Jak jsem začal běhat I

Moje začátky s běhání nejsou nijak vyjímečné, ale přesto Vám chci svůj příběh napsat. Jako malej kluk jsem měl ke sportu vždycky blízko, měl jsem rád kolektivní sporty, ale můj táta mě pořád nabádal, ať dělám něco za sebe. Nějakej sport, kde se nebudu muset spoléhat na ostatní. A tak zvítězila atletika. Když jsem poprvé přišel na stadión Sokola Královské Vinohrady, ujal se mě trenér kterej měl od začátku, co mě viděl, jasno. Budeš běhat 60 a 100 metrů! A tak čas plynul a když jsem měl běžet něco jinýho než 60m, tak jsem s trenérem smlouval, že to je na mě moc dlouhý a že to přece nemůžu běžet. Pamatuju si dodnes na trenérova slova: „Dlouhý, dlouhý. Počkej abys jednou ještě neběhal maratony!“

A tady začíná můj příběh. Tenhle trenér jednoho krásného dne odešel a já jsem se tak trochu zhruba rok a půl začal flákat. A druhého krásného dne jsem zašel s kamarádama ze školy na pivko, což už bylo takový naše pravidlo. Pamatuju si, že byl celkem slušnej pařák a že to do nás padalo jako do cisterny.

Sázka o půlmaraton
Vlastně nešlo o nic jiného než o hloupou sázku u pivka. Zněla: „Jestli dáš za půl roku půlmaraton za 1:35, dám ti basu piv a za každejch 5 minut dolů další basu! V opačném případě, každejch 5 minut nahoru budeš zase kupovat ty až do času 2 hodin, což by bylo pět bas!“

Cena by to byla pro mě celkem slušná a tak sem si řekl, že pivka stěží najdu někde na ulici a že to zato stojí! Sázku jsem tedy ještě s několika svědky uzavřel. Domů jsem šel spát s tím, že jsem uzavřel strašně výhodnou sázku a byl sem na sebe patřičně pyšnej!

Druhý den ráno jsem však byl úplně opačného názoru, ale dával jsem si malinkatou naději, že se mi to všechno jenom zdálo. Strašně jsem si nadával a hned jsem volal kamarádovi, jestli je to pravda. Ten mě však ujistil, že je to opravdu tak a že se z toho už nevykroutim! Spíš než abych začal přemýšlet o nějakém tréninku a začal pořádně běhat, tak sem pořád přemýšlel, kolik peněz mě bude ta hloupá sázka stát. Možná se Vám zdá čas 1:35 dost pomalej, ale věřte, že na sprintéra, kterej měl problém vyklusat 800m, to byla dost silná kávička.

Sám sobě trenérem
Nakonec jsem usoudil, že nejsem žádná padavka, že se nic nemá zdávat bez boje a že zkusím alespoň se k tomu času přiblížit, co to půjde. Začal jsem tedy téměř s každodenním tréninkem. Trenérem jsem si byl sám, což mi naprosto vyhovovalo, protože si můžete říc věty typu: Dnes se na to vybodni, nemá to cenu! Běž to polovičním tempem! A určitě by vás napadlo spoustu dalších. Měl jsem výhodu, že když jsem něco opravdu nevěděl nebo něčemu nerozuměl ohledně přípravy,poradil jsem se s mým kamarádem a výborným maratoncem Jirkou W., který mně vždycky ochotně poradil a kterému za to děkuji.

Na samotnej závod jsem nastupoval klidnej a s čistou hlavou. Věděl jsem, že jsem se v rámci svých možností připravil téměř 100% a to vás vždycky uklidní. Ale přesto jsem byl na vážkách, jestli těch 21 kilometrů vůbec uběhnu. Hodinky jsem si schválně nevzal. Pořád bych na ně čučel a zbytečně by mě stresovaly.

Dokázal jsem to!
Závod jsem si patřičně vychutnal a nakonec jsem doběhl v čase 1:30:05 (PIM ½Maraton 2004). Nevěřil jsem výsledkům, dostal jsem basu a byl spokojenej. Škoda jen, že jsem neběžel s hodinkama. Měl jsem pocit, že kdybych je měl, tak bych těch pět vteřin ještě stáhnul a dostal basy dvě. Ale kdyby jsou chyby a já jsem byl strašně šťastnej.

Všichni si mysleli, že až bude po sázce, přestanu běhat. Šeredně se ale spletli. Já už v cíli plánoval maraton. A dnes běhám pořád čím dál víc, dál a snad i líp. Ale stále potřebuji nějakou motivaci. Tak co, nechcete se semnou někdo vsadit?

Ondřej