VYBRÁNO Z ČASOPISU: Jan Škrabálek - létající běžec nebo běhající letec?
Existují lidé, kteří dokáží zvládat několik věcí současně. Ale pak ještě existuje jedna zvláštní kategorie. Lidé, kteří na co sáhnou, to dokáží dělat líp než většina ostatních smrtelníků. U Honzy Škrabálka je opravdu těžké rozhodnout, je-li létajícím běžcem nebo běhajícím letcem. Den před jeho startem na náročné soutěži Adrenalin Cup s ním přinášíme rozhovor.
V bězích do vrchu porážíš atlety specialisty. Na podzim roku 2008 jsi přišel o celkové vítězství v pražském seriálu běhů do kopce jenom o chloupek. Jak moc trénuješ a co všechno vlastně ve svém tréninku musíš skloubit?
Hned zpočátku si dovolím s tebou nesouhlasit. Opticky to vypadalo, že jsem prohrál jen o kousek, ale ve skutečnosti vím, že Tomáš Reis je daleko lepší běžec než já a že vyhrál zaslouženě. Na rovině běhá o kategorii jinde, v kopcích jsem s ním byl schopen držet krok jen díky tomu, že zde není až tak důležitá technika běhu, ale větší roli hraje síla a vůle a myslím si, že i zkušenost. Jsem ale rád, že jsme to udělali napínavé až do konce. Snažím se trénovat co nejvíce, když už něco dělám, tak se to snažím dělat pořádně. Sportem číslo jedna je pro mě pořád ještě paragliding. Je to ale sport velmi závislý na počasí, a to se mnohdy neptá, kdy mám čas. Je to někdy velké drama tyto dva sporty skloubit. Narušuje to hodně běžecký trénink i přípravu na konkrétní závod. Přináší to mnohdy různá překvapení, kdy to po zanedbaném tréninku nebo po dlouhém únavném letu běží výtečně a naopak. Je to důkaz toho, že tělo není stroj a je potřeba mu naslouchat.
Máš trenéra nebo trénuješ sám? Používáš tréninkový plán a kdo ti ho připravuje?
Nemám přímo trenéra, ale spolupracuji s Romanem Skalským a Robertem Krupičkou, oba jsou špičkovými vrchaři. Zúčastňuji se s nimi jako paraglidista štafetových závodů typu Dolomitenmann, Adrenalin-Cup, ExtremCup atd. Ti mi píšou tréninkový plán a od nich hodně opisuji. Jejich zkušenosti a dobrý tréninkový plán mi velice pomáhají a šetří moje zdraví. Naučili mě, že trénovat se nemá na kvantitu, ale hlavně na kvalitu.
Co vlastně stálo na začátku? Jakými sporty jsi prošel?
Ke sportu mě vedli rodiče od malička. Až postupem času jsem zjistil proč a začal jsem sport „milovat“. Vyzkoušel jsem si postupně mnoho sportů, ale u ničeho jsem dlouho nevydržel. Tenis, speleologie, skálo-lezení, různé bojové sporty, lyžování, hokej, potápění, bylo toho mnoho. Táhlo mě to ale vždy do vzduchu a do přírody. Paragliding provozuji již velmi dlouho a stále mě naplňuje novými zážitky. K tomu jako doplňkové aktivity mám běh, inline brusle, divokou vodu, skydiving (skákání z letadla) a v zimě hokej, dálkové bruslení a skate běžky.
Jak bys nám, laikům, stručně přiblížil X-Alps?
Jako závod se smysluplnou myšlenkou. Jednoduše řečeno, máme za úkol dostat se z jedné strany Alp (loni byl start na rakouském Dachsteinu), okolo určených otočných bodů, jako jsou italská Marmolada, švýcarský Eiger, francouzský Mont Blanc, do cíle v Monaku. Trasu si volíme sami a k pohybu můžeme použít pouze vlastní nohy nebo letět na paraglidingovém křídle. Povinnou výbavu, což je padák, sedačka, záložní padák a různé bezpečnostní přístroje, si neseme na zádech. O jídlo, taktiku postupu, čisté prádlo, informace o počasí a o další potřebné věci se stará týmový kolega, který mě doprovází autem. Kdo první přistane na molu u moře v Monaku, je vítěz. Jednoduše řečené, trochu hůře proveditelné.
Kolik let už se věnuješ paraglidingu a jak jsi se k němu vlastně dostal?
