Jak jsem běžel svůj první ultramaraton

Úvaha zúčastnit se takového závodu zrála delší dobu, byla podpořena povzbuzením Tomáše Ruska i Jardy Kocourka a úmyslem zúčastnit se Vilmy Podmelové (o Lojzovi Plchovi jsem nevěděl), ale definitivní rozhodnutí padlo až v onen den (pátek 18. března 2005). Opravdu mi nešlo o umístění, ale „dokázat si, že to dokážu“.

Zvažoval jsem varianty umožňované propozicemi – a to běžet jen 50 km, nebo celých šest hodin. A více jsem inklinoval k myšlence oněch šesti hodin, čemuž podle mých předpokladů mohlo v mém případě odpovídat až 63 km (víc určitě ne). Jak jsem se připravoval? Moje příprava nebyla nikterak důkladná, jen obvyklé běhání s nepříliš velkým objemem (v posledních třech měsících v průměru 160 km měsíčně), s občasným zařazení delšího běhu (tím myslím nad 20 km). Zejména v prosinci mě trápilo něco v lýtku (předtím v listopadu pravé koleno), v lednu až únoru jsem se zabýval léčením lýtka (až chronicky se opakovaly bolesti) a zvykání si na nové ortopedické vložky pro podporu příčné klenby. V únoru můj objem snížila týdenní silná rýma, takže jsem v tom měsíci nestihl absolvovat žádný delší běh. Tak jsem to trochu doháněl na poslední chvíli, když jsem v sobotu šest dní před závodem zařadil výlet asi 28 km údolím Bobravy převážně ve sněhu v náročném terénu, z něhož mě trochu bolela lýtka.

Chleba se sádlem a žemlovka
A když jsem to chtěl v pondělí rozběhat, nechal jsem se strhnout Laďou Volavým a Alešem Březinou, které jsem onoho dne potkal při běhu, k tomu, že jsem běžel zase 19 km. A to už za daných okolností nepřineslo úlevu, ale potřebovalo to další regeneraci…

Před startem jsem se cítil dobře, akorát jsem řadu věcí nestíhal. Obědval jsem v autě chleba se sádlem, dojedl jsem se půl hodiny před startem žemlovkou a sladkou černou kávou… Zatímco favorité Kaše a Hověžák se pečlivě připravovali (automasáže a řada dalších přípravných kroků), já jsem se omezil na několik protahovacích cviků a malé rozběhání. Podle mého názoru se člověk zahřeje a rozcvičí při běhu…

Chvála tvrdého podkladu
Na start jsem se těšil a po zazvonění zvonce jsem spolu s dalšími dvanácti běžci vystartoval. Měl jsem jasnou strategii – nepřepálit začátek, ale zaběhnout půlmaraton i maraton slušně. A tak při mé opatrné strategii mě po chvíli předběhli snad všichni, tedy také Lojza i Vilma. Přitom jsme dělali kolo za 1:20, což odpovídá rychlosti 12km/h (kilometr za 5 minut). Běželo se mi pohodově, tvrdý podklad mi nevadil, ba snad mi i vyhovoval, protože se v něm neztrácela energie. Hladký povrch navíc umožňoval minimálně zvedat nohy.

Při tomto nasazeném tempu (bylo o něco vyšší, než jsem plánoval), jsem měl jen trochu potíže s tím jídlem, které jsem před chvílí pojedl, a snad se skoro přejedl. Při představě, že tu pohodově běžím rychlostí, která ještě před rokem byla mou rychlostí vrcholnou (závody na 10 km jsem v té době běhal za 50 minut), mi samozřejmě dělalo dobře. Na druhé straně mi nedělalo dobře, že mi utíkají jak Vilma, tak Lojza. A za chvíli Lojza o další kolo. A přitom to byli soupeři, se kterými jsem počítal, že bych měl s nimi bojovat.

