Istanbul - maraton v muslimské zemi

Konec září byl hektický, nakupilo se mi plno starostí a práce. Sice jsem běhala, to rozhodně, ale o ostatní jsem se moc nestarala. Takže jsem si například vůbec nezjistila, jaké v té době bývá v Istanbulu počasí. Všichni říkali, že je tam vedro, sbalila jsem si tedy narychlo věci do vedra a po té, co mi málem uletělo letadlo, jsem celá zmatená, ale zato odhodlaná, do Istanbulu dorazila.

Ze samé radosti jsem se hned první den na uvítací večeři pěkně přiopila, třeštila mi pak hlava a měla jsem na sebe vztek – tohle se před maratonem prostě nedělá. Kromě konference jsem se věnovala prohlídkám města, což v mém případě představuje desítky nachozených kilometrů. Tímhle způsobem mě ta městská turistika baví, jenže nožičkám se to moc nelíbilo, protestovaly pobolíváním. Správně se měly mírně rozklusávat, ale nebylo kde. Mezi davy lidí a milióny aut řítících se po hlavních třídách všude okolo našeho hotelu to prostě nešlo. Žádné jiné ulice než hlavní se tam nenacházely, o parcích ani nemluvě.

Ukázalo se, že počasí je v této době naprosto nevyzpytatelné. Vlhké deštivé dny se střídaly s nesnesitelnými vedry. Nejhorší horko přišlo v sobotu před maratonem. Hrozný den, kdy jsem viděla všechno černě. Tím spíš, že se dostavily zažívací potíže v podobě typického cestovatelského průjmu. Padla na mě depka, vidina maratonu se ztrácela v nedohlednu. Ládovala jsem se všemožnými preparáty, polehávala, chvilku dokonce zoufale poklusávala. Hrůza hrůzoucí! Abych měla aspoň nějaký pevný bod, rozhodla jsem se na start v každém případě nastoupit. Od cíle mě bude dělit 42 km a kousek – uvidíme, co se cestou bude dít.

Jak je dobré míti sukni
Den D začal škrundáním v břiše. Nacpala jsem do sebe opět několik léčivých prostředků a rozhodla se na střeva zapomenout. Pršelo. Mým úkolem bylo dojít k místu cíle, náhodou jen kousek od hotelu. Odtud měl být odvoz na start autobusy, které sloužily i jako šatny a úschovny zavazadel. Docela super. Vyrazila jsem v sukni a svetříku s deštníčkem. Mezi ostatními, navlečenými do šusťákových souprav, jsem působila asi dost divně. Každý se ptal, jestli fakt taky poběžím. Ani mě nechtěli pustit do autobusu. Sukně se nakonec osvědčila, dobře se pod ní ve společnosti muslimských mužů převlékalo.

Start byl v asijské části města, těsně před mostem přes Bospor. Pršelo a pršelo, tak jsme všichni co nejdéle setrvávali v autobusech. Se spolusedícím Turkem jsem si moc nepokecala. Asi v půl deváté déšť ustal, ale zůstalo zataženo. Paráda! Počasí krásné, vzduch skvostný a mně bylo taky dobře. Zmocnila se mě euforie! Místo čipů jsme na důkaz naší přítomnosti na startu dostali modré nálepky.

Přesně v 9.00 bylo odstartováno jakýmsi výkřikem, a to společně s interkontinen­tální patnáctkou, o hodně masovější. Počty startujících neznám, ale v cíli bylo asi 450 maratonců a 1200 patnáctkářů.

Nádherná trať
Po architektonicky náramně povedeném mohutném mostě přes Bospor tedy běžel z Asie do Evropy docela slušný dav. Za mostem se trať zvedala do kopce. Toho jsem se bála, ale zbytečně. Kopeček byl mírný, za chvilku vedl zase dolů, takže na desátý kilometr jsem doběhla docela včas. Ke cti Turků je nutno zdůraznit, že dokázali na trase úplně zastavit dopravu (netuším jak), přestože běžcům by bohatě stačil jeden jízdní pruh. Takže ulice byly vymetené, tiché, nepáchnoucí.

