MS v běhu do vrchu veteránů - Zuřivý pes, Fastum Gel a lakované nehty

Při plánování důležitých závodů na rok 2008 jsem o startu na MS veteránů ani moc neuvažoval. Nikdy jsme nic takového neběželi, ale pak jsme si s Marií Hynštovou řekli, že když je to u nás, tak proč ne.

Celé prázdniny jsme už zaměřili na přípravu k tomuto vrcholu sezóny a výsledky na kontrolních závodech nás utvrzovaly, že jdeme správnou cestou. I když pořád hlodal červíček pochybností, něco takového neznáme a přece jen, je to Mistrovství světa. Nakonec jsem to uzavřel: „Zkusíme t, jako by šlo o jakýkoliv jiný závod, které každý týden po celý rok podle mé tréninkové filozofie absolvujeme.“ 

Blížil se den D a už jsem se docela těšil, komplikace minimální, vše šlapalo. V pátek jsem se šel rozcvičit a ono to přišlo. Vracel jsem se již domů a v tom se na mě vyřítil v lese pes. Bez náhubku. Ztuhl jsem. Obrovské bílé zuby mi zacvakaly u levého stehna. Čichl ke mně a pak se odvrátil. Asi jsem mu smrděl. Potem a možná hrůzou, možná měl taky lepší granule ke snídani. Pak se objevil jeho páníček a málem jsem dostal přes hubu, cože si to dovoluji běhat v lese, když tam pobíhá jeho pes. 

Rozčilený a bez koncentrace jsem se znovu rozběhl. Snad tři, čtyři kroky, šlápl jsem do díry a kotník byl venku. V tu chvíli jsem myslel, že mě trefí šlak. Dokulhal jsem domů a zbytek dne a noci střídavě ledoval nohu a natíral tunami Fastum Gelu. Ráno byl kotník bez otoku, ztuhlý, ale nebolel. 

Máme to z Vyškova na Dolní Moravu bratru 140 km. Vyrazili jsme až ráno. Marie byla v pohodě, já naštvaný a vzteklý na sebe, toho psa i na jeho majitele. 

V Areálu snů jsem po příjezdu chytil znovu svoji závodnickou chuť, ztratil rozum, zatejpoval kotník, zkusil se rozcvičit a ono to celkem šlo. V klidu jsme na 12:40, kdy měl přijít start naší kategorie, vyrazili ke shromaždišti závodníků. A opět já a problém. Chytře jsem vyvlékl čip ze suchého zipu a přivázal šnůrkami k botě. A pořadatelé mě nepustili na start. 

Naštěstí na takové chytráky byli připravení, za což jim zpětně děkuji, dali nám náhradní zipy a konečně jsme se oba, protože ženy a muži jedné věkové kategorie startovali naráz, dostali pod nafouknutý oblouk firmy Iscarex. 

Vyrazil jsem do závodu s velkým respektem, spíš s cílem doběhnout, nezlikvidovat sebe a pokud možno ani kotník. A taky si to užít. Po kilometru jsem s hrůzou zjistil, že Marie běží vedle mne. „No to se tedy pekelně flákáš,“ proběhlo mi hlavou, adrenalin mi stoupl a začal jsem závodit. Před výběhem sjezdovky jsem se přiblížil k Blance Paulů. Ivo Domanský v transu komentoval průběh závodu, vítal Blanku a na mě zapomněl. „To ti teda připomenu,“ řekl jsem si v duchu. Všichni kolem mě přecházeli do chůze, ale já se už před startem zařekl, že celý závod poběžím, i kdybych měl zdechnout. 

