Z deníku maratónského běžce - 3.

P?ed domem se rozcvi?ím a pomalu vyb?hnu k Vítkovu. Jde to ztuha. T?lu se moc nechce, musím ho do b?hu nutit. Prob?hnu kolem žižkovské vozovny. Na nohách cítím každý sval, ani za ?ty?i dny si nestihly odpo?inout. Ale p?esto si to užívám. Lehce klušu kolem gymnázia na Praža?ce a na chvíli zav?u o?i. Op?t mám pocit, jako bych se spíš vznášel než b?žel. Myšlenkami se vracím na tra? ned?lního maratónu. 

Stojím p?ed Prašnou bránou, kde je sraz vodi??, ?len? Tragéd týmu a dalších sp?ízn?ných duší. V?tšinu z t?ch lidí vidím poprvé, p?estože z internetu o nich vím dost v?cí – to je zvláštní pocit. Zdravím se s B?žícím Tu??ákem, se kterým pravideln? komunikujeme o p?ísp?vcích na server behej.com. Tipujeme, že náš dnešní ?as by mohl být dost podobný – oba máme za cíl dokon?it závod pod ?ty?i hodiny, o moc výš nepomýšlíme. Je tam taky Forest, Mirek Kostlivý a Miloš Škorpil, který bude d?lat vodi?e na ?as t?i hodiny t?icet minut.

Dnes jsem poprvé v život? p?išel na závod bez p?edem promyšlené taktiky s tím, že o tom, jak pob?žím, se rozhodnu až na míst?. P?emýšlím nad tím a m?j plán zní – zpo?átku se pokusím držet Miloše, i když je mi jasné, že brzy odpadnu. Rozeb?hnu s ním maratón rychleji a pak b?h dokon?ím sám.

P?esuneme se na start do Celetné ulice a stojíme u zna?ky vyzna?ující prostor pro b?žce s ?ísly od 1201. P?ed námi je asi padesát metr? volno a až pak stojí další závodníci. Tu??ák se zrovna n?kam ztratil a nikoho dalšího známého nevidím, tak se postavím o t?ch 50 metr? dop?edu. Po?ítám samoz?ejm? s tím, že m? ?asem Miloš a spol dob?hnou, ale aspo? chvíli si chci užívat tu pomyslnou výhodu, že mám p?ed nimi náskok.

Hned po startu b?žíme Pa?ížskou ulicí a pak zamí?íme na Karl?v most. Nikde nevznikají moc velké tla?enice, který by nás brzdily a narušovaly tempo. Když probíhám pod Letenským tunelem, tipuji, že ješt? kolem p?ti kilometr? bych se mohl p?ed Milošovou skupinkou udržet, protože startovala tak minutu za mnou. Vtom slyším z chodníku volání: „Miloši, dob?e to ve?!“ A skupina b?žící na ?as 3:30 se slušnou rychlostí prožene kolem m?. No, tak to jsem naprosto neodhadl tempo, musím p?ipustit. Ale cht?l jsem se s nimi držet aspo? pár kilometr?, p?emítám. A tak zrychlím a b?žím na dohled za tou grupou.

Sbíháme k hotelu Olympic a zpoza mrak? prosvítá sluní?ko. Z toho moc radost nemám, radši bych p?ivítal osv?žující déš?.

Naproti Invalidovn? v Karlín? se b?ží po krásné nové asfaltce a te? na oplátku p?edbíhám Miloše a jeho hochy zase já, ale to jen proto, že mají ??rací p?estávku. Vím, že dlouho p?ed nimi nebudu. Za chvíli se ta tlupa chrt? zase pomalu sune p?ede m?.

Prob?hneme centrem a když b?žíme na Výto?, potkáme nejlepší Afri?any, kte?í svižným tempem sm??ují k obávané Strakonické ulici. Ob?hneme kole?ko v Nuslích a cestou do Bráníku za?ínáme potkávat spousty b?žc?, kte?í už se vracejí zp?t. Ob?as v davu zahlídnu známou tvá?. V tunelu pod Vyšehradem m? míjí radotínský b?žec Jirka Ka?írek se strojov? vybroušeným stylem. Ten to má dneska rozb?hnutý pod 3 hodiny, po?ítám. Na náb?eží u Podolí postupn? zahlídnu n?kolik ?len? Tragéd týmu a t?sn? p?ed obrátkou Miloše s jeho skupinou. Nemám na n? až tak velkou ztrátu, to m? pot?ší. Po obrátce zase míjím b?žce, kte?í jsou za mnou, což m? psychicky posílí. Když se blížím k met? p?lmaratónu, prosviští si to proti mn? Tu??ák a sm?je se p?i tom na celý kolo. 

