Noha už vůbec nebolí? Měla jsi neobvyklou únavovou zlomeninu hlavičky fibuly, přesněji lýtkové kosti těsně nad kotníkem. Vleklé zranění a jeho hledání ti poznamenalo celou sezonu, že?

Už je to v pořádku. Ale dalo mi to zabrat. Bolela mě noha, ale rentgen nic neukázal, kost se odvápnila. Až magnetická rezonance asi po šesti týdnech v Davosu to odhalila. Možná kdybych na ni šla hned…

Takže historické evropské stříbro v olympijském triatlonu jsi ve španělské Pontevedře získala úplně bez běžeckého tréninku?

Od začátku května mě to bolelo a do začátku července jsem téměř neběhala. Za dva měsíce jen okolo dvou set kilometrů, což dám normálně za dva týdny. Víc jen ve vodě, aquaběh. A suplovala jsem to jinými věcmi, hlavně plaváním.

Stalo se ti to přetížením, nebo vadným pohybem?

To se neví. Je to záhadné, na velmi neobvyklém místě, kde to doktoři neznají.

Jako jediná z triatlonistů jsi se dostala do ankety Sportovec roku na 47. místo. Přesto tedy medaile z triatlonového mistrovství Evropy přesvítí trable i nedávný titul mistryně světa v duatlonu, ne?

To jo. Brzy po Evropě a mistrovství republiky v Jihlavě začátkem července jsem ukončila sezonu. A dojela si až po doléčení lehce podzim.

Do běžecké formy ses dostala rychle, jak ukázaly výsledky.

Stačí mi málo, tady asi měsíc.

Zkusila sis francouzskou triatlonovou Irontour. A pak ve světovém poháru jsi pak zajela třikrát v řadě sedmnáctou pozici. To ses nějak přesně držela?

Naposledy na Zéland se mnou jela sestřenice, daly jsme si tam potom prázdniny. Když mi v cíli říká: zase sedmnáctá, já na to: to snad není možný, to kecáš. Ale stálo mi to za to. Korea tak nějak vyšla, to jsem neřešila. Naštvaná jsem byla spíš v Kolumbii. Letěla jsem přes půlku zeměkoule, z Prahy do výšky 1 900 metrů nad mořem, přišlo mi pozdě kolo, kvůli počasí to zkrátili na sprint. Ale musíš to jezdit, abys držel potřebné body.

Ale pak sis to užívala doma, že?

Nejdřív jsem v Horních Ředicích na pětce porazila v souboji Táňu Metelkovou, toho si vážím. S číslem pět jsem pak dala páté vítězství v běhu Hronov – Náchod, což je domácí závod, naše východočeské Běchovice, plno známých na náměstí. Ráno jsem řešila i barvu tejpu, aby mi všechno ladilo  O tomhle vítězství se dozvědělo víc lidí než o mých výsledcích na světovém poháru v triatlonu po světě.

Nepomyslela jsi trochu na přestup mezi běžce, asi bys to měla všechno snazší…

Být nejlepší doma by asi šlo. Kromě Petry s Ivanou (Kamínkové se Sekyrovou) tady teď kvalitní běžkyně nejsou. Trojku v hale dám za 9:50 v klidu, 9:42 jsem zaběhla bez treter. Ale prosadit se ve světové konkurenci by v běhu bylo pro mě mnohem těžší než v triatlonu.

Vydrží ale tvoje křehké tělo ještě roky brutálního tréninku?

V triatlonu se zátěž trochu kompenzuje, ale zase mi zabere často až šest hodin čistého času tréninku denně, tři až čtyři fáze, k tomu přejezdy, jídlo, odpočinek. Nemůžu říct, jak bych snášela intenzívní dvoufázový jen čistě běžecký trénink.

A taky tě triatlon aspoň základně profesionálně zajistí.

Beru plat na ministerstvu vnitra, odkud mi zaplatí také nějaká soustředění. Teď mám ještě olympijské stipendium. Svaz mi loni uhradil jen Evropu a dva závody mistrovství světa, takže jeho role je opravdu na vedlejší koleji. Půlku týdne odtrénuju v Praze ve Stromovce a na Strahově, druhou doma v Náchodě. Běhala jsem za Olymp, pak dlouho Hvězda Pardubice, a od příštího roku bych měla běhat opět za Olymp.

Už zase sama?

Plavu částečně s plavci a Pavlem Patákem, kolo se pořád drží trenér Jirka Seidl. Jen běhám sama. Časově to nejsem schopná skloubit s nějakou skupinou. Občas chodím s kluky triatlonisty z repre třiadvacítky. Pojedeme na měsíc do Jižní Afriky s Přemkem Švarcem a mladými.