V horní polovině sjezdovky jsem zaslechl Iva, jak křičí, že Marie běží na třetím místě, a oddechl si : „To je dobré, jak ji znám, to už ona udrží,“ a začal se věnovat sobě. Změnil jsem nahoře rytmus, přešel na vyšší frekvenci, vypustil lýtka, beztak dostala na sjezdovce zabrat, zapojil hlavně stehna a začal dobíhat jednoho běžce po druhém. Čekal jsem nějakou krizi, ale pořád nic. Asi mezi osmým a devátým kilometrem jsem houkl na borce s foťákem: „Udělej mi fotku.“ Okamžitě zareagoval: „Máš ji,“ volá a už za sebe jen křičím: „Pošli!“ A mazal jsem dál. Doufám, že to zvládne, chtěl bych se vidět. 

Zpomalovací rigoly na trati jsem začal hrdě přeskakovat, ale brzy mi došlo, že to nebude to pravé ořechové, a pokorně jsem je začal prošlapávat jako ostatní. Jenže já pořád překvapivě bez problémů běžel a oni už moc ne. Před závěrem jsem si sběhl první dámu této kategorie, koukl se nahoru a trochu se mi protočily panenky. Ale pak jsem, přiznávám, sprostě a bez jakékoliv galantnosti i tuto Irku před cílem předběhl. Čas 1:04:22, dvacáté místo v kategorii M 50, ale hlavně celý závod jsem opravdu běžel, ani jednou nepřešel do chůze. Tedy spokojenost. i když, jak si to promítám, mohlo to být o hodně lepší. 

V cíli se otáčím a mažu povzbuzovat Marii. Blanka Paulů dobíhá na druhém místě, za ní pak v klidu a s úsměvem na třetím místě Marie Hynštová. Fantastický úspěch. Ale to není konec. V sázce je i první místo v soutěži družstev. Jen jsem jí při gratulaci s úsměvem vytkl, že se až tak moc flákat nemusela, když doběhla až 4 minuty za mnou, normálně bývá mnohem blíž. 

S napětím jsme v cíli sledovali vývoj závodu žen a pomalu se rozplýval sen o dvou medailích. Na 4. , 5., a 6. místě doběhly v těsném sledu Němky. Pak dlouho žádná žena. Úsměv nám tuhl na rtech. Najednou se objevila Pavla Kováříková. Na sedmém místě. Při součtu umístění dle pravidel závodu za druhé místo Blanky Paulů, třetí Marie Hynštové a sedmé Pavly Kováříkové, naše české ženy v této kategorii zvítězily těsně před německými reprezentantkami. 

V euforii, jak z horského vzduchu, tak z výsledku, jsme se vydali s Marií poklusem zpět. No to jsme si ale dali. Po sjezdovce dolů jsem nejdřív přišel o stehna, pak mi vyběhly prsty z bot a nakonec jsem zjistil že si nemusím lakovat nehty na nohou, protože pokud tam vůbec nějaké zbyly, tak chytly svoji novou a víceméně zajímavou barvu, která se zcela jistě bude postupně měnit a budou ji mít asi velmi dlouho. 

Ale to ještě nebyl konec. Dole u autobusové zastávky nikdo, běžíme tedy dál, naštěstí po silnici a z kopce. Jenže parkoviště nikde. Po dvaceti minutách běhu zvažujeme i to, že jsme se vydali snad na opačnou stranu. Protijedoucí autobus nás utvrdil, že jsme alespoň na správné cestě a ve správném směru. Po snad 5 km se objevily reklamní oblouky firem u Areálu snů a my, sluncem spálení, vysušení a napůl mrtví, ne ze závodu, ale z vyklusání po něm, padli u auta. 

Teprve když jsme se trochu vzpamatovali, tak až potom jsme si začali užívat perfektně připravené Mistrovství světa a samozřejmě pak hlavně vyhlášení vítězů. Hlavně myslím, že za nás, za všechny běžce, chceme poděkovat Iscarex teamu a jejich spolupracovníkům a vůbec všem, kdo se na skvělé organizaci a uspořádání nádherného závodu podíleli, poděkovat a slíbit, že se na jejich závodech určitě opět rádi objevíme.