<i>Příběh o dvou oslech aneb O trpělivosti</i>

Mou inspirací byl starý himálajský příběh o dvou oslech, který bych vám chtěl převyprávět i vám. Takže si udělejte pohodlí, uvolněte se a přeneste se o pár tisíc kilometrů dál do Himalájí, ale možná, že nemusíte ani tak daleko. Tenhle příběh se mohl odehrát kdekoli blízko vás, možná trochu jinak, ale podstata byla určitě stejná.

Voda v horském potoce byla ledová, divoce zurčela a prodírala si cestu mezi kameny směrem do údolí. Právě přes tento potok se přebrodil poutník na své cestě po Himalájích. Vydal se vzhůru po klikaté kamenité cestě do pěkně prudkého svahu. Byl to pořádný stoupák! Cesta kopírovala vysoký hřeben, za kterým následovalo další údolí a v něm se rozkládala vesnice, v níž žili pastevci. Tahle vesnice byla bohatá, proto přitahovala mnoho obchodníků a navíc se zde v tyto dny chystala velká oslava. Poutník sem byl pozván právě na tuto oslavu.

Sluníčko krásně hřálo a ozařovalo nádherné štíty hor, prostě den nabitý radostí a kouzlem. Poutník si vesele vykračoval do strmého svahu, a zdolávání kopce mu nečinilo žádné problémy, když tu náhle zaslechl nějaké lamentování a nadávky. Zpozorněl a zaostřil zrak do míst odkud se nadávky ozývaly. Před sebou uviděl zajímavé divadlo. Na cestě, opodál v zatáčce, stál osel a kolem něj poskakoval maličký človíček, prostě „prcek“.

Poutník přidal do kroku a se zájmen se chystal vyřešit situaci, která ucpala tuto důležitou „silnici“. Jak se ukázalo, byl náš maličký človíček obchodníkem se suknem. Jeho oslík se prohýbal pod těžkým nákladem, zatím co on nad ním stál a vydatně ho zasypával kletbami a nadávkami. Oslík se nechtěl pohnout ani jedním směrem. Prostě se zasekl tak, jak to umí jen oslové. 

Maličký obchodník byl vzteky celý rudý a potil se, protože měl na hlavě kožešinovou čepici, tak typickou pro obyvatele Tibetu. Čepice to nebyla obyčejná, byla bohatě zdobená a vyšívaná – upozorňovala na to, že jí nosí hlava zámožného člověka. Když se však nechce hnout z místa, pak ani ten nejzámožnější majitel čepice nemůže udělat vůbec nic!

Poutník přistoupil k obchodníkovi a zeptal se:“ Co se děje? Proč tvůj osel stávkuje? Mohu ti nějak pomoci?“

Obchodník zakoulel očima a říká: „Jak by mi mohl někdo pomoci? Už jsem na osla zkoušel všechno, mlátil jsem ho, skoro jsem o něj zlomil bičík, prosil jsem ho, sliboval mu oslici, hladil ho, i na kolenou před ním klečel, ale to hloupé zvíře ne a ne se hnout! Kdo by mi mohl pomoci? Už tady stojím skoro půl dne, utíkají mi obchody, co se mnou bude?“

Poutník pokýval soucitně hlavou a pozorně obhlížel osla ze všech stran, dokonce si pod něj i vlezl. Malý obchodník poskakoval kolem, pak se nechápavě zarazil a díval se. Poutník se zvedl a řekl: „No, byla by tady jedna možnost, jak ho přimět k pohybu.“

Obchodník vyvalil oči a netrpělivě se zeptal: „Jaká možnost? Prosím řekni mi to, pomoz mi, bohatě ti zaplatím!

Poutník jenom mávnul rukou: „Musíme najít příčinu toho, proč se tvůj osel zastavil a odmítá jít dál. Tu nalezneme jenom tak, že sami začneme uvažovat jako on – jako osel!“ Obchodník se ironicky zašklebil a odsekl: „CO? Osel myslí? Je to jen hloupé, sprosté zvíře, to přece nemůže myslet!“

Poutník se důrazně zeptal: Chceš abych ti pomohl, anebo nechceš?“

Obchodník se zalekl. Pochopil, že před ním stojí autorita a silná osobnost, i když nevěděl o koho jde. Řekl si pro sebe: „V Tibetu si nemůžete být nikým jisti. Všude jsou samí učenci a světci, a když je neposlechnete, lidé si to o vás řeknou. Ode mne pak už nikdo nekoupí ani metr sukna!“

Tak usuzoval a pak řekl poutníkovi: „Potřebuji pomoc a ty jsi jistě moudrý. Já sám jsem v koncích, nevím co dělat, nechám si od tebe poradit.“

Poutník se chápavě usmál a řekl obchodníkovi: „Musíš se stát oslem!“

„Cože?“ lekl se obchodník. Slyšel již dříve o kouzelnících a jejich kouscích, které jsou v Tibetu velmi časté, a už se viděl, jak ho neznámý pocestný proměňuje v osla! Začal lamentovat, klekl na kolena a žadonil: „Milost, milost! Neproměňuj mne v osla, kouzelníku!“

Poutník ho chytil za límec, postavil ho, oprášil kolena a řekl: „Co blázníš? My musíme najít příčinu, proč ten osel nechce jít dál! Ty budeš dělat osla „jako“! Pojď, odstrojíme ho. Sneseme všechen náklad dolů k potoku, odkud jste přišli. Já ti pomohu. Ty budeš dělat osla, poneseš náklad, zatímco já budu dělat všechno jako ty, budu tebou, obchodníkem, a to by bylo, abychom se nedopátrali příčiny, proč tvůj osel stávkuje!“

Obchodníkovi se ulevilo. Tahle varianta se mu líbila více než proměna v osla. Radostně kývl hlavou a oba začali osla osvobozovat od naloženého zboží, výstroje, zásob a čutory s vodou.
Cesta ze svahu nebyla jednoduchá a lehká, zboží se spíše samo chtělo koulet dolů, obchodník byl malý, moc toho nepobral, a tak náš poutník snesl téměř všechen náklad k potoku sám a ještě musel svého nového přítele podpírat, aby se také neskutálel do vody. 