B?ží se mi dob?e. B?ží se mi opravdu dob?e. Moc dob?e. A p?itom ješt? p?ed t?emi týdny jsem se jen pomalu zotavoval z nachlazení. Po?ád b?žím v tempu na ?as kolem 3:30. Jenže na ten jsem m?l podle p?vodních p?edpoklad? b?žet jen prvních pár kilometr?. Pak jsem cht?l zpomalit, vždy? t?lo po nedávné nemoci ješt? nemá tolik sil. Ale já b?žím po?ád stejn? rychle, i když vím, že to nem?žu dlouho vydržet. Míjím Podolskou vodárnu a zatím si b?h užívám. Je to ale do?asné – stejn? jako v oblíbeném vtipu Vladimíra Menšíka. V n?m pán, kterej nemá na zaplacení, pije v hospod? co nejrychleji, aby toho vypil co nejvíc, než TO p?ijde. Podobn? i já ?ekám kdy TO p?ijde. ?ekám, kdy mi dojdou síly, protože každému maratónskému b?žci, který p?epálí za?átek, síly nakonec dojdou. ?ekám, kdy to p?ijde a já budu muset zaplatit za svou troufalost a nerozvážnost, se kterou jsem se vrhnul na tra?. Zatím m? ale nic netrápí a tak se h?eju na výsluní mezi samými machry, co to b?ží na t?i t?icet a je mi fajn.

V mém život? se pravideln? opakuje tentýž sen. B?žím v n?m po polní cest? a cítím se krásn? uvoln?ný. B?žím v tom snu z kopce a najednou ud?lám skok dlouhej deset metr?. Jsem z toho p?ekvapený, ale je to moc p?íjemné p?ekvapení. B?žím dál a najednou m? napadne, jestli bych nemohl sko?it tak daleko, jak by se mi cht?lo. Odrazím se a snažím se nedopadnout zpátky na zem. A tak letím t?sn? nad zemí sto metr?. Vždycky v tom snu si ?íkám: To je paráda, já dokážu lítat. Nikdy jsem se necítil tak nádhern? jako práv? te?. ?asto o tom p?emýšlím a ptám se sám sebe, jestli je to sen o b?hání nebo o n??em jiném.

B?hem svého tréninku probíhám po dlouhé rovince a p?ed sebou vidím památník na Vítkov?. Natáhnu krok. Zav?u o?i a vnímám jen b?h. P?ipadám si jako v tom snu. A do mysli se mi zase vkrádají vzpomínky na ned?lní maratón.

Na t?icátém t?etím to p?ijde. Na ob?erstvova?ce si dám ion?ák a když se chci znova rozeb?hnout, najednou to nedokážu. A jéje. Jen s velkými obtížemi p?inutím nohy do poklusu, ale b?žet dál v tempu jako dosud, to už nejde. P?išlo to z ni?eho nic.

Zaleknu se. Krize, které jsem se celou dobu bál, je tady. Na okamžik si p?ipadám bezmocný. Ztracený uprost?ed maratónu.  

Jenže pak se mi nesmírn? uleví. Dosud jsem jenom p?emýšlel o tom, jaký to bude, až mi dojdou síly. Dosud jsem jenom tušil, že to p?ijde a bál jsem se toho. Te? ale kone?n? stojím maratónské trati tvá?í v tvá?. Tra? má v ruce eso v podob? devíti kilometr?, co zbývají do cíle. Dev?t kilometr? je v tu chvíli delších než tisíc mil. A co mám já? Zbída?ené, bolavé t?lo a pochybnosti, jestli to zvládnu. Ale už nemám strach, protože vím, že a? to dopadne jakkoliv, bude to spravedlivé. Pry? jsou najednou všechny obavy, které m? dote? provázely. Pry? je p?edstartovní, startovní a postartovní nervozita. Najednou je všechno tak krásn? jednoduché. Když t?ch dev?t kilometr? ub?hnu, zvít?zím. Když je neub?hnu, prohraju.

Strakonická ulice se vine do dáli. Ob?as p?edb?hnu n?koho já, ob?as pár b?žc? p?edb?hne m?. Nohy m? bolí a kilometry se vle?ou nesmírn? pomalu. Po naší levé stran? jezdí auta. S n?kterými b?žci jede jejich doprovod na kole nebo na kole?kových bruslích.

Pokaždé už z dálky vyhlížím další z ob?erstvova?ek. Jsou pro m? jako oázy na rozžhavené poušti.

 „Well done,“ ?íkají zahrani?ní fanoušci podél trati. Anebo: „Good job.“ Usmívají se p?i tom na každýho závodníka a ono to pomáhá.

Kontroluji ?as na hodinkách a zjiš?uji, že za t?i a p?l to ur?it? nebude. Ale ani mi to nevadí. Vždy? ješt? p?ed týdnem jsem si nebyl jistý, jestli se v?bec postavím na start. To, že jsem dob?hl až sem, už je nadplán. Navíc propo?ítávám, že když pob?žím kolem 5 minut 45 vte?in na kilometr, mohl bych to mít t?sn? pod t?i hodiny ?ty?icet a i to by byla paráda.

