Běžecká euforie i peklo při maratonu za velkou louží

foto: archív Zdeňka Plachého

Zdeněk Plachý | 06.12.2011 | přečteno: 3132×

Pro většinu lidí je New York místo, kde tráví dovolenou, jezdí tam na nákupy, obdivují nepřeberné množství muzeí či noblesních obchodů na Páté avenue. Pro určitou středně šílenou sortu lidí má však New York i další kouzlo. Pořádá se tam jeden z nejznámějších světových maratonů: New York City Marathon. Počítaje se skromně do této skupiny, nemohl jsem samozřejmě odolat vábení šestadvaceti mil uběhnutých mezi mrakodrapy.

Úspěšná přihláška na newyorský maraton však není jen tak samo sebou. Vzhledem k tomu, že počet zájemců vysoce převyšuje počty volných míst, většina účastníků je vybrána losem. Letos se hlásilo přes 140 000 zájemců, aby se na start postavilo pouhých 47 000.

Naštěstí existují určité kvóty pro jednotlivé státy, a jelikož Čechů zase příliš do New Yorku nemíří, je pravděpodobnost vylosování vcelku vysoká. Přesto dubnový email, potvrzující mou letošní účast velmi příjemně potěšil. Záhy jsem věděl, co budu celý rok až do listopadu dělat: běhat! :) S větší či menší invencí jsem tak celý rok činil, abych mohl 3. listopadu odfrčet přes velkou louži do New Yorku s vcelku pozitivním pocitem z přípravy. Do jaké míry to byl pocit subjektivní, se ukáže v neděli 6. listopadu.

Maraton Expo

První kroky každého účastníka maratonu míří nejprve do přelidněného blázince, honosně zvaného „Maratonské Expo“, aby si vyzvedl plnou tašku různých zbytečností od sponzorů s jednou veledůležitou věcí, a to startovním číslem. Bez startovního čísla nejste nic, na start vás nepustí, do prostoru pro závodníky vás nepustí, prostě z pohledu závodu neexistujete. Až s číslem jste ten pravý maratonec!

V pátek po příletu tedy zčerstva vyrážím do veletržního centra Jarvis nacházejícího se na břehu řeky Hudson, kousek od místa, kam dosedl (ne-)šťastný husy-pojídající Airbus American Airlines. Trochu jsem se obával davů, které jsou zákonitě na podobné akci očekávatelné. Byl jsem však příjemně překvapen slušně zvládnutou organizací, díky níž bylo vyzvednutí všech propriet dílem okamžiku. Než jsem se rozkoukal, odnášel jsem si průhlednou tašku s číslem, měřícím čipem, několika druhy zaručeně nejlepších energetických tyčinek a dalších sponzorských vzorků, abych ve vedlejší gigantické expozici utratil nějaký ten dolar za zcela nepostradatelnou bundu (už mám čtyři) anebo tričko (nepočítaně). Samozřejmě, nechat tam krásnou žlutou běžeckou bundu s nášivkou „New York City Marathon 2011“ přece nejde, to je jasné.

Na Expu mám sraz ještě s Barborkou, pro kterou je NYC maraton jejím prvním. Velmi stylové vykročení do řad maratonských šílenců! Trochu nepřesně jí naviguji do správných budníků pro vyzvednutí čísla, nakonec se ale vše zdaří a jdeme si projít prodejní část ještě jednou. Nelituji však, neboť Bára si kupuje tak ultrarůžové návleky na předloktí, že by to i s Barbie seklo. Naštěstí má předepsané bílé týmové triko, jinak by její běžecký outfit byl opravdu hot-pink na max. Alespoň si na něj tedy nechá natisknout (růžově) své jméno, aby bylo stylu učiněno zadost.

Celé to celodenní courání však začínám pociťovat v nohou, což není pro optimální výkon úplně dobré. Na sobotu si tedy ordinuji poflakování (ehm, relaxaci!) na hotelu. Jediné kam se vydávám, je do drug storu pro léky na rýmu a kašel, jimiž mě obdařila báječná hotelová klimatizace, kterou jsem dokázal přinutit fungovat pouze ve dvou módech: arktický vichr nebo plamenomet. Nastydnout dva dny před maratonem, to je taky pech, sakra. Ale snad to megadávky céčka do neděle spraví.

Den D je tu

Ač mám budík nařízen na nelidskou pátou hodinu, probouzím se díky jet-lagu, a asi i díky troše té předstartovní horečky už v půl páté. Letmý pohled z okna potvrzuje, že rosničky nám dnes nejenom předpověděly, ale i připravily ideální běžecké počasí: 12–14 °C, jasno, bezvětří. Venku je tak krásně a člověk místo procházky po Broadwayi stráví den běháním od čerta k ďáblu! Nu, nepředbíhejme. Tedy lépe: nepředcházejme. Ehm, to nemá čeština nějaké neběžecké přirovnání?

