Pohybový systém si zaslouží naši péči

Předem musím zdůraznit, že pohybový systém (ač se to na první pohled nezdá) je záležitost velmi komplikovaná a poskytnout odpovědi na všechny otázky není vždy jednoduché. Následující řádky jsou určeny pro ty z vás, kteří cítíte, že ve vašem pohybovém systému není vždy všechno v pořádku. Možná vás zajímá, kde může být zakopaný pes, možná cítíte potřebu něco změnit, a to je dobře. Nenechte se prosím odradit teoretickým úvodem. Pro pochopení příčin pohybových poruch považuji za nezbytné vás s nejnutnější teorií seznámit.

Zkusme se nyní podívat na svalový aparát poněkud z jiné stránky. Nebudeme se dnes zabývat svaly, které mají tendenci ke zkrácení a opačně na druhé straně svaly s tendencí k oslabení. Jinými slovy – nebudeme posilovat oslabené a protahovat zkrácené. Rozdělíme svalovou soustavu obecně na vrstvu hlubokou, střední a povrchovou.

O hlubokých svalech se někdy mluví jako o svalech "středu“. Bez jejich správného zapojení dochází v pohybové soustavě k četným poruchám. Známé tvrzení, že systém je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek, platí v pohybovém ústrojí více než stoprocentně. Bohužel jsou to často právě svaly středu, které tím nejslabším článkem bývají. Jedná se především o hluboké svaly páteře, bránici, hluboké břišní svaly (příčný břišní sval – transversus abdominis) a v neposlední řadě svalstvo dna pánve.

Velmi zjednodušeně lze říci, že vrstva hluboká – tzv. hluboký stabilizační systém – v sobě zahrnuje nejenom svaly středu, ale obecně všechny svaly nacházející se v těsné blízkosti kloubů. V oblasti páteře tyto nejkratší svaly spojují jednotlivá obratlová těla a obratlové výběžky. Nenajdete zde klasická svalová bříška – některými autory jsou tyto svaly popisovány jako dynamická ligamenta (vazy).

Tvoří vrstvu, jejíž prvořadou funkcí je poskytnout kloubním strukturám a především páteři stabilitu. Ta je základním předpokladem pro provádění dalších pohybů nejenom páteře, ale i trupu a končetin. V mnoha případech (skoro většinou) tomu tak ale není. Zpevnění páteře těmito krátkými svaly není dokonalé, páteř se z části destabilizuje a není tudíž schopna vytvořit bezpečnou oporu pro tah velkých svalových skupin. Vznikají četná mikrotraumata a následně bolest.

Silně zavádějící je oblíbené tvrzení: „bolí mě záda – to bude nejspíš od páteře“. Chudinka páteř je v tom v naprosté většině případů nevinně (alespoň zpočátku). Organismus má ohromné množství kompenzačních schopností a nemůže si dovolit nechat páteř nestabilní. Co by na to řekla mícha, které páteř poskytuje ochranu. Ta je součástí centrálního nervového systému – pohybové a jiné činnosti v organismu je totiž potřeba řídit a bez řízení by to jaksi nefungovalo.

Při poruchách činnosti hluboké vrstvy musí vstoupit do hry střední a povrchové systémy svalů. Jejich prvotní funkce je ale jiná – na rozdíl od hloubky, zabezpečují tyto dvě vrstvy již viditelný pohyb (trupu, hlavy, končetin).

V případě, že střední a povrchová vrstva svalů musí zajišťovat navíc i stabilizaci, dochází nejenom k jejich přetěžování, především ale ke změnám pohybových stereotypů. Náhradní pohybové stereotypy jsou ale, co se týká provádění pohybů, velmi neekonomické. A "tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu“… až něco začne bolet.

Bolest je však potřeba vnímat v podstatě jako pozitivní informaci o tom, že někde není něco v úplném pořádku. Tak a teď ruku na srdce – co uděláte v případě, že začne něco bolet? Přemýšlíte o příčině? Nebo je jednodušší si vzít (případně nechat předepsat) analgetikum? A co uděláte, když si ten prášek vezmete? Jdete si odpočinout nebo pokračujete v pracovní (sportovní) zátěži? Varianta odpočinku je samozřejmě lepší. Pokud zrušíte bolest, vesele přetěžujete dál a bludný kruh se začíná zavírat. Pořekadlo o džbánu s utrženým uchem platí stále, pouze se vám to ucho podařilo provizorně zalepit – ne sice moc kvalitním lepidlem, ale fungujete dál. Po čase stačí průměrná (sportovní) zátěž a ucho znovu upadne – tentokrát nejspíš na jiném místě. Znovu se ho snažíte připevnit… Nakonec už mnohdy není možné zjistit, které místo povolilo jako první.

Je potřeba si uvědomit, že v mnoha případech jsou počátky těchto potíží zakládány už v období dětství. Pohybové programy jsou vytvořeny a v průběhu vývoje se postupně začínají uplatňovat. Jakýkoliv vstup do tohoto vývojového mechanismu nezůstane v dospělosti bez následků. Problematika tzv. vývojové kineziologie je velmi rozsáhlá a není možné se na tomto místě podrobněji rozepisovat. Proto pouze jeden příklad za všechny: kolikrát jste pasivně posadili svoje dítě (mám na mysli kojence do 1 roku věku)? Ani jednou? To je moc dobře, protože pasivní sed u dětí, které ještě nedozrály k tomuto vývojovému krok, je naprosto nepřípustný!

Pro začátek by to mohlo stačit. Vstřebávejte, přemýšlejte. Příště si posvítíme na bránici, hlubokou vrstvu břišních svalů, a pokud to vyjde, tak i na svaly pánevního dna.