Proč jsi po dvou letech zrušila australskou zimu ve skupině trenéra Suttona. Nevyhovoval ti trénink, chceš volit domácí jistotu a klid před olympiádou, anebo je to opravdu příliš drahé? Od každého něco. Měly jsme nějaké odlišné názory. A taky jsem trávila pět měsíců v Austrálii a Švýcarsku, nejdražších zemích na světě.

Na kolik tě to vyšlo?

Týden bydlení, masáže a trénink nejmíň pět set dolarů, víc už jsem radši ani nepočítala. Všechno bylo v mé režii.

Ale přece jen jsi přípravou se skupinou s nejlepšími triatlonistkami (Riveros, Norden, Holland, Roberts, Groff,…) něco získala, ne?

Určitě, byla to obrovská zkušenost. Po devíti letech tréninku doma pořád ve stejných podmínkách jsem se naučila nové věci, poznala jinou atmosféru.

Dokážeš to teď doma udržet v nastavené lajně?

Obávám se. Vím, že plavecky se mi nemůže tady nikdo tolik věnovat. Tam mě trenér za jeden bazén čtyřikrát zastavil a opravoval styl. Hodně jsme taky naplavali na otevřené vodě, v moři, často s výběhy, to je úplně něco jiného. Ve skupině se taky běhá jinak, chodili jsme někdy ve dvou, někdy všichni a pokaždé se našel někdo, kdo to šponil.

Co jsi poznala nového v běžecké přípravě?

Všechno se šlo přes sílu a kopce. Běžné věci jsou pěti až šestiminutové výběhy, až třeba šestkrát. To mě zaskočilo, ze začátku jsem na to vůbec neměla. Nejdeš úplně do maxima, abys pohlídal techniku, musíš ale držet hodně konstantní tempo. V Austrálii jsme to chodili většinou po silnici, v Davosu v terénu. A trenér hodně s námi.

V rámci přípravy jsi běhala dráhu i silnici, vrchy by tě nelákaly?

To ne, já je zas tolik netrénuju. Já jen vím, že kopce jsou skrytá rychlost. Naberu tam sílu, ale běhám po rovině. Možná trailové běhy v přírodě, to jo.

Teď se chystáš na zpestření na běžky, ale směřuješ vše k olympiádě. Na jaře nemáš tlak na supervýsledek, chce to jen standardně objet hlavní světové závody, že?

Potřebuju šest závodů, tři mistrovství světa v USA, Austrálii a Madridu, dva světové poháry v Austrálii a Japonsku a Evropu v Izraeli. Odjezdit, ne se nervovat běhy na sto deset procent do zničení. Nezranit se, nebýt zraněná, ladit na Londýn.

Ovlivní výsledek tvoji budoucnost? Pokud uspěješ, budeš chtít v osmadvaceti vydržet další čtyři roky takové dřiny?

To ještě nevím, rok, možná dva, uvidí se, podle zdraví…

A pak co dál? Ironman?

Asi ne, to kolo je strašně dlouhý. Musíš na to mít hlavu. Možná bych si ho dala, ale asi ne s ambicemi. Spíš mě láká maraton.

Vážně?

Když budu zdravá, chtěla bych zkusit olympiádu v Riu 2016. To by byla výzva. Myslím, že současné české limity okolo 2:38 bych dát mohla. Neříkám hned, protože je to samozřejmě jiná zátěž, i když i my jezdíme přes dvě hodiny. Ale asi už bych u toho i nějak pracovala. Nechci být trenérkou, ráda bych se věnovala tomu, co jsem vystudovala, nějaké vědecké práci. Ale moc jsem o tom zatím nepřemýšlela.

Tak vypadal běžný australský týden

Pondělí, středa, pátek

7:30 – 9:00 (30) plavání – technika

12:30 (45) – 13:30 speciální běžecká cvičení, popř. pilates

13:30 – 15:00(30) plavání

16:00 – 17:30 speciální běžecká cvičení, popř. individuální volný běh

Úterý

7:00 – 10:00 cyklistický trénink – síla kopce, nástupy, technika + krátký přechodový běh

12:00 – 12:40 speciální běžecká cvičení

16:00 – 18:00 těžký běžecký trénink

Čtvrtek

7:00 – 10:00 cyklistický trénink na uzavřeném kritériu + krátký přechodový běh

Odpoledne volno, popř. individuální plán

Sobota

7:30 – 10:00 speciální běžecká cvičení + dlouhý běh (1:20 – 2h)

12:30 – 13:30 kolo – volný spin

16:00 – 17:30 plavání – volná voda

Neděle

7:00 – 12:00 dlouhé kolo (+/- 4h)

Odpoledne volno, popř. individuální plán