Jak se cítíš před nedělním startem – do Jizerky i do sezony?

Bohužel mám chřipku a rozhodnu se až na poslední chvíli, zda pojedu. Má prý napadnout a být okolo nuly, což jsou navíc podmínky ideální pro lehčí lidi jako je Andres Aukland. Což ukázal loni, kde brzy ujel. Třetí místo za těch podmínek bylo pro mě super. Doma je to pro mě vždycky mnohem horší než v cizině, těch vlivů je tolik. Venku jsem sám a soustředím se na svoje.

Kolik jsi zvládl natrénovat v dosavadní skoro „nezimě“?

Naježděno mám skoro stejně, strávil jsem hodně dní v Ramsau, Obertilliachu i v Norsku. Ale pořád jsem trochu nachlazený a ještě jsem necítil tu správnou formu.

Na Bedřichově ale budeš skoro doma, to by ti mohlo pomoci.

Vím, že to není lehký závod. Ne snad profilově. Ale už na začátku je stoupání tři kilometry na Knajpu. Když ti tam trošinku dojde, už nemáš šanci. Je to klasický závod, když je dobrý sníh a dobře namažou, jedou dobře ti, co to opravdu umějí. Klasiku, nejen soupaž.

Která místa na trati jsou klíčovými pro dobrý výkon?

Po prvním sjezdu na Novou louku vidíte, jak jedou lyže. Pak máte hned stoupání od Kristiánova. Nahoru na Knajpu to je nejtěžší. Pět kilometrů před cílem zbývá Olivetská hora, tam se dá ještě hodně udělat. Nahnat můžete i nad Hřebínkem na pětikilometrové rovině soupaží. Jizerka není tak lehká trať. Je to dlouhý, možná se nezdá, ale jsou tu i kopce. Předloni mě chytaly křeče, když jsem jel na holých lyžích (nenamazaných bruslařských vzhledem ke sněhu, pozn. red.).

O jakých ambicích se dá v této situaci mluvit?

V sobotu ráno se rozjedu a otestuju lyže, pak se uvidí. Určitě nebudu doléčený a nechci dojet někde vzadu. Pokud nastoupím, budu bojovat pro body pro tým, co to půjde. A třeba to vyjde Petru Novákovi. Přes třicítku to ale pro mě nemá cenu.

Uvažuješ o domluvě s Petrem, nebo i Martinem Koukalem (ten jede za rakouský tým Skinfit, pozn. red.), s nímž jste teď něco odtrénovali a probírali?

Záleží podle vývoje, ve skupince si pomoct trochu můžeme. Ale tady bývá na osmém kilometru rozhodnuto. Andres Aukland, když to chytne, může jet sám i proti pěti lidem ve skupině. Vždycky získá ve stoupáních. Ví, že na rozdíl od Svärda nemá finiš, tak mu bude chtít určitě ujet dřív. Záleží taky na sněhu. Já jsem těžší, mám pětaosmdesát a když se boří kroužky u hůlek, bývá to obtížnější.

Hvězdy světového poháru jsou na Tour de Ski. Ale letos plánují zajet některé z podniků Ski Classics. Co od nich očkáváš?

Možná Cologna, Northug a ještě Legkov by mohli být vpředu. Ale do tří? Nevím, nevím. Ta specializace je tady opravdu jiná.

Co bys poradil téměř stovce hobby závodníků z vašeho Patria Direct Open teamu i dalším hobby lyžařům, kteří „následují tvoji stopu“ ze zadních startovacích li­nií?

Já to nikdy nezažil. Ale asi by měli zkoušet od začátku se dostat co nejlíp dopředu. Je to všude stejně široký, nikdy nevíš, kde ještě bude šance. Nahoře pak záleží na počasí, zda bude jen jedna rychlá stopa ujetá. Pak se těžko předjíždí. Když jsou tři stopy, tak to jde, předjedete i tisíc lidí, ale musí se přeskakovat z jedné do druhé. To zase vezme hodně sil. Určitě počítejte s tím, že závod je dlouhý a nepřepalte to.

A ještě jedna běžecká na závěr. Běh po svých je tvojí hlavní náplní v létě. Neláká tě taky tento maraton?

Ne, já tuhle výzvu nemám. Neběhám zase tolik, hodně jezdím na kolečkových lyžích. Jsem těžší, nechci si tady něco dokazovat. Radši vyrazím pro radost po pěkných cestách v lese, nejraději na Bedřichově k Černé Nise. To mě uvolní psychicky, dává mi to svobodu a odreagování. Ale vím, že třeba norští lyžaři běhají hodně dobře. Andres Aukland prý dal patnáctistovku hodně rychle (3:46,79 v roce 1992, pětku za 13:57,6 a o dva roky později trojku za 8:02,77, pozn. red.). A Thomas Alsgaard letos zvládl maraton za 2:35, a to mu bude čtyřicet.

Rozhovor se Stanislavem Řezáčem o běhání si můžete přečíst v rubrice Můj běh posledního tištěného časopisu Běhej číslo 18/2011.