Vzhledem k tomu, že start maratonu je na západním konci Verrazano-Narrows Bridge, tj. na straně Staten Islandu, většina závodníků se na start přepravuje trajekty z Battery Parku na jihu Manhattanu. Cestou metrem začínají přibývat podobně oblečení šílenci s průhlednými startovními taškami, aby se na ferry terminálu slili v opravdu solidní masu běžců a běžkyň. Trochu se obávám, jestli takový nastoupivší dav vůbec trajekt uveze. Triatlon dnes nebyl v plánu!

Organizace je však solidní, stejně jako loď, takže se záhy v pořádku vydáváme kolem ostrova imigrantů Ellis a Sochy svobody směr Staten Island. Po obou stranách trajektu nás jistí rychlé čluny US Coastal Guard, s ostrými chlapíky za kulomety. Málem to odskákala jakási loď, která se z nějakého důvodu nadmíru přiblížila k trajektu. Úplně jsem viděl, jak se lačný prst kulometníka chvěje na spoušti touhou do ubohé kocábky napumpovat nějaké to olovo. Takto to skončilo pouze abordáží a nejspíš pokutou, pár fackami, nebo co já vím, čím se u pobřežní stráže trestá ohrožování trajektu s maratonci.

V St. George na Staten Islandu opouštíme hromadně loď, hromadně vystojíme frontu na WC a pěkně vyčůrané nás nekonečný had autobusů odváží na samotný start závodu. Žádné davy, žádné prostoje, sluníčko, výhledy na zářící mrakodrapy jižního Manhattanu, jednoduše (zatím) takový pěkný nedělní výlet!

A jdeme na to!

Stojíc na startovní čáře newyorkského maratonu, zažívám klasicky dva protichůdné pocity. Euforii, nadšení a vzrušení z nádherné akce, kdy desítky tisíc lidí míří přes pět newyorkských okresů do cíle vzdáleného přes 42 kilometrů. Zároveň však nad sebou v duchu kroutím hlavou, do čeho se to zase vrhám, neboť vím, že po třicátém kilometru bude euforie plně nahrazena vyčerpáním, bolestí a nekonečnou touhou zastavit a na jakékoliv běhání se sprostě vykašlat. Vím však také, že za cílem se euforie nejenom vrátí, ale bude ještě mnohokrát znásobena, takže bez bázně a hany, vzhůru na to!

Po obligátní „God Bless America“ nezazní poněkud překvapivě startovní výstřel, ale rána doslova jako z děla. A ono také ano, místo startovní pistolky zde používají nefalšovaný kanón. Potlačuji mírný infarkt z leknutí a vydávám se na první kilometry trati, která vede přes téměř tříkilometrový most Verrazano Bridge, spojující Staten Island s Brooklynem. Naprosto luxusní zážitek! Obrovský had běžců v obou patrech mostu, nad námi (a vedle nás) kroužící helikoptéry, obrovské podpěrné sloupy a lanoví mostu, lodě v zálivu vzdávající čest obrovskými gejzíry vody z požárních stříkaček, skyline Manhattanu před námi, prostě paráda. Už jenom kvůli přeběhu Verrazano Narrows to stálo za to!

On the road…

Pokračujeme po dlouhé 4. Brooklynské Avenue v krasojízdě. Prvotní nával endorfinů pomalu odeznívá a je čas trochu srovnat tempo a vůbec se k maratonu postavit správně strategicky. U maratonů je to se strategiemi většinou dosti ošidné, neboť v průběhu čtyřhodinového martyria mohou nastat (a většinou nastanou) desítky různých věcí, které pečlivě připravený plán mezičasů a tempa rázem rozmetají v prach. Přesto vybíhám s cílem dát maraton minimálně v osobním rekordu (4:12:27), a když to sebeméně půjde, pokořit psychologickou hranici čtyř hodin. Rozpis mezičasů na čtyři hodiny určuje tempo prvních kilometrů kolem 5:30/km, což se snažím držet… no první kilometr asi ano.

Pak však elektrizující atmosféra a velmi pohodový pocit z běhu způsobuje, že poznenáhlu začínám zrychlovat, abych už kolem třetího kilometru držel stabilní tempo 5:15/km. Mé zodpovědnější já na mě pokřikuje cosi o pravděpodobném přepálení, ale rozhodl jsem se nenechat si do běhu realistou kecat. Budu držet 5:15 dokud to půjde a pak se uvidí, čert vem rozpisy, mezičasy a odborníky! Pocity, emoce a sounáležitost s elektrizujícím nábojem davu, toť mí dnešní vůdci!

