Jak jsem dopadla ve Varech, jste si již mohli dohledat. Finální čas 1:47 se ani trochu nepřiblížil tomu 1:35. Zajímá vás ale určitě, co se stalo a jestli to nemohlo být lepší? To všechno přiznám a otevřeně napíšu.

Jak jsem psala v předchozím článku, udělala jsem velkou blbost, když jsem si naložila dva dny před půlmaratonem v Karlových Varech na TRXku; když jsem tréninku nepodřídila i pracovní nasazení. Ale to se u pracujícího lidu stává. U mě je to k tomu nepravidelná pracovní doba, kolikrát přesahující běžnou osmihodinovou směnu. Prostě někdy není do čeho dloubnout, jindy se člověk nezastaví a 24 hodin je mu málo. A tak se to všechno sešlo a já jela do Varů natěšená, ale smířená se vším.

Nevím, jak to máte vy, ale já před závody netrpím nervozitou. Nebo si to aspoň nepřipouštím. Všude plno známých a vy ani nemáte čas se tomu pocitu poddat. A abych se přiznala, ve Varech jsem toho před startem zažila tolik, že jsem si to ani neuvědomila a už jsem stála na startu po boku mého běžeckého parťáka Davida Kočího, který mi slíbil, že mě případně potáhne. A to přesto, že věděl, že ho mohu cestou vypoklonkovat, když by mi jeho hecování nebylo příjemné. Ale David mě zná a ví, že by to nebylo nic osobního…

Stoupli jsme si na start ke stejnému vodiči jako v Praze a čekali na výstřel. S úsměvem ve tváři, připraveni prát se s kopci, o kterých jste mi psali vy, čtenáři, a o kterých mi vyprávěli kamarádi běžci, kteří ve Varech už běželi. Atmosféra ve Varech byla famózní a i počasí bylo skvělé. Dalo by se tedy říct, že podmínky byly ideální. Ani ty kopce ve finále nebyly nijak závratný.

Takže, kde se co zvrtlo, že jsem se nepřiblížila ani k mému osobáku? První a dost zásadní překážkou byly mé nohy. Opravdu po tom cvičení bolely a byly těžké. Už vás slyším, jak mi spíláte, že jsem neměla být hloupá a necvičit. Ano, vím to. Ale jsem jediná, která něco podobného kdy udělala? Neudělali jste někdy podobnou klukovinu vy sami?

A jaký by to byl rozdíl, kdybych vám lhala a napsala, že to prostě nešlo, že mne bolela noha nebo cokoliv jiného? Já si totiž myslím, že v tomto ohledu je dobré být k sobě naprosto upřímný. Nejsem Jirka Homoláč, ani Eva Vrabcová, aby na mém výkonu závisela má budoucnost. Účelem tohoto seriálu totiž není jen ukázat, jak se dá dobře natrénovat, ale je právě i o tom, že hobby běžci mají na výběr. Že si můžou/můžeme dovolit prostě dělat blbosti a je jedno, jestli za to platíme korunami nebo zlatem a jestli pár lidí do diskuze napíše negativní komentář. Jde mi o to vám ukázat tu lidskost běhání, která mnoha lidem v poslední době chybí.

Druhým důvodem byl určitě nedostatečný trénink a asi i regenerace. Neřekla bych, že to byla chyba trenérky, ale moje. Prostě jsem musela věnovat čas práci a nebyla schopná dodržet do posledních chvil předepsané tréninkové jednotky. Spánku jsem v těch dnech taky moc nedala. Nicméně na trati to asi až do 12. km vypadalo, že bych mohla dát aspoň osobák, který by mě psychicky dost pomohl k dalším výkonům.

Ale od 15. km šla výkonnost z mého subjektivního pohledu rapidně dolů a já se nedokázala kousnout. Postupně mi začaly odcházet hamstringy, na kterých jsem začala po závodě makat. Netrápila jsem se, to zase ne. Ale prostě jsem neměla tu správnou vůli. A ať se to někomu líbí nebo ne, trať ve Varech pro mě byla natolik atraktivní, že jsem si užívala každý metr. Měla jsem radost z každého známého, kterého jsem v protisměru potkala, a bylo jedno, jestli běžel přede mnou nebo za mnou.

Byla pro mě radost probíhat kolem Puppu, přeběhnout kolonádu a mávat na lidi kolem Thermalu. Davida jsem měla stále kousek před sebou a neustále mu opakovala, ať klidně běží, že já si poradím. Ale nakonec jsme to dali spolu až do konce. V čase, který by sice mohl být zklamáním, ale já to prostě tak nevidím. Jen se můj cíl posunul o pár týdnů a mě nastavil zrcadlo.

Jak tedy dál? S největší pravděpodobností se pokusím zlomit osobák na půlmaratonu v Ústí. Do té doby máknu na posilování a zároveň zařadím dostatek výběhů mezi 16–18 km. Mám pocit, že mi tyhle výběhy chybí k tomu, abych byla schopná dobře odhadnout síly a případně si užít finiš. S chutí se zakousnu do vybíhání kopců a s o něco menším zaujetím pošlu nějaké intervaly do pekel a v Ústí se rozhodne.

Mějte fajn den. A běhejte a smějte se.