala asi 15 rokov). Vlastne uz nikdy ziaden sport pravidelne nerobila. Dnes, 30tnicka ma velke problemy prave preto, ze nesportuje a nestara sa o seba po fyzickej stranke… U mna uz bol pouceny a dovolil mi presedlavat z jedneho sportu na druhy, ci ich robit sucasne viac. Od juda (pripravky a 2 roky zapasenia), cez 2 rozne bojove sporty az po futbal. Nakoniec som zostal len pri futbale, ktory som robil na vekovo vrcholovej urovni (1. ziacka a celostatna dorastenecka liga). Popri tom som chodil 4× tyzdenne na ranne basketbaly v skole a cele poobedia som pred a po futbalovom treningu hraval loptove hry v parku a chodil do skautu, kde sme sa neustale hybali a behali. Nikdy som nemal pocit, ze ma do niecoho niekto nuti, ci ze „musim“ ist na trening. Po futbalovom zraneni v 15-tich som mal polrocnu pauzu, kedy som nic nemohol robit (triestiva zlomenina) a dost som pribral. Hned ako to bolo mozne som zacal behat a dostavat sa do kondicky. Slo mi to dobre a kedze som sutazivy, tak som presedlal na atletiku a na futbal zanevrel (to je ina historia, sposobena partiou). Takze od 16-tich beham kazdy den, chodieval som na sustredenia vela krat do roka a zil pre beh. Od rodicov sa mi nic ine nedostalo, iba podpora a povzbudenie, pripadne varovanie pred prehananim usilia. Skola isla s atletikou skvele sklbit, a financne to tiez nie je najnarocnejsi sport (aj ked tiez nie lacny, ak sa robi poriadne). Podla vlastnej skusenosti mozem teda povedat, ze je lepsie dat detom volny rozlet a nechat ich, nech si vyskusaju, co chcu. Keby ma rodicia na nieco prihlasovali a chceli by, aby som tam chodil, tak sa urcite skor ci neskor vzopriem. Akakolvek skora specializacia prinesie len skore ukoncenie chuti sportovat.

Este citat mojho byvaleho atletickeho trenera: „Prineste mi 15–16 rocneho prirodaka z dediny, ktory cely zivot lozil po stromoch, behal po lukach a kopal nesutazne do lopty. Z takeho vam spravim sampiona za rok-dva. Ked mi privediete decko zo sportovej skoly, tak z neho nic nebude, iba znechuteny pubertak, z ktorym sa budem vecne natahovat, aby vobec bol ochotny trenovat…“ Mozem potvrdit, ze vychoval nejedneho majstra republiky, pricom ani jeden nezacal behat pred 14-tym rokom. Neskor mu dali miesto na sportovej skole a povedal, ze takych lenivcov a nesportovcov este nevidel.

Moju dceru NIKDY nedam na sportovu skolu (gymnazium) a okrem mojho nadsenia pre sport jej asi viac ponuknut nebudem moct. Necham to na nu, co bude chciet robit a ci vobec. Vedie ma k tomu vlastna skusenost.

Ahoj Mato, diky moc za prispevek, velmi si ho cenim. Prave proto, ze chci k detem pristupovat maximalne citlive se radeji 5× poradim, nez budu holku posilat na nejaky muj oblibeny sport. Nemam ted vecer dost energie psat detaily, ale podle mne se doba trochu zmenila. Tak chci k dcerce pristupovat jinak nez moji rodice ke mne. S jejich pristupem jsem byl uplne spokojeny, nikam mne netlacili. Jenom v pate tride, kdyz byl nabor na basket i volejbal a ja chtel oboje…rekli, at si vyberu jedno. A dobre udelali. Zbytek neni dulezity, sice jsem nehral zadnou ligu, ale basket furt hraju a miluju. U dcerky chci, aby se jednomu sportu venovala pravidelne. Nemohu ji nepochvalit jeste jednou – v 8 letech ma padesatku kraula za 45 vterin (plave s detma o rok vyse), bez zadnych nasilnych metod Pak ji chci treba v telocviku nebo druzine (jsou tam treba micove hry) nechat zkouset vice veci a za rok vzit na trenink basketu. At si to zkusi. Taky nezapominam na atletiku, jak vidim i citim, Mato, na atletiku neni nikdy pozde. Jenom na ni vidim, ze je to holka, ktera potrebuje povzbuzovat a chvalit a mozna i vest, uprimne – je trosicku i labilnejsi. To treba petilety kluk je naprosty parez, toho pravdepodobne necham delat cokoliv, on si s tim poradi… Ne delam si srandu, uvidim. pem