Když p?i svém tréninku obíhám památník na Vítkov?, míjím skupinku kou?ících kluk? a holek. Na internetu jsem kdysi ?etl ?lánek o nep?átelích b?žc? – psech. Já mám na psy št?stí, ješt? nikdy m? žádný z nich necht?l kousnout, ani se mnou nezávodil. Spíš se mi ob?as stává, že kolemjdoucí lidé mají touhu n?co mi ?íci nebo mé b?hání komentovat. Když m? vidí, bu? se dají do smíchu, nebo ?eknou t?eba: „Stejn? to neub?hneš, tak pro? b?žíš?“ Nebo: „Mami, co ten pán blbne?“ 

Jeden z kou?ících výrostk? odhodí cigaretu a s pok?ikem: „Hej, kam to utíkáš? No tak po?kej na m?!“ se ke mn? p?idá. B?ží v t?sném zákrytu za mnou. V podobných situacích nijak nereaguju. P?edpokládám, že se po sto metrech vrátí ke svým kamarád?m. Jenže ten kluk je vytrvalý. B?ží se mnou už p?l kilometru a po?ád n?co ?íká. Mluví pomalu a výrazn? artikuluje: „Kam-to-b?žíš? Te?-jsi-m?l-zato?it-doleva.“ Musím uznat, že na ku?áka, který b?ží jen tak v džínách, podává dobrý výkon. Navíc má smysl pro humor. Já mu ne?íkám nic, ale on si po?ád opakuje tu svou: „Doleva-?íkám-ti-b?žíš-špatn?. B?žíš-špatn?!“

Ani ho moc nevnímám. Myšlenkama jsem stále na ned?lní trati. 

Dob?hnu k Národnímu divadlu a b?h v záv?re?ných dvou kilometrech mi zase p?ináší radost. Na asfaltu se ?asto objevujou nápisy: „Go, tragéde, go“ nebo „Tragéd to nikdy nevzdá“, to mi pom?že vydat ze sebe poslední zbytky sil. Na náb?eží p?edbíhám n?kolik závodník?, dop?edu m? žene taky povzbuzování divák? podél trati.

V Pa?ížské ulici se mi b?ží skv?le. Nejlépe z celého závodu. Vychutnávám si atmosféru i fakt, že dám maratón poprvé pod 3:40.

Kousek p?ed cílovou branou za sebou slyším z davu: „Tu??áku, makej!“ Oto?ím se a skute?n? spat?ím B?žícího Tu??áka. Prob?hnu cílem t?sn? p?ed ním, ale vzhledem k tomu, že startoval za mnou, ?istý ?as bude mít lepší.

V cíli si navzájem pogratulujeme a necháme se fotit. Každej dostane medaili. Je to jen kousek kovu, ale pro m? má cenu zlata.

Pocity v cíli se popisují t?žko. Není to euforie, není to extáze, ale p?esto bych cht?l, aby to nikdy neskon?ilo. A taky ve svých vzpomínkách se nejvíc vracím k t?m okamžik?m bezprost?edn? po dob?hnutí. ?asem se z nich v mé hlav? stane film, ve kterém se všichni lidi sm?jí. 

A tak se posadím v prostoru za cílem a pozoruju ten film, který práv? te? b?ží na živo.

Ze Starom?stského nám?stí odcházím až hodinu po dob?hnutí. Unavený. Š?astný. 

Kluk z Vítkova b?ží po?ád za mnou. „B?žím-b?žím-neflákám-to.“ Nejd?ív se cht?l ur?it? jen ukázat p?ed svými kamarády, ale ti z?stali daleko za náma. A p?esto b?ží stále se mnou. ?eká na mou reakci? Možná.

Ten kluk má úpln? stejný hlas jako m?j kamarád Lukáš. „Není to náhodou on a ned?lá si ze m? legraci?“, napadne m?. Ale ne, vždy? jsem ho vid?l, ur?it? to není on. Neohlídnu se.

 „Držím-rychlost. Nezpomaluj. Už-jsi-skoro-v-cíli.“ Asi ho to taky chytlo a chce vyzkoušet, jak dlouho se mnou vydrží.

P?ed záv?re?ným výb?hem k bazénu na Praža?ce ten kluk zasprintuje. P?edb?hne m? a pod kopcem na m? ?eká. Sm?je se: „Vidíš! Byl jsem tu první!“ Vyndavá z kapsy cigaretu a volá: „Vyhrál jsem! Tys prohrál!“ Já b?žím dál. Byla s ním zábava, ale ne?eknu nic. M?j trénink pomalu kon?í. Když se dostanu k bazénu, jsem už skoro doma.