„Rozběhnuto… rozběhnu“ je název pěkně zpracované knihy kladenského patriota a člena Maratónklubu Kladno Miloše Kmuníčka, která vychází v těchto dnech. Nejedná se však o počin ryze lokálního významu, autor v něm líčí i postřehy a zážitky z velkých světových maratonů, které za dobu svého běhání absolvoval.
Odkaz na článek

Přátelé, knížku jsem již četl a mohu ji stejně jako paní Zátopková pochválit. A není to proto, že autora znám. Miloš sice v úvodu píše, o čem a proč a co ho k napsání vedlo, ale prozradím, co nepíše a co řekl v hospodě u piva: když si jdu utahanej po běhu lehnout, tak si rád něco ještě o běhání a běžcích přečtu a protože toho zas tolik napsáno není, tak jsem si něco napsal sám, co bych si tak rád před spaním četl. Něco je o realitě bežecké slasti a strasti, něco je nadsázka a scienc fiction, ale všechno je to o lidech co běhají. Rýša

Miloš Kmuníček vydal knihu. Je to kniha (nejen) o zapálení pro nějakou činnost, o sdílení toho zapálení s jinými lidmi, o přátelství mezi těmi jinými lidmi, o vztazích, které on sám s těmi lidmi má. Je to kniha osobní a některé projevy té osobnosti mne, domnívám se, opravňují být také osobní. Pan Kmuníček v knize vykresluje velmi pozitivní obraz komunity, ve které vládne přátelství a otevřenost, mizí společenské bariéry běžné mimo podobné komunity. Z některých momentů v jeho životě bych ale snadno mohl získat dojem, že on si tyto atributy nejen užívá, ale příležitostně je i zneužívá. Pokud se mýlím a šlo například jen o projevy jisté citové rozháranosti, jež nás u lidí obdařených uměleckým duchem ani nepřekvapí, proč v knize nenacházím alespoň letmou omluvu manželce Pavle, že se jí při běhání zaběhl; Alici, že totéž se mu stalo o pár let později znovu; Karlu Kozlovi, že příteli z triatlonu jen nerad a nedopatřením přebral partnerku; a možná i mně, protože byly časy, kdy i já jsem si myslel, že jej mohu považovat za kamaráda. Snad v příštím vydání?
Vladimír Höhne