Ono prave ide o to, ze ak rodic chce (v Tvojom pripade aby sa iba venovala pravidelne sportu), tak skor ci neskor dojde doba odporu a dieta just nebude chciet, to co rodic – uz len z trucu. Nenapadne vedenie a povzbudenie ano, ale priama kontrola a prilisna a zjavna zainteresovanost- to je podla mna cesta k znechuteniu. Tuzba hybat sa a niekam to dotiahnut musi vychadzat iba a cisto z motivacie dietata. Ak je do toho zapletene rodicovske chcenie (ocividne), tak to skoro vzdy nedopadne dobre. Pozri sa kolko deti do veku 14 rokov robi sport. Potom sa pozri kolko 16 rocnych v tom pokracuje… tak 5–10%. No a nakoniec sa pozri kolko 25 rocnych robi pravidelne vykonnostny sport- tak 1% z tych 5–10%… Podla mna na to treba ist z rodicovskej strany rafinovane: povzbudit ked sa dari aj nedari, dat priestor a pomoct ak treba, ale inak prjavovat iba vlazne nadsenie a velmi nenapadne vedenie. Najma treba skryvat a uplne potlacit vlastne ambicie. V neposlednom rade treba ist prikladom. Vo velmi vela pripadoch deti obdivuju to, co robia rodicia a po faze nadsenia (4–10 rokov) a neskor pubertackeho odporu (12 – 16 rokov) pride nasledovanie prikladu. Na atletiku naozaj nie je neskoro ani v dorasteneckom veku- prave naopak- cim neskor, tym pri tom vydrzia dlhsie a najma sa vedia sami motivovat. Je to tazky a velmi individualny sport, ktory nevyhovuje mentalite hrajucich sa deti. Obcasne male preteky, kontrolky, lesne zavody, putaky- to ano, ale cieleny trening sa ma nechat az na vek, ked budu schopne zvacsa samostatneho pristupu, sebadohladu a kritickeho myslenia.

nestává se mi to zrovna často, ale pod to, co jsi napsal Maťo, se můžu bezezbytku podepsat. Jenom s tím rozdílem, že já jsem byl ten nucený do sportu, který mne nebavil a navíc mi ani nešel, čímž jsem se dostával pod ještě větší otcův tlak. Teprve v sedmnácti jsem našel dost odvahy abych se vzbouřil a nechal toho. Svoji cestu ke sportu jsem potom jako 19-ti letý s těžkou nadváhou hledal dost pohnutě. Můj závěr je tedy shodný s Tvým, nemá cenu děti do ničeho nutit. Jediné, na čem u nich v současné době trvám je, aby měly minimálně jednu aktivitu zaměřenou na pohyb a je mi fuk, jestli je to tanec, aerobic, fotbal, basket....., hlavně ať to baví. V nedávné době se mnou, k mé velké radosti, dcera začala jezdit na kole na delší běhy a to je cesta, kterou bych rád na děti působil. Věřím, že i Ty budeš dobrou motivací pro vaše miminko:-)

Ahoj Mato, u nas doma nehrozi, ze by dcerka mela rezim: aby sa iba venovala pravidelne sportu . Ma kresleni, doma psy, kralika, zahradu

To opravdu ne, ale zatim to funguje tak, ze ji na plavani z nasi strediskove vesnice vozime. Takze trochu na treninkach pomaham s tema nejmensima. Dcerku sleduju z povzdali – plave s vetsima. Ale beru si Vase rady k srdci. Ale jak zabranis svemu zajmu, kdyz ty deti vozis po zavodech ? Joo to bude chtit nejake kursy psychologie  pem

s těmi závody je to jednoduché: buď to tam děcka baví a potom jsi vzorem, nebo je to nebaví a pak je tam nevozíš:-)

