Přitom nešlo o soupeře ledajaké: László Tóth (to je ten lepší z dvojice často u nás startujících Tóthů) i Vitalij Šafar letos vyhráli v ČR už nejeden závod. Tentokrát však neměli cizinci šanci, celá trojice (dva Maďaři a Ukrajinec) za Milanem zaostala tři čtvrtě minuty. Druhý nakonec finišoval Tóth v čase 39:35 a třetí Šafar byl ještě o tři vteřiny pomalejší. Na pátém místě doběhl další svěřenec trenéra Sequenta Jiří Homoláč.

Závod žen pro sebe rozhodla bez větší námahy běloruská reprezentantka Alexandra Dulibová za 46:53, druhé a třetí místo patřilo slovenským běžkyním Kataríně Bérešové (47:41) a Petře Fašangové (49:16). Několikanásobná vítězka Petra Kamínková se vpředvečer závodu omluvila pro zranění.

„Netušil jsem, jak se start na evropském krosu na mém výkonu projeví. Nakonec to bylo lepší než jsem sám čekal, soupeři se mnou byli v kontaktu sotva do třetího kilometru, pak už to byl sólový běh. Místy dost foukalo, obráceně by to bylo lepší, vítr vál většinou proti nám. Jsem spokojen, ale taky dost unavený, takže si s dovolením raději sednu,“ hodnotil své vystoupení už převlečený vítěz.

Běh Skalica – Holíč – Hodonín opět dýchal předvánoční, ale i specifickou atmosférou velkého závodu, který neztrácí nic na popularitě ani po 21 letech od svého vzniku. První dva ročníky se konaly ještě v době existence Československa, pak nastalo období, kdy na hranicích vyrostly celnice. Na toto období vzpomíná předseda organizačního výboru na moravské straně Pavel Bíla: „Za žádnou cenu jsme nechtěli novou tradici po tak krátké době zrušit jen proto, že z jednoho státu byly přes noc dva. Najednou tady byla spousta problémů, žádostí o povolení, občas jsme se setkali s nepochopením smyslu celé akce, ale nevzdali jsme to.“

Běh je unikátní tím, že závodníci běží v jednotných tričkách s předtištěným číslem. Právě to bylo totiž podmínkou povolení závodu krátce po rozdělení Československa. Pamětníci vzpomínali, jak museli před startem odevzdávat pasy, které úředníci vydávali až na druhé straně hranice. Toto období sice připomíná už jen opuštěná slovenská celnice, ale ta trička zůstala, mladíci běhají v bílých, veteráni v černých a ženy v červených. Závod má své skalní příznivce, kteří nevynechají ani jediný ročník. Ti už mají pamětních trik plnou skříň a jsou na to náležitě pyšní.

Tak jako se od sebe hodně liší povětrnostní podmínky v jednotlivých letech (běžci už zažili několikastupňový mráz, vánice i náledí), tak se často měnila i délka trati, takže stanovení traťových rekordů se odehrává spíš v rovině teorie. Například pouze v Hodoníně si pamatuji tři různé varianty doběhu.

Organizační výbory na obou stranách hranice mají mezi sebou rozděleny úkoly. Pokud se jako letos startuje ze Slovenska, vše, co souvisí se startem, zajišťuje tým Zdeňka Zalubila, mimochodem bývalého vynikajícího československého maratonce. Zajištění cíle, doprovodného programu a cen je pak v gesci moravské strany. Za rok se úlohy vymění. V Hodoníně patřil běžcům velký sál kulturního domu, o dobrou náladu se jako vždy postaraly folklorní skupiny.

I když do Hodonína nebo Skalice je z Čech daleko, vždy se najde skupinka nadšenců, kteří váží tuto dlouhou cestu, aby „byli u toho“. A právě tato skupinka cestující vlakem měla letos smůlu – nepředvídaná událost na trati zpozdila rychlík o tři hodiny. Bylo by pro ně nemožné stihnout včas start, pokud by pořadatelé nepodali pomocnou ruku. A představte si, že neváhali pro tři běžce z Čech poslat auto do 25 km vzdálené Břeclavi. Přitom se nejednalo o žádné „prominentní“ atlety.

Nevím jak vy, ale já posuzuji hodnotu závodu spíš než podle medailí či triček na základě podobných činů. A v tomto ohledu pro mne hodonínsko-skaličtí pořadatelé ční hodně vysoko.

VÝSLEDKY ZÁVODU