Na strmé norské Skaale si Milesová upevnila vedení v Grand Prix

Ivo, proč právě Norsko?

Letos se snažím uspět v seriálu Grand Prix běhů do vrchu. Do tohoto seriálu zařadili první skandinávský běh, nazvaný Skaala Opp, je to ve středním Norsku a start je v osadě Loen.

Parametry?

Pro nás neuvěřitelné: na trati v délce 9600 m musíš překonat stoupání více než 1800m, začíná se v nadmořské výšce pouhých 30 m kousek od fjordu.  A běžci musí počítat s tím, že je zpátky nesveze žádná lanovka, protože tam žádná není.

Aha, už mi svítá… Ten baťůžek!

Taky jsem napřed nechápala, co to ti Norové mají v propozicích, že každý běžec musí mít s sebou povinně batoh s nejméně 2,5 kg váhy.  Někteří z dalších cizinců se prý dotazovali přímo pořadatelů, co je to za novoty. Pak mi to ale došlo. Holka, jsi na „vysokým severu“. V tom baťůžku tedy musíš mít suché věci na převlečení, organizátoři vědí o zdějším počasí své.

A jaké bylo počasí v sobotu 15. srpna?

No právě že hrozné. V týdnu před závodem napadl nový sníh, v horních partiích ho bylo víc než je zdrávo. Noviny pak v neděli měly titulky jako „Skaala v zimním rouše“ a podobně.  Tam velmi rychle klesá teplota s rostoucí výškou, dole u moře bylo snesitelně.

Vraťme se na začátek tvé cesty, jak probíhala?

Letecky do Oslo, pak autobusem do Strynu, to je nejbližší větší městečko. Tam začaly komplikace, než jsem si stačila vyzvednout bagáž, ujel mi hotelový autobus, asi si nevšimli, že k nim taky patřím. Tak jsem si zanadávala a šla na stop. V Norsku stop moc nekvete, oni si dost střeží soukromí a tak jsem na hotel dorazila asi hodinu po ostatních, když jsem se předtím musela krčit na bobku v nákladním prostoru dodávky vedle psí klece… Hotel byl nóbl, najíst jsem dostala, ale za drink mě číšník hned zkasíroval.

Dobrá, obraťme list, jak to vypadalo na startu?

Nejpozoruhodnější byl asi ten stan, co jsme si v něm museli povinně převažovat baťůžky. Bylo zajímavé sledovat, jak lidi s lékárnickou přesností zvažují, zda si tam mají nacpat silnější ponožky nebo třeba pouze jedinou. Já například zvažovala, jestli můj sojový suk poběží nebo ne, popřípadě jestli ho poběží pouze polovina.  Po startu mě dost překvapilo ostré tempo, hlavně proto, že asi po 200m se už začalo ostře stoupat. Na to, jak to bylo dlouhé a jaký nás čekal kopec, to byl doopravdy fofr.  Rozbíhala jsem vedle Antonelly (Antonella Wyatt – Confortolová, italská reprezentantka v klasickém lyžování a běhu do vrchu, pozn. I. D.), asi tak kilák a půl jsme šlapaly těsně vedle sebe, následovala úzká stezka, tak jsem se zařadila těsně za ni, ale ona běžela hodně uvolněně a po určité době jsem jí přestávala stačit. Po občerstvení zhruba na třetím kilometru se ode mne definitivně oddělila a během chvilky ten náskok vzrostl asi na 200m.

Nezbylo než konstatovat, že tuto GP opět nevyhraju a soustředit se na to, co se dělo za mnou. Nebezpečně vypadaly hlavně dvě Norky. Orientační běžkyně Guro Flaketvalová mi šlapala na paty po celý závod a Maj Britt Boerová byla jen o něco málo slabší. Zuby nehty jsem se snažila nepustit je před sebe a do užších míst jsem pokaždé zrychlila, abych do technických pasáží nabíhala jako první. Bojovala jsem o pozici i s muži, abych pokud možno měla vždy některého mezi sebe a Guro. Jasně, občas došlo i na lokty a ramena, tak agresívně jsem snad ještě v životě neběžela. Sáhla jsem si asi dost hluboko, ale doufám, že když mne to nezabilo, tak mne to aspoň morálně posílí v sobotu na kvalifikaci v Jiřetíně…

Z fotek je vidět, že výběh na Skaalu je opravdu drsný, jak ses cítila v druhé polovině závodu?