Zaujmu nemas zabranit, prave naopak, ale len takemu, o ktore si priamo poziadany dietatom. Ak dcerka chce, aby si bol na zavodoch a treningoch, tak tam bud ak mozes, ale nezaskodi sa jej na to priamo opytat. Ak nechce, tak bez naznakov sklamania treba ist von a vratit sa az na konci treningu/zavodu. Ja osobne som na treningoch nezniesol nikoho z nasej rodiny, napriek tomu, ze napr. dedo bol byvaly ligovy hrac a poznal sa so vsetkymi funkcionarmi a na stadion chodil rad pozerat sa na akykolvek futbal. Moj trening bol moj cas pre mna pod dohladom inych ludi, ako clenov rodiny. Na zapasoch (a neskor bezeckych zavodoch) som si prial kulisu len vtedy, ak som mal formu a iba ak nikto nezacal nasledne analyzovat moj vykon – ani v dobrom, ani v zlom. Ak som sa chcel o tom porozpravat, tak som sam za niekym dosiel a navrhol to… Samozrejme, toto zavisi od povahy dietata a kazde je ine. Nemyslim si vsak, ze ak ma trenera, tak potrebuje este kibic od rodica, tetusky, ci deda. Toho ma dost uz kvoli skole :) Mas pravdu, urcita forma psychologickej pripravy by sa zisla nejednemu ambicioznemu rodicovi.

Syn ( 8 let ) hraje hokej, a tam se zatím bez pomoci rodičů neobejde, pomoc při oblékání a utáhnutí bruslí musí obstarat rodiče, dva trenéři by to těžko u dvaceti dětí nezvládali. A pak když už jsem na zimáku, tak z tribuny sleduji mladýho jak mu to jde. Jak jde z ledu po tréninku vždy září radostí, když mě vidí a hned se ptá jestli jsem viděl jak mu to šlo :). A to samé je i když hraje zápas. Ten spokojený výraz v očích je k nezaplacení. Je pravda, že někteří rodiče to přehánění a někteří rodiče by z nich už teď chtěli mít Jágra, a nic než hokej neexistuje. Já to nehrotím, chodí tam, protože ho to baví, ale když není zrovna trénink jdeme si zahrát fotbal, zaházet na koš, projet se na kole atd. Je mi jasné, že zaměřit se jen na jeden sport je asi brzo, ale když ho baví hokej, proč mu ho zakazovat a přihlásit ho jinam, kde ho to nebude bavit ? Navíc lehce se řekne, že je špatné děti hned od mlada zaměřit jen na jeden sport, ať chodí do atletiky, do košíkové, do házené, na fotbal. Ale kolikrát je problém dát dohromady školu, a další dva koníčky. U nás byl problém už jen v tom, že tréninky byly v jednu dobu.

Ahoj, urcite je pravda v tom, jak to vidis ty Mato, ale ja prakticky mam stejnou situaci jak Aldaman. Jenom me nepousteji do damskych saten pomahat s plavkama. Nevim proc, ty vetsi holky jsou nejake stydlive … Ja jsem ze zacatku na treninkach kybicoval, proste proto, ze sport prozivam. Pak mne trenerka servala a priste uz rekla, at si prinesu trenky a budu jim pomahat. Ha. Nastesti dcerka uz plave v jine lajne a ja ji cely trenink nevidim. Ale nezabranim tomu, abych delal mrtveho brouka. Spis to mozna bude chtit pokrovou tvar, coz se hodi kdykoliv. Nedavat na jevo zklamani, kdyz se neco nepovede, neprecenovat. Spis ji ucim, aby se na treninkach chovala slusne, poslouchala trenery, byla fajn na ostatni v teamu. Jinak Aldamane, ja jsem zastancem jen jednoho sportu a ostatni neorganizovane, nepravidene. Meli jsme na plavani holku, ktera pred treninkem chodila na krasobrusleni. Tu opravdu treneri po par letech vyhodili, protoze se nic nenaucila. A ostatni krouzky taky chci u deti minimalne – jedna vytvarka tydne krome skoly je akorat. Oni si docela uzijou i v druzine. Ahoj vsem.