Cítím velké rezervy
Když mě Lojza bral o další kolo, říkal jsem si, že se nad sebou musím zamyslet, takhle že to dál nejde. Ale podle tepové frekvence i podle průběžně monitorované rychlosti nebyl pro mě důvod ke zneklidnění. Po prvých asi pěti kilometrech byla naše průměrná rychlost stále skoro oněch 12 km/h, desítku jsem měl asi za 51 minut a cítil jsem velké rezervy a pohodu. Po prvé hodině jsem už předehnal Vilmu, Lojza se poněkud dlouho občerstvoval, takže tím nejméně jedno kolo ztratil. Vůbec se zdálo, že frekvence, s jakou jsem byl někým předbíhán (krom trojice favoritů), poněkud poklesla.

Ale stejně bylo zřejmé, že například Milan Daněk (o třídu lepší z BBP) už měl na mě pár kilometrů na vrch. Po desítce jsem držel stále stejné tempo asi 1:25 na okruh (11,75 km/h), a to mi zhruba vydrželo na celý půlmaraton, který se mi v dobré pohodě podařil za 1:52. Ale přicházel na mě hlad, a tak jsem začal s občerstvováním jídlem, což mě zpomalilo. Po 25 km se poprvé dostavilo malé ztěžknutí lýtek, ale brzy zase polevilo (kupodivu na to nejlépe pomáhá dočasné zvýšení tempa). To již jsem Vilmu i Lojzu pravidelně, byť zprvu pomalu, bral o kolo.

Další mnou sledovaný čas byl na 32. km, což odpovídalo „Malému svrateckému maratonu“, a ten vycházel asi na 2:55 (o chlup lepší než loňský výsledek od Svratky, ale samozřejmě bez těch pár kopců). Poté se dostavilo pár slabších chvilek, kdy jsem zmírnil, takže jsem kolo dělal za asi 1:35 až 1:50. Ale zdá se, že jiní měli slabé chvilky také, a to dokonce docela podstatněji, než já. Mnohé ze soupeřů jsem viděl častěji u občerstvovací stanice nebo na žíněnce než na dráze…

Maraton za 4:02
Po chvíli jsem začal brát o kolo Milana Daňka i Krejsu a na hranici 40 km také Koláře. Přede mnou zůstávali s jistotou Jan Šourek a Zdeňka Komárková (o 3–5 km), a já se plahočil k metě maratonu. V tu dobu mi opět poněkud těžkly nohy, a tak se mi nepodařilo splnit svůj plán mít maraton pod 4 h (asi 4:02). Po odběhnutí maratonu jsem věnoval více péče občerstvení a chystal jsem se na závěrečné kilometry do 50 km. Slábla ve mně touha běžet 6 hodin (fakt se mi nějak moc nechtělo, trochu mě zlobily bolavé klouby na prstech pravé nohy a nechtěl jsem jít úplně na doraz svých sil).

V této fázi se mi běželo dobře, své soky jsem bral co chvíla o kolo, což mě překvapilo i u Milana Daňka, který působil dojmem, že se docela trápí (ale v závěrečné hodině ožil). Můj subjektivní pocit, že trať zvládám, podpořil komentář Vládi Volavého, který mě zabíral kamerou a hovořil o lehkém běhu. Opravdu jsem to tak cítil, a také tempo neklesalo výrazně pod 10 km/h. Vše probíhalo v senzační atmosféře. Ve vnitřní dráze vedle nás běželi „velcí ultráci“, a tak jsme se občas pozdravili, povzbudili, zasmáli se na sebe, zašprýmovali.

Z dosažení 50 km pod 5 hodin (4:54:36) jsem měl radost, a tak trochu z nedostatku hecu jsem vyhověl lenosti svého těla a nepokračoval jsem dále v šestihodinovce. Síly byly na to, abych udržel dál rychlost aspoň na 9 km/h, a tak jsem mohl atakovat hranici 60 km. To by znamenalo 2. místo, ale …

Těším se na další!
Teď po dvou dnech mě bolí svaly, které mě už dlouho nebolely, tedy krom lýtek chodidla a všechno možné na stehnech. A zcela nečekaně trochu partie okolo kříže a dvojice nějakých svalů břišních. Protahováním se to mimořádně spravuje…

Po třech dnech už skoro nic nebolí, jen sem tam stopy příjemné bolesti na špičce chodidel a na vnějších stranách stehna.

Už se těším na další a už nesmím snižovat laťku …