MS v běhu do vrchu do České republiky

Váhu akci dodávala přítomnost prezidenta světové asociace v běhu do vrchu WMRA Bruna Gozzelina a předsedy Českého atletického svazu Libora Varhaníka.

Světové vrchy uznávají Čechy jako mistry organizace velkých soutěží, jako bylo MS 1997, ME 2006 a MS veteránů 2008. Podle prezidenta WMRA Bruno Gozzelina (Itálie) není lehké získat pro pořadatelství takových soutěží většinu národních svazů. Běhy do vrchu jsou krásným přírodním sportem, bohužel z jejich podstaty vyplývá, že je zpravidla nelze pořádat ve světových centrech a jsou proto pro velké partnery méně atraktivní než třeba obří městské maratony. V předvečer zasedání byla mezi WMRA a ČAS uzavřena dohoda, že Česká republika bude za tři roky pořadatelem jak MS mužů, žen, juniorů a juniorek (velmi pravděpodobně v Dolní Moravě pod Králickým Sněžníkem stylem nahoru – dolů), tak také MS veteránů v Janských Lázních, kde se ovšem nepoběží na Černou horu, ale po zbrusu nové trati.

Zajímavé bylo vzpomínání na počátky běhu do vrchu. V roce 1985 vznikla světová organizace řídící tuto novou atletickou disciplínu. Z původní ICMR se transformovala v nynější WMRA, přispěla k rozšíření běhů do vrchu do všech světadílů a dokázala přesvědčit světovou atletickou federaci IAAF o nutnosti pořádat regulérní mistrovství světa. Pro mnohé čtenáře bude možná nepochopitelné, že o pouhý rok později vznikl v socialistickém Československu Pohár běhů do vrchu, který letos vstupuje do 25. ročníku a je nejstarším nep­řetržitě pořádaným celostátním běžeckým pohárem u nás.

O začátcích běhů do vrchu u nás zajímavě vypráví předseda správní rady Maratonstavu Úpice Karel Šklíba, který je vedoucím představitelem vrchařů od prvopočátku: „V novinách jsem si přibližně v roce 1982 přečetl, že se ve Švýcarsku běhají dlouhé terénní běhy v horách. Byli jsme tehdy s kamarády především cyklisté, ale občas jsme běhali  přespolní a silniční běhy včetně maratonů.“

„Napadlo mne, že by nebylo špatné se do Švýcarska podívat. Jenže tehdy vedla od podobné myšlenky k její realizaci hodně dlouhá cesta. Devizové přísliby a výjezdní doložky jsme dostali až o tři roky později. Na závodě Sierre – Zinal jsme byli za exoty, Švýcaři se hrozně divili, že vůbec někdo z ČSSR může legálně vycestovat. Startovali jsme tam ve dvou závodech a tak se nám atmosféra horských běhů zalíbila, že po návratu jsem sedl a poslal dopisy asi na dvacítku tělovýchovných jednot z Krkonoš a podhorských oblastí, jestli by neuspořádali závody v běhu do vrchu. Odpovědělo jich 11 a většina z nich skutečně běh zorganizovala.“

Z těchto zakladatelů zbylo pět, kteří pořádají pohárové závody nepřetržitě dodnes. Z rukou prezidenta WMRA Bruno Gozzelina a předsedy Českého atletického svazu Libora Varhaníka převzali zástupci běhů Jilemnice – Žalý, Šárovcova Lhota – Zvičina, Mladkov – Suchý vrch, Náchod – Dobrošov a Janské Lázně – Černá hora při úterním slavnostním zasedání, věnovaném čtvrtstoletí běhů do vrchu u nás, čestné plakety.

Původně federální pohár v bězích do vrchu se změnil v roce 1993 v pohár český, ročníky 1995 –1996 zaštiťovala kromě Maratonstavu další stavební firma Kasper a v letech 1997 – 2002 přišlo období, kdy naše vrchaře podporovala společnost Nike, která tehdy preferovala extrémní sporty. Toto období skončilo a další dva roky (2003 –2004) byl opět Český pohár do vrchu bez přívlastků. Od roku 2005 do loňska byla partnerem firma Saucony, letošní jubilejní ročník si vzal pod křídla Maratonstav Úpice, který letos slaví 20. výročí svého trvání.

Prvním významným mezníkem v historii českého běhu do vrchu byl rok 1990, kdy jsme již bez víz a výjezdních doložek mohli cestovat do tyrolského Telfesu. I když byla první státní reprezentace sestavena tak trochu na koleně ze závodníků druhé garnitury, v Alpách se naši vrchaři neztratili, naopak byli vítání jako nečekaný přírůstek do tehdy ještě nevelké vrchařské rodiny, do níž patřilo šest alpských zemí, běžci z Anglie, Skotska, Walesu a Irska a pak už jen jednotlivci, kteří přijeli podobně jako my na vlastní náklady. Od té doby už nikdy Česko, resp. v letech 1991 – 1992 ještě Československo, na vrcholné světové soutěži nechybělo. Dalším předělem byl rok 1995, kdy nám na kongresu WMRA ve skotském Edinburghu „přiklepli“ pořadatelství MS o dva roky později.

Tehdejší místostarostka Malých Svatoňovic Eva Hylmarová vzpomíná: „Byli jsme čistí amatéři, ovšem v dobrém slova smyslu. Mistrovství světa jsme dokázali dobře připravit díky obětavosti a nadšení desítek obyvatel naší obce pod Jestřebími horami.  Ještě dnes mi běhají mravenci po zádech, když zavřu oči a představím si zcela zaplněné náměstí bratří Čapků, ale zase mě těší chvála expertů, že tolik diváků ještě nikdy MS nesledovalo…“

Hrdinou MS 1997 byl junior Petr Losman, který získal první individuální zlato pro Česko (první vrchařskou medaili vůbec přivezla česká reprezentace už z italské SUSE 1992, kde vybojovala stříbro ještě pro ČSFR juniorka Anna Pichrtová (dívčím jménem Baloghová).  Nečekané zlato v závodě žen jsme přivezli v roce 1998 z exotického Reunionu v Indickém oceáně zásluhou bývalé lyžařky Dity Hebelkové. Anna Pichrtová byla u všech úspěchů ženského týmu České republiky od roku 2001 dodnes, dvakrát se stala mistryní Evropy (2004 a 2006) a suverénně zvítězila na mistrovství světa 2007 ve Švýcarsku.

Český ženský tým patří v posledních deseti letech k evropské a světové vrchařské špičce, v roce 2006 byl krůček od získání absolutního evropského prvenství v Malých Svatoňovicích, kde teprve v závěru podlehl Italkám, a o rok později v Ovronnaz prohrál o jediný bod s vítěznými běžkyněmi USA. Úspěchy vrchařů už dávno nejsou přehlíženy vedením Českého atletického svazu, který akceptuje snahu realizačního týmu o vytvoření reprezentace, těžící z mimořádných výkonů vynikajících jednotlivců při současné podpoře týmového ducha.