Prispejem aj ja svojou troskou z pohladu este „dietata“ 

Obaja rodicia zavodne sportovali:otec skakal do vysky a mama hrala hadzanu. Samozrejme k sportu chceli viest aj nas deti.

Mne, ako najstarsej sa usiel volejbal, z coho som nebola tri krat nadsena, ale postupne som si nasla kamaratky a bavilo ma to. Mala som iste obdobie, kedy som strasne chcela prejst na atletiku, ale vtedy mi to mamka jednoducho vytmavila s tym, ze ma to prejde. Sice preslo, ale ked som s volejbalom skoncila a zacala behavat (isty cas som aj trenovala s jednou skupinkou) vedela som, ze ma to bavi ovela viac, nez kolektivny sport.

Bratovi sa usiel futbal, na ktory vsak od zaciatku chodit nechcel. Boli kvoli tomu doma place a hadky a skoncilo to tym, ze na futbal a akekolvek kolekt.sporty zanevrel. Potom objavil minigolf a teraz dokonca hra nejaku ligu 

Mladsie sestry hraju basketbal a velmi ich to bavi. Rodicia su zaangazovani do klubu, takze tym musi zit cela rodina (co niekedy zial aj riadne lezie na nervy).

Myslim, ze rodicia maju casto dobry umysel, chcu dat dietatu vsetko… len ho niekedy zabudnu pocuvat…

Kazdopadne, nenutte deti do sportu a hlavne nie tie najstarsie (ti su casto taki pokusni kralici 

Pem: Přesně jak píšeš je to i u nás. Jeden organizovaný sport zabere většinu času a zbytek provádíme ve volné chvilce a v družině si také užijí. Já za mlada také hokej hrával a snažím se mladýmu poradit, ale většinou až doma, když vidím na tréninku, že dělá něco špatně, nebo danou věc nepochopil. A nejhorší jsou zápasy, nejraději bych vzal brusle a hrál s ním :), tak mám jen vykřičené hlasivky z povzbuzování :). A ještě jedna věc, myslím si, že určitě je potřeba děti za sportovní výkony pochválit, ale určitě neuškodí i pokárat za to, když se na tréninku evidentně fláká.

Aldaman, v tomto sa nezhodneme. K pokaraniu je tam trener a urcite vie lepsie, nez ktorykolvek sebezaintereso­vanejsi rodic, co jeho zverenci robia dobre a co zle. Nie je nic horsie, nez ked dieta dostane protichodne instrukcie, alebo dvojite karanie (na zapase/treningu od trenera a po nom od rodica). TOTO je presne cesta k znechuteniu. Nie dnes, nie zajtra, ale v dobe, ked sa mladi proti vsetkemu priecia. Trener ma byt v sporte autorita jedina. Ak toto nerespektujes, budujes v dietati pocit, ze je spravne, ak sa spochybnuje autorita. V opacnom pripade by treningy mohli viest rodicia a kluby by nemuseli platit skolenych trenerov. Ak niekto robil nejaky sport, tak to este neznamena, ze rozumie tomu, ako ho spravne a primerane veku trenovat. Ak trener synka nepokarha za Tebou spozorovane flakanie sa, tak asi na tom az tak v jeho veku nezalezi a mozno mal v umysle im dat volnejsi priestor a trocha oddychu, elbo maju za sebou vacsiu zataz. Ak s nim ocividne nesuhlasis, alebo sa Ti zda, ze nie je na urovni, zmente klub.

To pokárání jsem nemyslel ode mě, ale právě od trenéra. Naprosto s tebou souhlasím, že od trénování je tam trenér a ne rodiče, a ten by měl být na tréninku autorita. Také se to snažím dodržovat :). I když jsem ten sport dělal, do trénování si vůbec neodvažuji kecat, ale pokud se mě, doma syn zeptá, že by potřeboval vysvětlit to a to, většinou se jedná o vysvětlení pravidel a nebo objasnění nového nácviku co dělali na tréninku, když vidím co dělají a co mu nešlo, ve většině případů si myslím, že ode mě dostane stejné informace jak od trenéra. Ono většinou na tribuně slyšíš co jim trénér říká o to je to lepší :).