Jako na většině maratonů běží i zde vodiči, kteří mají na sobě (nebo v Praze na balónku) vyznačen čas, jakého v cíli dosáhnou. Vodiče, přesněji blonďatou vodičku, s vyznačeným časem 4:00:00, dobíhám zhruba na úrovni mého hotelu na brooklynské 37. ulici. Čas čtyři hodiny je můj cíl, navíc pacemakerka vypadala docela dobře, tak jsem se rozhodl, že pár dalších kilometrů budu mít odborně stanovené tempo a pěkný výhled. Bohužel jsem dnes nějak (běžecky) při chuti, takže postupně začínám děvčině utíkat, abych protnul mezičas desátého kilometru v slušném čase 0:54:07.

Pomalu opouštíme Brooklyn a míříme do třetího newyorkského okresu: do Queens. Frenetické povzbuzování diváků neutuchá, stejně tak mé nadšení z běhu a drzá ignorace doporučených mezičasů. Velké pohodě přispívá i nekonečná řada různých kapel a hudebníků, lemující trať snad po sto metrech. Někteří jsou opravdu dobří, někteří alespoň zajímaví (skotská dudácká kapela).

O hydrataci sportovců je postaráno perfektně, občerstvovací stanice jsou na každé míli. „Čepuje“ se voda Polar Springs a ionťák Gatorade. Bohužel kelímky od obou jsou stejně zelené, takže než jsem odhalil drobné rozdíly mezi čistou vodou a sladkým iontovým nápojem, podařilo se mi opláchnout si ruce lepivé od energetického gelu na příští občerstvovací stanici dávkou stejně lepivého ionťáku. Naštěstí v listopadu nejsou v New Yorku včely a vosy, jinak bych měl asi rázem plno přítulných fanoušků.

Přes drobné peripetie s občerstvováním se blížíme trochu křivolakými ulicemi Queensu k velkému mostu přes řeku East River: ke Queensboro Bridge. Což znamená nejenom to, že nás čeká po zatím převažující rovince pěkná horská prémie, ale též je na začátku mostu meta půlmaratonu, tedy 21. kilometru. Půlka trachtace je tedy za námi a já se cítím stále naprosto v pohodě, o čemž svědčí i mezičas na půlmaratonu: 1:52:24. Zhruba stejný čas jsem měl před čtrnácti dny na čistém půlmaratonu v Drážďanech. Když to takhle vydrží do konce, bude na světě parádní čas!

Peklo začíná

Bohužel po půlce narušují přetrvávající pohodu i první problémy. Vzhledem k obrovskému množství běžců (47 000 účastníků), startuje maraton ve třech vlnách, které vyrážejí na trať v půlhodinových intervalech. My jsme startovali až ze třetí, poslední vlny. Běžím většinu času na špici naší skupiny, takže se mi zdá, že je trať příjemně prázdná a pověsti o neproniknutelných davech se nepotvrdily. Toto je ovšem pravda pouze do té doby, než zhruba na patnáctém kilometru dobíháme chvost závodníků z předchozí vlny.

Do té doby relativně prázdné ulice se začaly povážlivě plnit pomalejšími běžci a posléze i chodci. Od půlmaratonské mety již v užších místech trati nastává slušná kličkovaná, která je jednak otravná, ale především časté změny tempa a vyhýbání stojí dosti sil.

Sil už koneckonců začíná ubývat tak jako tak, výběh na Queensboro Bridge mi dal slušně zabrat. Jeho přeběhem se dostáváme na samotný Manhattan, kde sbíháme na 1st Avenue a míříme na sever, do Bronxu. Je zde nádherný pohled na nekonečný barevný had běžců, vinoucí se po celé šíři newyorkského bulváru až k obzoru. Kochání se však již nemá tu správnou šťávu, blíží se třicátý kilometr, pověstná maratonská zeď, a svaly naznačují cosi o tom, že by si daly kliďánko nějakou tu pauzičku.

Oproti předchozím maratonům však v tuto chvíli nepřemýšlím jako obvykle nad otázkou základního přežití, ale zcela překvapivě se místo otázky smrtelného vyčerpání zabývám spíše výpočty celkového času, potažmo jak hodně mohu ztuhnout, aby mi to pod ty zatracené čtyři hodiny vyšlo. V tuto chvíli jsou počty typu „když poběžím zbývajících 8 kilometrů tempem 6 min/km, kolik to bude celkem minut?“ celkem vysoká matematika, kterou se zabývám několik pěkných kilometrů až do Bronxu, čímž efektivně odsunu do zapomnění i otázku maratonské zdi. Prostě se nekoná. V Bronxu přebíháme tam a zpět dva mosty přes přítok East River a vracíme se finálně na Manhattan, abychom oběhli Central Park, na jehož jižním konci se nachází kýžený cíl.