Paraglidingu se věnuji už skoro 20 let. Když jsem začínal, lítalo se u nás ještě jen na rogalech. Byla to ale dost uzavřená parta a bylo těžké se dostat do nějakého klubu. Jen tak svobodně poletovat nešlo. „Něžná“ revoluce nám otevřela i nebe. Co bylo po ruce, s tím se začalo lítat. Někdo osedlal vrata od stodoly, mně se naštěstí dostal do ruky paraglajd.
Pro nás normální smrtelníky se většina toho co děláš, jeví jako hrozně nebezpečná. Možná to není pravda. Nebo ano? Jak možné nebezpečí vnímáš ty? Jak to prožívají tvoji blízcí?
Lidem kteří nelítají, se obvykle lítání zdá nebezpečné. Stejně ale v nich často bývá velká chuť si to zkusit. Všem říkám, překonejte tento strach, pojďte si to vyzkoušet a pak si teprve udělejte názor. Názor na základě vlastní zkušenosti. 90% lidí zjistí, že není potřeba se toho bát, 5% se utvrdí v tom, že je jim pevná země pod nohama doopravdy bližší, a 5% není schopno mluvit. Nezapírám, že se stávají nehody a úrazy, ale je to vždy chybné rozhodnutí pilota. Myslím si tedy, že lítání není nebezpečné, ale nebezpeční jsou lidé sami sobě. Na silnicích to platí dvojnásob, statistiky mluví jasně. A stejně všichni jezdíme autem. Moji blízcí si už zvykli, nebo se o to alespoň snaží. Já se zase snažím je nezklamat.
Byl jsi už někdy v nějaké hodně obtížné situaci?
Zažil jsem už během lítání mnoho obtížných situací, kdy jsem se musel rychle rozhodnout, jak je vyřešit. Zatím jsem se rozhodl pokaždé správně.
Jsou někde k vidění filmy, které jsi při svém létání natočil?
Některé byly k vidění v ČT. Například dokument „Sám proti horám“, se kterým jsme byli i na nedávno proběhlém Festivalu outdorových filmů. Jinak by se dalo určitě něco najít na všemohoucím a vševědoucím internetu.
Zpátky k Tvým běžeckým zážitkům. Jaké běžecké výzvy tě lákají?
Lákal mě maraton, nikdy jsem ho neběžel. Dát to pod tři hodiny byl sen! 11. 10. 2008 se sen po 2 hodinách a 55 minutách naplnil. V tu chvíli mě začalo lákat dát to pod 2:40. Myslím, že to nemá konec. V běhání neustále zkouším, co by mi sedělo. Mám rád kros, nebaví mě moc asfalt. Lákají mě delší běhy přírodou odněkud někam. Mám rád při běhu nějaké dobrodružství a ne jen běhat dokolečka podle fáborků. Zkouším i orientační běh, tam je zážitků plný kufr.
Navštěvuješ občas stránky behej.com nebo behy.cz? Pokud ano, co se ti na nich líbí a co ti tam chybí?
Navštěvuji. Byly to první stránky, na kterých jsem hltal informace o běhání a závodech. Líbí se mi na nich, že se tam objevují příběhy „obyčejných lidí“ a píše se tam o „obyčejných závodech“. Tím myslím, že se to netočí jen kolem celebrit a vrcholných závodů. Rád si počtu o zážitcích, které prožíváme my všichni, co nám nevadí běhat ve starých teplákách. Naopak se tam dá najít i článek o přípravě profesionálního sportovce, což je také velmi zajímavé. Chybí mi tam akorát odkaz na náš web www.xalpsteam.cz
Na Red Bull X-Alps 2009 ti budeme držet palce. Kdy mají čtenáři zbystřit pozornost a kdy je mají nejvíc mačkat?
19. července 2009 se všichni vydáme ze Salzburgu směr Monako. Nejkritičtější je většinou první týden, kdy si tělo zvyká na každodenní únavu. Konec je už zase spíše o vůli, protože síla je už dávno pryč. Palce držte prosím co nejvíce, protože věřte nevěřte, funguje to i na tak velkou dálku. Předem děkuji.
Můžeme se pak těšit na tvé dojmy?
Určitě, dá se dokonce v omezené míře komunikovat i během závodu. Nějakou cestu najdeme. To je ale ještě budoucnost. V současnosti můžete sledovat mé přípravy na závod na našem webu.
Co bys vzkázal našim čtenářům běžcům?
Ať jim to vydrží co nejdéle běhat, ať se nebojí vytyčit si vysoké cíle, které nemusí být za každou cenu splněny, protože jsou v životě mnohem důležitější věci, hlavně ať je běhání stále baví tak, jako mě.
Rozhovor v plném znění a řadu dalších článků naleznete v červnovém čísle časopisu Běhej