Kdy tě napadlo běhat ultra dlouhé tratě? Já si pamatuju, že jsi začínala na „obyčejných“ tratích – 5 km a 10 km.

“To tě nenapadne, to prostě přijde. Miluju přírodu, miluju trávit čas venku, poznávat nová místa. Tohle všechno ti dlouhé tratě dávají. A pokud neběžíš v noci, můžeš se kochat cestou. To, co bys šla chůzí několik dní, zvládneš za pár hodin. Navíc komunita ultraběžců je skvělá. Pětku i desítku si taky ráda zaběhnu. Jen to bolí tak nějak víc. Ale jako trénink jsou tyhle „obyčejné“ tratě taky super. Do příští sezony se je ale chystám omezovat, tak uvidím, jestli to splním.”

Je pravda, že ses k běhání dostala jenom díky tomu, že jsi čekala na stadionu na mladšího syna, který závodí za USK Provod Ústí nad Labem, až odtrénuje, a ten čas si trávila sama taky během, abys tam jen tak neseděla?

“Přihlásila jsem se s kamarádkou na štafetový půlmaraton. Já, která nedobíhala ani autobus! A protože bych nešla na závod bez přípravy, tak jsem začala běhat a stadion byl ideální. První kolečko bylo nejtěžší. Když jsem ho doběhla, funěla jsem jak lokomotiva a myslela, že umřu. Pak už to šlo. A využít tu hodinu, kdy syn trénoval, se přímo nabízelo.”

Jak dlouho tedy běháš? Jaký byl tvůj první závod?

“Necelé čtyři roky. Prvním závodem byl LUM 25 km (Libouchecký ultramaraton, pozn. red.). Ale já to vlastně ani jako závod nebrala. Chtěla jsem si zkusit, jestli to dokážu nějak uběhnout. Další rok přišla první padesátka taky na LUMu. A pak letos první stovka – také tam. To byla taková zkouška, jestli to nohy uběhnou, hlava dá a jak mě to bude bavit. A když jsem k té první stovce přidala letos ještě další, tak asi bavilo.” (smích)

Za poslední půlrok máš za sebou samé vítězné závody – Pražská stovka, Loučení 170 km, Ultralabák 56 km atd. Kdy tě napadlo, že budeš v takhle dlouhých závodech opravdu dobrá?

“Já nad tím takhle nepřemýšlím. Vyberu si závod, který mě něčím zaujme, a jediným cílem je ho s dobrým pocitem dokončit. A ten dobrý pocit vůbec nezáleží na tempu nebo umístění, ale na tom, jak se mi běží. Nechci doběhnout a být KO. Po cestě sleduji na hodinkách jen navigaci, zbytek mě nezajímá. Běžím si na pocit. Prostě si to užít. A to užívání se mi zatím daří. Nejméně jsem si užívala letos na Baroku, ale tam jsem zřejmě podcenila jídlo a pití. Zkušenost, no…” (úsměv)

O tvém směřování do ultra rozhodla stovka na LUM?

“Ano, po ní jsem se „transformovala“ na ultra, v tomhle ohledu to byl opravdu přelomový závod. Vlastně ani spoluběžce neberu za soupeře. Jediný soupeř je ve mně a bojuju sama se sebou. Umístění beru jen jako příjemný bonus. Těší mě, když se třeba na stejné trati zlepším. Někdy se zlepšíš a nevyhraješ. No a? Prostě mám radost ze zlepšení, ale holt někdo přede mnou měl ten čas lepší. A proto mám být zklamaná? Někdy se ti naopak závod nepovede, ale vyhraješ. Má mě to těšit? Proto pro mě umístění nemá až takový význam. Nic moc to nevypovídá o tom, jak dobře běžíš, ale jen o tom, kdo přijel nebo nepřijel na závod.”

Neláká tě si najmout nějakého trenéra? Přece jenom trénuješ hlavně sama podle sebe a třeba by tě šikovný trenér ještě běžecky posunul.

“Nápady na trenéra někdy přicházejí. Tak nad tím chvíli popřemýšlím a dojdu k tomu, že být trenérem sám sobě je fajn. Já bych byla totiž strašně neposlušným svěřencem! (smích) Kolikrát neposlechnu ani sama sebe. Ne, že by se mi nechtělo jít běhat, ale nechce se mi neběhat. Takže spíš bojuji s regenerací. Navíc mě strašně baví si nad tréninkovým plánem sednout a vymýšlet, jak si ho sestavím.”

