Cíl je přímo uprostřed hřiště na metě 50 yardů v mohutných kulisách Memorial Stadium pro 85 000 diváků, kde hrají místní Huskers. Mimochodem, kapacita už nestačí, jedna tribuna se bude v létě rozšiřovat.

Nadělil jsem si 34. ročník Lincoln Marathonu jako dárek k 55. narozeninám – a byla to zároveň moje premiéra na maratonské trati. Proč právě maraton v Lincolnu a ne třeba v Praze, když je termínově dělil pouhý týden?

Důvod byl prozaický, dcera Dominika tam studuje na University of Nebraska, a tak jsme se při prosincovém společném vánočním běhání v Dominikánské republice domluvili, že dáme maraton společně v Lincolnu. Díky problémům s nohou ale nemohla od ledna vůbec trénovat, a tak se přehlásila na půlmaraton, dala ho „z voleje“ za 1:58:36.

Na maratonu a půlmaratonu v Lincolnu je limit 10 000 běžců, startovní čísla byla vyprodána čtyři měsíce před uzávěrkou přihlášek. Před startem, který obstaral výstřel z děla, se tradičně zpívala americká hymna a obyvatelé města vytvořili závodníkům (prvních 21 km byla trať pro maraton i půlmaraton společná) fantastickou atmosféru.

Na ulici byli bubeníci, hrály kapely, lidé vynesli na ulice aparatury a pouštěli hudbu, neustále jsme slyšeli povzbuzování Good job, Keep it up, Go runners go… V tom jsou Američané fantastičtí, umí ocenit sportovní výkon. A mají i smysl pro humor, před startem jsem kromě jiných srandiček zaregistroval čtyři půlmaratonkyně s nápisem na zádech I´m only HALF crazy.

Jsem celoživotním fotbalistou, mám za sebou řadu bikemaratonů včetně Krále Šumavy, čtyřikrát jsem absolvoval legendárního butovského Železného muže v objemech 2 km plavání, 200 km cyklistiky a 20 km běhu, startoval jsem na New York City Triathlonu, ale klasický běžecký maraton mi ve sbírce sportovních zážitků chyběl.

A v Lincolnu jsem si premiéru opravdu vychutnal. I když v přípravě jsem běhal zhruba jen 40 km týdně, krize se naštěstí nedostavila.

Půlmaraton za 2:05:41 jsem nepřeceňoval, netušil jsem, co se mnou udělá třicátý, pětatřicátý kilometr. Naštěstí se jen zkrátil běžecký krok (na 20. míli jsem měl čas 3:22:29), do chůze jsem nesklouznul ani na četných občerstvovacích stanicích (k dispozici iontový nápoj, voda, banány, pomeranče, gely).

Výborné byly víčkem uzavřené kelímky s brčkem, člověk se při běhu nepobryndal sladkým ionťákem. Premiérový čas se zastavil na 4:39:09. Zkušení maratonci se asi shovívavě ušklíbnou, ale já jsem se při doběhu s českou vlajkou v rukou cítil jako vítěz.

Člověk musí být optimista a mít před sebou pořád nějaké výzvy. Před jedenácti lety jsem si vyslechl na Hematologicko-onkologické klinice FN v Plzni dost nepříjemnou diagnózu: „Máte leukémii.“ Že žiji, to je zásluhou skvělého týmu primáře Vladimíra Kozy, vynikající lékařky Miroslavy Schützové, která léčí nejen léky, ale i laskavým optimismem, nemohu zapomenout ani na praktickou lékařku Evu Baxovou, která včas odhalila, že něco není v pořádku.

Ta maratonská medaile s portrétem Abrahama Lincolna patří především lékařům. A další sportovní výzvy? Vedle fotbalu přes léto pár bikemaratonů, ovšem je třeba zdůraznit, že vždy závodím především pro pohodu, endorfiny a žízeň.

S dcerou pak odlétáme v říjnu na tři týdny do Nepálu na trek pod Mt. Everestem. Na to se moc těším. A na příští rok si vyberu nějaký pěkný běžecký maraton. V Lincolnu se mi maratonský touch-down fakt zalíbil.