Jak se vyvíjel závod pocitově?

Petr:Trošku bylo teplo, ale jinak dobře. Poctivě jsem si držel svoje tempo. Nepříjemný pro mě byl seběh v blátě asi dva kiláky na 16. km, kde vedly i provazy na zachycení. Dva soupeři mi brzo utekli, ale na single treku jsem oba doběhl. Pak už jsem je zase neviděl, až v jednom z kopců. Až dva kiláky před cílem jsem předběhl třetího Bruce, ale už jsem ho nějakou dobu viděl.

Eva: Snažila jsem se na začátku, abych nešla moc rychle. Bála jsem se, co to všechno se mnou udělá. Držela jsem se zkušené Melanie McQuaid, mistryně světa v triatlonové Xteře. Na odvrácené straně údolí jsem se začala vařit, tam mě to dostalo. Bojovala jsem pak spíš sama se sebou. Závěrečný single trek jsem viděla jednu holku a doběhla ji. Myslela jsem si, že běžím tak okolo devátého místa. Nakonec z toho bylo sedmé.

Co bylo nejtěžší?

Petr: To vedro tam bylo, když se běželo po sluníčku. Trošku jsem asi zmírnil podvědomě.

Eva: Single treky a bahnité seběhy mi vyhovovaly. Zato pro mě byla horší rovnější houpavá cesta při rychlejším tempu.

Na aklimatizaci jste měli díky letence od Condora šest dní. To stačilo, že?

Petr: Určitě. Jen ta otevřená cesta ve slunci byla dost náročná, nezvyk na takové vedro.

Eva: Tu pravou výheň jsme tady naštěstí ani nezažili, i když doma už byla samozřejmě větší zima. Jinak stačilo, časově vůbec nebyl problém. Přiletěli jsme opačně přes Soul, dobře se nám ráno vstávalo, start byl už v devět.

Co znamenala délka závodu, 22 km v náročném terénu?

Petr: Pro mě nic, jsem zvyklý. Po maratonu ve Frankfurtu jsem si dal dva týdny volnější. Příprava ale byla podobná. Bylo to tady dost běžecký, vyhovovalo mi to.

Eva: Půlmaraton jsem šla jen jeden v Itálii, La Sgambedu v Livignu někdy možná před osmi lety v lyžařské přípravě. To bylo trochu podobný, ale rychlejší. Ale zato v 1800metrové výšce, spojený se soustředěním. Teď běhám od jara pořádně, ale připravuju se na závody okolo hodiny.

Občerstvení připravili pořadatelé zhruba po třech kilometrech, to bylo dostatečné, že?

Petr: Dobrý, ke konci jsem snědl jen půlku gelu. Na půlmaratonu jsem si nebral jídlo nikdy. Na občerstvovačkách jsem zpomaloval, ale běžel jsem pořád.

Eva: Jednou jsem se málo napila, a pak to k té další bylo dlouhý. Na začátku jsem pila možná méně. K tomu jsem se trochu polívala. Víc jak jeden asi decový kelímek jsem ale nikdy nevypila.

Jak tě strhla atmosféra?

Petr: Příroda okolo byla moc pěkná, líbilo se mi to.

Eva: Jediná škoda, že se fanoušci nedostali na celou trať do vzdálenějších extrémních prostor.

Jak srovnáváš špičkové vrchařské závody s traily?

Petr: Vrchy se běhají zvlášť holky a kluci, asi je tam vyšší konkurence, zato kratší závody. Mistrovství světa v Tiraně bylo do hodiny. Tam mi dal vítěz King šest minut, tady dvě a běželi jsme hodinu dvacet. Zase ale asi necítil takový tlak, aby to hnal. A doma? Vrchy taky nejsou o penězích. Oba seriály by se daly zkombinovat.

Eva: Mně se traily líbí, je to atraktivní. Určitě lepší než na silnici. Ale vrchy se mi líbí taky, dostanu se do krásných míst. Dřív jsem v Alpách znala jen lyžařské tratě, teď se tam dostanu okolo do hor i v létě. U nás doma nabízí Salomon Trail Running Cup pěkný závody. Chci i do budoucna kombinovat, vyberu si pěkný závody, vrchy, traily. Doma i venku.

Jak přilákat na trailové závody v Česku víc závodníků?

Petr: Na vrchy na velké pohárové závody, které mají tradici, přijde tři sta lidí, ale na menší jen sedmdesát.

Eva: Záleží na propagaci okolo. Pak přijdou i známí závodníci. Letos se to dělalo poprvé, řada věcí se ladila na poslední chvíli. Ale byly dobré ceny, podpora okolo se rozjíždí, lidi táhne i hodnocení věkových kategorií. A teď přichází pro nejlepší i motivace účasti na mistrovství světa na Havaji jako v Xteře. Český pohár by se mohl ještě víc rozjet.

REPORTÁŽ Z MS V TRAILU

VÝSLEDKY MS V TRAILU

KOMENTÁŘ PETRA PECHKA NA WEBU KERTEAMU