Prozradíš, jak trénuješ?

“Snažím se mít vždy v týdnu jeden intervalový trénink, jeden tempový a jeden dlouhý běh. A mezitím si tak pomalu pobíhám po lese. Sem tam potrápím tělo v posilce, abych se nerozpadla. Je důležité umět svoje tělo poslouchat a poznat, kdy se ti ten den vyběhnout nechce a kdy je to fakt už únava a je třeba zvolnit. Celkem jsem se teď naučila sledovat ráno klidovou tepovku a podle ní poznat, kdy jsem už přetížená nebo na mě něco leze. A pak případně upravit trénink.”

Jak sis zvykla na zvědavé pohledy lidí, že běháš v šátku a v dlouhém oblečení?

“Ony ani moc zvědavé pohledy nejsou. Běžci jsou fajn komunitou. Když už se někdo zeptá, nemám s tím problém a vysvětlím. Jinak to opravdu neřeším.”

Byla jsi nucená někdy někomu svoji víru na závodech vysvětlovat? Obhajovat se? Proč se třeba při atletických závodech na dráze nesvlékneš, když vedle tebe běhají polonahé atletky?

“Tak samozřejmě víc nápadné je to při letních závodech. Ale zase takový dlouhý mokrý rukáv je, aspoň myslím, příjemnější než rozpálená kůže. Mokrý šátek na hlavě také není k zahození. Nestěžuju si.”

Jak ti fandí tvoje tři děti? Jsou na tebe pyšní? Běhá celá rodina?

“To by ses musela zeptat jich. Manžel běhá výjimečně. Má svůj pravidelný rovinatý asfaltový okruh, takže společně vyběhneme málokdy. Starší syn dělá víceboje. Ten mladší zatím jen navštěvuje atletické tréninky, ale závodit nechce. Dcera nesportuje. Zatím!” (smích)

Kolik kilometrů měsíčně naběháš?

“Jak kdy, ale většinou něco mezi 400 – 500 km. Většina kilometrů je v nízké intenzitě. Snažím se hodně zařazovat kopce. Teď momentálně se cíleně nepřipravuji na nic. Potřebuju si závodně odpočinout. Aspoň do konce roku.”

Kde tě uvidíme napřesrok?

“V příští sezoně mám v plánu hned v lednu Vokober(g). Pak si v březnu zkusit stovku v Plzni, není to teda typ závodu, který bych vyhledávala, ale chci si to zkusit a vzít to jako přípravu na 24hodinovku na Kladně. Pak klasika: LUM, tam nesmím chybět. Taky 10 Lužických sedmistovek, kde jsem byla letos prvně a hrozně mě to tam bavilo. Už jen kvůli tomuto závodu se vyplatí běhat ultra! Co dál? Ultralabák a Baroko, kde si chci trochu vylepšit čas, protože naposledy to nebylo úplně podle mých představ. A zřejmě zase EKUT a jako výzvu roku Malofatranskou stovku. A zbytek podle momentální nálady a času."

Jak překonáváš krize v hlavě, že jsi třeba teprve v půlce závodu a čeká tě ještě 50 km a už třeba nemůžeš?

“Na tohle nemyslím. Neodpočítávám, jestli jsem v půlce, nebo za ní. Prostě běžím nebo jdu, hlavně se vždy sunout vpřed a nezastavovat. A zatím jsem nikdy neměla takovou krizi, kdy bych fakt nemohla a přemýšlela o tom, že to vzdám. Někdy je hlava to jediné, co ti na dokončení zbyde, a ta mě zatím nikdy nezklamala. Někdy si pouštím hudbu, která mě dokáže nakopnout. Při ultra máš také spoustu času na povídání si se spoluběžci!”

Máš nějaký ultra sen?

“Já se zatím pořád ještě hledám. Zatím to směřuje k tomu, že se budu soustředit na ultratraily. Baví mě kopce, hory. Nějaký ten wow závod, který bych si musela odškrtnout, že jsem tam byla, nemám. Zatím! (smích) Nejvíc mě nalákáš na závod, když mi řekneš, že je vážně hodně náročný. Cvok, no… Chci běhat co nejdéle, bez zranění a tak, aby mě to pořád bavilo. Snažím se hledat limity. Kam až mě tělo pustí, takže zřejmě budu vzdálenosti prodlužovat a převýšení navyšovat. Uvidíme, kam až to půjde. Někde ten strop je.”