Tam je to hodně o technice běhu a taky o botách. Místy se tam musíš škrábat po dost strmých kamenných plotnách. Kdybych si vzala nesprávnou obuv, tak nevím. Moje „inovky“ naštěstí na tomto podkladu držely. Pak se přidal sníh. I tam boty ze začátku poslouchaly, ale když začaly být boty i trať namrzlé, začalo se padat. Pamatuju si, že jsem tam naříkala, nahlas nadávala, úpěla, bědovala a dokonce občas křičela spolu s diváky „heja, heja…“ Naposled jsem se podobně vyřádila před několika lety při seběhu z Mount Kinabalu v Malajsii.  Adrenalinový faktor představovala soupeřka za mnou a v mysli se mi pořád honilo: Přece jsi nejela přes půl Evropy, aby ti tady někdo sebral další body do Grand Prix… V podobných situacích se zřejmě člověk dostává do takových rovin vědomí, které už nemá docela pod kontrolou. Začala jsem pociťovat nedostatek energie a říkala si: sakra, teď to s tebou švihne! Terén byl ještě daleko náročnější než na Grintovci, občas jsem vůbec nestačila opticky sledovat soupeřky a soustředila se jen na trať a několik následujících okamžiků.  V jednom momentu jsem před sebou zahlédla Antonellu, zřejmě jsme ji obě hodně stáhly v tom extrémním terénu a to mi vlilo do žil novou energii. Naneštěstí byl cíl už hodně blízko, a k tomu začala znovu zlobit ta Norka. V zatáčce dvě stě metrů před cílem mě dokonce předběhla, dost netakticky ale při tom nechala volný prostor uvnitř zatáčky. Zavěsila jsem se za ni, zřejmě už neměla sílu na delší zrychlení a pak jsem nasadila kenenisovský finiš. Dvoustovek mám letos naběháno hodně.

Naši čtenáři určitě ocení dramatičnost tvého vyprávění… A co bylo potom?

Potom nám pečlivě vážili batůžky, jestli jsme něco neodhodili cestou. Začalo pořádně sněžit a okamžitě jsem ocenila prozíravost pořadatelů. Taky mě nahoře odchytila dopingová komisařka a šla dva kroky za mnou celou zpáteční cestu jako stín. Nicméně na chvíli i ona podlehla borůvkovému „dopingu“, borůvek tam všude vyrostlo hodně a velkých.

Jak jsi spokojena se svým umístěním?

Tak středně. Confortolová je závodnice, se kterou mám vcelku vyrovnané skóre. No jo, ale pro ni jsou běhy do vrchu spíš doplňková disciplína. Vlastně to dopadlo, jak mělo. Po pěti závodech jsem sice v čele Grand Prix, ale to ještě moc neznamená, s pořadím určitě hodně zamíchá mistrovství světa počátkem září v Itálii. Pro Anku Pichrtovou a Andreu Mayrovou je to spíš otázka účasti v dalších závodech, aby mě předstihly a také Mateja Kosoveljová ze Slovinska má reálnou šanci dostat se přede mne. Teď budu čekat, kdy mi pošlou na účet 10 000 norských korun. Opticky je to dost peněz, jenže na severu jsou obrovské daně z příjmu, takže prý mohu v lepším případě počítat se čtyřicetiprocentním zdaněním. Ach jo, ale zato mám tentokrát ve foťáku hodně pěkných záběrů z Norska, takže ta cesta docela zbytečná nebyla.

Díky za rozhovor.

Počet účastníků závodu v roce 2009: 1520

Výsledky závodu

Průběžné pořadí vrchařské Grand Prix 

O závodě na stránkách WMRA (v angličtině)

Web závodu

Fotografie ze závodu

Fotogalerie ze závodu