Když bylo všechno u horského potůčku, oba si trochu odpočinuli a po chvíli poutník pravil: „Teď tě ustrojím jako osla, na záda ti naložím všechen náklad a půjdeme zpátky nahoru, až k místu, kde stojí tvůj osel. Ty mi ale musíš přesně popsat, co jsi dělal, jak jsi ho popoháněl, co jsi u toho říkal. To bude teď můj úkol, napodobovat tě až do posledního puntíku…“

A poutník vzal z hlavy obchodníka jeho drahocennou čepici, nasadil si ji na hlavu a vystrouhal ostrý obličej. Obchodník mu podal ještě bičík, naplnil čutoru čerstvou vodou a řekl: „Osla jsem popoháněl bičíkem a nadával jsem mu: Ty línej dobytku, hloupej osle, hni sebou, ty darmožroute, smradlavče, lenochu …“

Poutník obchodníka ustrojil, na záda mu přivázal veškerý náklad, zboží i zásoby. Potom ho švihl bičíkem a řekl: Tak, ty línej dobytku, hloupej osle, hni sebou!“ Obchodník vyvalil oči a pomyslel si:“ Na co jsem se to dal!“
Ale už nemohl nic dělat, vše bylo ujednáno. Musel na všechny čtyři, svah byl příliš strmý a náklad těžký. Poutník ho poctivě popoháněl a peskoval ho vlastními slovy. Za chvíli z nového osla lilo jako z konve, byl celý upocený a žízeň na sebe nenechala dlouho čekat. Prosil o vodu. Poutník se provokativně napil z čutory jako správný obchodník a zeptal se: „Dal jsi snad svému oslovi napít ze své čutory?“

Obchodník odpověděl: „Jasně, že ne, pil jsem jenom já. Ale teď je to jiné…“

Poutník se zamračil a pravil: „Proč jiné? Ty jsi teď osel! A hni sebou, ty línej dobytku, darmožroute smradlavá, hloupej osle!“

A švihl ho bičíkem silně po zadku. Obchodník se vztekal, prosil, sliboval, ale poutník ho dál popoháněl a zasypával nadávkami.  Takto naše dvojice stoupala výš a výš po příkré kamenité cestě.

Obchodník už nemohl, sotva lezl po čtyřech. Teď už ani neprosil, ale přímo vyhrožoval, nadával a začal ho naplňovat vztek. „Jestli mi nedáš ihned napít, tak uvidíš!“ vyhrožoval obchodník. „Opravdu se už nehnu a nepůjdu dál, zastavíme se a budu stát tak dlouho, až dostanu napít!“

Pak se opravdu zastavil a ani si nepovšiml, že stojí právě vedle svého osla. V zápalu svého hněvu viděl jen poutníka. Teď však uslyšel svá slova a podíval se vpravo, uviděl tam svého osla. Ten se na něj podíval a zahýkal „IAAAA“. Znělo to jako smích.

Maličký obchodník se chytil za hlavu a pochopil. Ihned vytrhl poutníkovi čutoru s vodou, nalil ji do misky a podal oslíkovi. Ten pil jak divý. Obchodník se s ním mazlil jako s dítětem, dokonce zapomněl i na svou vlastní žízeň. Pak společně s poutníkem rozvibrovali svoje bránice srdečným smíchem. Protože už se začalo stmívat, naložili náklad zpět na oslíka a všichni tři vyrazili do vesnice.

Jak vidíte, někdy je cesta poznání strmá a klikatá. Stačí, abychom se jenom na chvíli stali oslem a člověk pochopí…

A co, že mi tenhle příběh pomohl pochopit?
Tak jednak to, že se často divíme, proč nás naše tělo nechce poslouchat, proč se brání tím, že je náchylné k různým nemocem a zraněním, přitom stačí velmi málo. Stačí tělu naslouchat a dopřát mu co je třeba, aby nestrádalo. Ať už se jedná o dostatek odpočinku po velké zátěži, nebo o přísun tekutin, živin, minerálů, vitamínů a dalších potřebných látek, které potřebuje ke svému růstu nebo prosté obnově.

Za druhé mi to poskytlo zrcadlo. Zrcadlo,  jehož odražený obraz se mi sice moc nezamlouval, ale musel jsem uznat, že jsem v životě pochybil více, než jsem si myslel. Už jenom třeba ve chvíli, kdy jsem kritizoval věci, o nichž jsem měl jen matné tušení a myslel si, že jsou naprosto jednoduché. Ale jelikož jsem je nemusel nikdy řešit, tak jsem neměl zhola představu, co to vlastně obnáší. To je ale taky otázka zkušeností, které přijdou a nemusí to být vždy jen s věkem, ale s možností se na věcech, na jejich organizaci podílet.

Takže co z toho všeho pro nás všechny vyplývá?
Nebojme se navléknout si občas oslí kůži a stát se tím, koho zrovna kritizujeme – věřím, že potom, když dojdeme k opravdovému „oslovi“ pochopíme, že náš pohled nemusí být vždy ten jediný správný.