Bylo možno se kochat Istanbulem, který se pro nás proměnil v oázu klidu. Občerstvovačky byly každý pátý kilometr, jen s vodou a cukrem, tím jsem se cpala po hrstech. Uběhnutá vzdálenost byla značena vždy po 2,5 km. Asi na 12. kilometru se od nás odpojili patnáctkáři. Bylo mi jich líto, že za chvilku končí. My jsme pokračovali po mostě Atatürk přes Zlatý Roh, pak obloukem kolem starého města, pod historickým akvaduktem a odtud na pobřeží Marmarského moře.

Tam mi to připomínalo šílený dlouhý rovný úsek podél Vltavy ze Smíchova do Chuchle, s tím rozdílem, že bylo na co koukat. Všude okolo zeleň, spousta květin a za tím stříbrné moře se stovkami lodí. To se to běželo! Pořád žádná auta. Otočka asi na 26. kilometru byla potvrzena žlutou nálepkou. Tak od 35. kilometru jsme se blížili k nejpřelidněnější části starého města. Tam už byl dokonce na polovině silnice provoz. Viděli jsme pohádkové mešity i sultánský palác Topkapi.

Žena na trati? No, fuj!
Znovu jsme přeběhli Zlatý Roh, tentokrát po Galatském mostě. Turků bylo tady v centru hodně, ale nevytvářeli nijak úžasnou atmosféru. Běh asi příliš nemilují, při fotbale jim jde fandění určitě mnohem líp. Mě jako ženu většinou povzbuzovali (zvlášť ženy), ale našli se i takoví (opravdu výjimečně), co fandili chlapům a ode mě se odvrátili jako od něčeho naprosto nechutného. No! Celá překvapená jsem v té době pochopila, že tenhle maraton doběhnu.

Nohy už tuhly, ale bylo mi báječně. Nevadilo ani, že začala bouřka. Nejdřív pohodička, ale postupně přituhovalo. Práskalo to přímo nad námi, spustil se lijavec, čím dál hustší, až se proměnil v příšerný přívalový déšť. Skrz proudy vody a mokré brýle jsem ale viděla FINISH! Sprintovala jsem jako smyslů zbavená, omámená časem kolem 3:56. Super! Jaké však bylo zklamání, když jsem zjistila, že šlo o cíl patnáctky, zatímco já musím pokračovat ještě asi 400 metrů do kopce, až na fotbalový stadion Besiktas.

Cíl jako v bazénu
Tou dobou se ze silnice stala řeka, v níž bylo vody jistě nad kotníky. Modlila jsem se, abych nemusela obíhat stadion. Nemusela – díkybohu. Vypadal spíš jako bazén… Matně jsem viděla časomíru, nezadržitelně se blížila 4 hodinám a já jsem se stále cachtala kus před ní. Nakonec jsem se k ní dobrodila rovných 6 sekund pod mou magickou hranicí, kterou jsem ke své obrovské radosti již potřetí nepřekročila. Byla jsem stejně mokrá jako šťastná, smířila se se skutečností, že není nikoho, kdo by mě tu vítal, a těšila se tedy aspoň na svůj mobílek plný esemesek, který jsem lehkovážně zanechala v autobuse. Díky naprosto dokonalé (ale opravdu!) turecké organizaci jsem tašku i s telefonem v pořádku našla.

Když to celé shrnu, musím říct prostě – nádhera! A toho štěstí v ten den! Uklidněná střeva, dobré nové botky, dokonalé počasí. Podmínky byly skutečně asi jedny z nejlepších. Elita samozřejmě bouřce utekla a Ruska Madina Biktagirova (41 let!) o čtrnáct sekund překonala ženský traťový rekord z roku 1997. Odměnou jí byla celková sumička 35 000 dolarů (že jsem sebou trochu nehodila!). Takže – zas takové hrdinství ten maraton v Istanbulu nebyl. A v každém případě stál za to!