Běchovice a co více...

To ale nikdo z účastníků neměřil a neověřoval, protože slunce přineslo krásnou, jak říkají mistři bojových sportů – „jateční“ pohodu, optimismus a idylu tekoucího potoku potu, slin, žaludečních šťáv a možná i krve… jak pro koho.

Vybral jsem si rychle a dobře, dbaje rad zkušenějších a starších. MUDr. Pirk, známý kardiochirurg, upozorňoval před startem veterány, že nejdůležitější není pořadí v cíli, ale účast v běhu i příští rok, a tak jsem si jeho slova vzal ke svému, sportem již hypertrofovanému srdíčku, aby mi náhodou nemusel dávat novou chlopeň či budíka.

Po rychlé a bezbolestné prezentaci, kterou jsem sice zvládl „naslepo“, protože jsem nechal doma brýle, a pak ve výsledovce zjistil, že startuji za jakousi mně zcela neznámou „ugrofinskou“ obec z říše Harryho Pottera, kde mne ale určitě nebudou postrádat. Samozřejmě to byla moje chyba a příště budu mít lupu s sebou. Ale stihl jsem ještě start krasobruslařů na asfaltu, kterým se říká „in-linesti“, nebo tak nějak.

Byl to zážitek, ale u nás doma by neobstáli. My známe jen v zimě „nože“ na ledě řady rybníků a kolečkové brusle by zde nenašly zpevněnou, natož souvislou a rovnou plochu na žádné, ani „rychlostní“ komunikaci na Vysočině. Možná by šlo bruslit v hospodě nebo v kostele, ale to není ono. Moc kibiců i nevěřících.

Pak jsem se šel podívat na start žen – děvčat, běžkyň. Nádhera. Je zajímavé, nebo mi to aspoň tak připadá, že sport a zvláště běh, dělá z mladých děvčat starší a ze starších mladší. Takže všechna běhající děvčata i ženy jsou zralá a nestárnoucí chlouba, ale bohužel jen velmi malé části ženské populace. No a když už jsem u toho opěvování, musím také přiznat, že jsem se šel na ten start dívat od zadu … hlavně kvůli těm nehezkým a přísným výrazům ve tvářích těsně před startem. Ženy, když se soustředí, nebo zlobí, umí být hodně ošklivé.

Všimli jste si někdy paní učitelky, ředitelky, lékařky, soudkyně, ale i sousedky, nebo vlastní, jinak hodné, milující ženy, když se usilovně soustředí, nebo něco urputně chce? Ne, to já nemusím … a tak jsem se šel radši kochat zadnicemi, nádhernými běhy, útlými boky a trupy s poskakujícími pestrobarevnými kokardami. Byl to teda zážitek. Pánové, pokud tam byly i vaše drahé polovičky, tak přísahám, že jsem nezvedl pohled výš, než ke kotníkům a obdivoval jen krásu malých „cviček“ …

No a pak přišlo to hlavní. Obrovské pole rotujících a poskakujících veteránů – běžců, kde ani tak věk, jako vychrtlost některých somatotypů a jejich odhodlaný a zarputilý výraz dávaly tušit, kdo se bude dnes rvát o bednu. Po předstartovních manévrech s rozestupy startovního pole pro uvolnění průjezdů několika autobusů padl konečně výstřel a i když vepředu vyrazili jako sprintéři na čtvrtku, tak vzadu, kam jsem se šetrně zařadil, ještě dlouho diskutovali a dopíjeli svá EPO (energetické a posilovací ovocné drinky), než se mohli všichni rozeběhnout.

První dva tři kilometry se pořadí běžců promíchávalo a v davu to vřelo, pak se vše najednou zklidnilo, jako když letadlo vzlétne, nabere výšku, kurz a nechá stroje pracovat a čas plynout. Jak jsem již předesílal, nenechal jsem se vyprovokovat k tempu, které by mohlo vést za moji „smrtící“ hranici ANP a jal jsem se pohybovat rychlostí běhu kvapně spěchající mladé maminky s kočárkem.

Běh téměř tisícihlavého davu veteránů, ambiciózních čtyřicátníků, čiperných padesátníků, šedesátiletých dědulů i úctu vzbuzujících sedmdesátiletých a víceletých kmetů pokračoval a každý svým tempem dotvářel celkový pohyb řinoucí se masy živé hmoty po Českobrodské komunikaci. Všechny možné i nemožné křižovatky, přípojky a odbočky komunikací byly zataraseny obětavě – vlastními těly příslušníků ČP. Laminární tok běžců nebyl nikde a nikým narušen. Taky aby to pořadatelé po těch 111 letech nesecvičili dokonale. Jak jinak …

Pátý kilometr. Jateční pohoda houstne. Tu a tam některý z běžců něco zapomněl, nebo si rozmyslel tempo, zpomalil a pak zůstal „šlapat vodu“ někde vzadu. A tak jsem běžel a běžel a užíval si kyslíku v AE oblasti. Mozek také pracoval a všímal si věcí, které by mne normálně nechávaly netečným. Již na začátku jsem se díval a viděl, co je na českém trhu za bohatý výběr rozmanitých značek sportovní obuvi. Některé „cvičky“ jsem v životě neviděl a ani o nich neslyšel. Určitě by zde musel každý marketingový manažer i dealer sportovní obuvi dostat informace k nezaplacení.

Protože jsem běžel s davem v davu, neviděl jsem do tváří, ale sledoval také zadní běhy přede mnou a vedle běžících běžců. Prokreslené anatomie achilovek, lýtkových a zadních stehenních svalů dávaly tušit stovky a tisíce naběhaných kilometrů pánů běžců. Úhel pokládání vnější strany chodidla, tlumení dopadu a rychlost odrazu v kotníku naznačoval zvládnutou a dokonalou techniku běhu. Také jsem ale viděl tu a tam nedokonalost lidského těla, kde buď od mala, nebo po úrazech došlo k zborcení a vybočení kolena, kotníku, kyčle a potažmo i páteře. Nevím nevím, jestli zde sport, a zvláště běh, může ještě přinášet dotyčnému pozitiva …

Osmý kilometr. Běžím a trochu usínám a sním, v myšlenkách jsem zabloudil až do Řecka, na Spartathlon za Milošem, srovnávám nesrovnatelné a tak když přišel Hrdlořezský kopec, který na mne čekal s otevřenou náručí, tak jsem ho vydupal jako mladý zajíc od Javořice. Kolik běžců jsem předběhl, sice nevím, ale z těch „skalpů“ bych si mohl určitě vytapetovat malou předsíň. Byl jsem nakonec hodně vepředu, ale samozřejmě v rámci druhé poloviny mojí kategorie přerostlých veteránů.

Závěr – spokojenost, pohoda, užil jsem si své a ještě „splknul“ se starými i novými známými. Také jsem viděl dobíhat ty mladé a to byl teda zážitek. Zamáčkl jsem slzu, ale nadmul se pýchou, že jsou u nás zase skvělí „koňové“. Povedená „párty“, k nezaplacení penězi …

Ahoj a ať vám to lítá, jako kdyby zemská přitažlivost neexistovala.

atlet veterán Franta Holý