Předtím však nastává peklo. Z Bronxu zhruba na úroveň Guggenhaimova muzea je to několik kilometrů do mírného, ale vytrvalého kopce. A maraton začíná pěkně bolet. Na hodinkách sleduji, že se mezičasy začínají plynule posouvat do nepříjemných hodnot, dokonce až nad hranici šesti minut na kilometr. A ten odporný kopec ne a ne skončit.

Po pravé straně je již hodnou dobu zeleň Central Parku, co nevidět proběhneme metou 40. kilometru, davy lidí podél 5. Avenue hlasitě fandí, ale já už moc nevnímám, veškeré pocity se zúžily na mantrické opakování si „makej, k..va, makej“. Mezi zuby drtím nepublikovatelné výrazy na adresu trati, sebe, diváků, New Yorku a maratonů vůbec. Cítím, že by to chtělo nějaký cukr, ale už nemám sil ani na to, abych vytáhl z kapsy zbývající energetický gel.

Konečně se horizont láme a my míříme na poslední tři kilometry z mírného kopečka Central Parkem k hotelu Plaza, abychom po přeběhu 59. ulicí (zase do kopce!) zabočili přes Columbus Circle do cílové rovinky. Pohledem na hodinky zjišťuji, že to pod čtyři hodiny bude i tehdy, kdybych měl zbývající kilometry vyloženě odklusat. Což tedy není daleko od mého aktuálního tempa, a tudíž si zatím žádnou selanku dovolit nemohu. Bojuji s neuvěřitelně silnou chutí zastavit a alespoň na malou, úplně maličkou chviličku přejít do chůze.

Vzhledem k tomu, že jsem předchozích čtyřicet kilometrů nezastavil ani jednou, a to ani na občerstvovacích stanicích, mobilizuji zbývající síly, vypínám mozek a tlačím vyčerpané tělo silou vůle směr vysněný cíl.

Done!

Konečně zatáčíme kolem památníku Kryštofa Kolumba do cílové rovinky v Central Parku. Žádnou euforii nepociťuji, neboť do cíle je to ještě skoro kilometr, cílová brána není vidět a trasa se zase povážlivě vlní. Na kopečky jsem již alergický! Hypnotizuji GPSku, ale je snad zaseklá či co, metry na displeji vůbec nepřibývají! Najednou však, jaké blaho, se zpoza zatáčky vynořují tribuny následované kýženou cílovou bránou! Už jen posledních třista, dvěstě, sto metrů! Dle možností nahrazuji výraz “zatni zuby a makej” za “uvolněný, šťastný finišman”, mávám na fandící diváky a především: v čase 3:56:47 protínám cílovou pásku New York City Marathon 2011! Dal jsem to pod čtyři!!!

Usmívám se a mávám na fotografy, snad mě v tuto chvíli nějak důstojně zvěční! Konečně mohu ukončit ten odporný pohyb zvaný běh a přejít do nádherné pomalé chůze. Na chvilku se zastavuji u zábradlí, což je zásadní chyba, neboť záhy zjišťuji, že se od toho plůtku nejspíš už nikdy nehnu, budu s ním nejspíš odvezen kamiónem, až budou ploty rozebírat. Opřen jako lazar řeším situaci zcela originálně, a to zbývajícím energetickým gelem. Nikdy jsem nikoho neviděl brát gel za cílem, nu někdo to poprvé zkusit musel. Každopádně gel zabírá a vydávám se v obrovském štrůdlu doběhnuvších závodníků na zhruba kilometrový pochod k výdeji zavazadel.

Cestou dostávám nádhernou medaili, přes ramena izolační folii proti chladu (s pěkným nápisem MARATHON FINISHER) a batůžek s vodou, ionťákem a nějakými těmi snacky. Po organizačně bezchybném vyzvednutí věcí překonávám poslední překážku – schody do metra – a frčím domů do Brooklynu do sprchy, na večeři a pořádnou oslavu. Samozřejmě v metru celou cestu s požitkem sedím a drze nepouštím důchodce!

Barborka dokončuje v obrovské euforii svůj první maraton v super čase 4:02. O jejích pocitech z trati si je možno přečíst zde.

Trasu, profil, podrobné mezičasy, tempo a jednoduše vše, co zaznamenaly mé hodinky, najdete zde (přepněte si vpravo nahoře do metrických jednotek). Takže zakončeme maratonské povídání povinným zvoláním „Již nikdy žádné maratony! (až do příštího)“ a těšme se do jarní Prahy na květnový Prague International Marathon 2012!

Pár čísel