Z „oplácané“ holčičky až na vrchol Zermatt Marathonu

Narodila jsem se v době, kdy se ještě neřešila dětská obezita a oplácané dítě bylo symbolem zdraví. Byla jsem z tohoto pohledu dítě zdravím překypující. V té samé době byly dnes již běžné nemoci, jako alergie a astma, choroby teprve objevované a v Praze je umělo léčit jen pár lékařů. Z tohoto pohledu jsem byla dítě velmi nemocné.

Můj tatínek, tehdy velmi aktivní sportovec, mne léčil po svém. Jezdil se mnou v zimě každý víkend na hory a za každého počasí jsme podnikali výlety na běžkách po hřebenech Krkonoš. Alergii i astma mám dodnes, ale túry ve vánicích a mlhách mi daly vytrvalost a vůli nevzdávat se.

Jako oplácaná holčička, nad kterou babička radostně jásala, jak dobře prospívá, jsem se jako mladší žákyně začala věnovat lehké atletice. Protože mi rodiče od malička vštěpovali, že „když se člověk na něco dá, tak se s tím musí prát,“ vydržela jsem u atletiky bez výrazných úspěchů až do svých osmnácti let. Na vysoké škole jsem se přihlásila do oddílu běžeckého lyžování a vydržela u něj (opět bez výrazných úspěchů) pět let.

Od samých pozitiv k rozpadu rodiny

Po ukončení školy nastala samá pozitiva a sociální jistoty. Svatba, první dítě, chalupa, živnostenský list, druhé dítě, práce, práce… Když jsem si občas potřebovala vyčistit hlavu, šla jsem si zaběhat k Lužnici nebo v Praze do „Krčáku". To bylo ale jen párkrát do roka. Jezdili jsme na vodu, na kolo, na hory. Rodinná idyla se vším všudy.

Silvestr 2001 – manžel mi oznamuje, že chce vést jiný život, rozcházíme se a zůstávám sama s dcerami. Najednou mám fůru volného času. Jezdíme hodně na kole a na jaře 2003 si pořizujeme vysněného pejska – malamutku jménem Kiminka. Mám parťáka na běhání.

První maraton jako blesk z čistého nebe

Květen 2003 – chystám se na MTB závod, ale nakonec se plán mění. Nevím co podniknout, nechce se mi „prohnípat“ celý víkend. Tatínek mi navrhne, abych běžela maraton, který se zrovna v Praze koná. Maraton – zní to magicky a lákavě zároveň. Moje odpověď: „Maraton neuběhnu, nemám nic naběháno.“ Táta na to: „Maraton není v nohách, ale v hlavě." Říkám si: „Přece nejsi tak blbá, abys to neuběhla.“ A jdu se přihlásit… Pocit v cíli na Staroměstském náměstí je nepopsatelný, jsem šťastná a zničená zároveň. Týden chodím ze schodů pozadu a po kanceláři jezdím na židli. Odměním se novými běžeckými botami a už tuším, že příští rok poběžím zase.

Až do PIMu 2006 si dál běhám svůj okruh s Kiminkou a na tréninku nijak nepřitvrzuji. V lednu 2007 přichází na svět poslední člen naší smečky (syn Tomášek) a k běhání se pomalu vracím. S deseti kilogramy nadváhy běhám podél Vltavy s kočárkem. Protože je prostorný, běhám i na nákup, do poradny a do lékárny.

Klub letmých houbařů a horské maratony

Na behej.com odpovídám na výzvu mladíka, který hledá běžkyni ke společným výběhům v Krčském lese. Bez jakýchkoli vedlejších úmyslů na výzvu reaguji s dovětkem, že nejsem žádná ranní rosa (to jako aby se nebál, nebo naopak, aby si nedělal naděje). Mladý borec se už nikdy neozval, zato na jeho výzvu reagovali další běžci a běžkyně. Tím byl položen základní kámen k založení Klubu letmých houbařů Krč, který se schází dodnes.

Ráda se účastním mnoha běžeckých závodů a často na ně vozím i svou mladší dceru. Když jsou vypsané kategorie, tak se občas umístím i na bedně. To mě povzbuzuje a motivuje. Snažím se běhat rychlejší úseky, s Houbaři běháme fartleky nebo kopečky. V současné době se už moc nelepším a raději měním taktiku ze „zlepšovat se“ na „nezhoršovat se“. Podařilo se mi absolvovat několik maratonů, dokonce i z ranku těch náročnějších. Jungfrau, Zermatt nebo český Baroko maraton.

Dcery závodí za Spartak Praha 4, stávám se tedy po asi 25 letech opět členkou a bojuji za barvy oddílu ve II. lize. Běhám sice na chvostu závodního pole, ale sem tam nějaký bodík pro družstvo žen B vybojuji. A to mě šíleně baví – sounáležitost a parta.

Dám maraton za 3:30?

Narodila jsem se do sportovní rodiny a prožila krásné dětství plné nabitých víkendů a aktivních prázdnin. Snažím se stejné zázemí dát i svým dětem a naučit je pozitivnímu přístupu. Brát vše, co jim život dává, jako příležitost. A pokud mají pocit, že jim něco bere, že je třeba se postavit čelem a brát to jako výzvu.

Přihlásila jsem se do třetího ročníku PIM Women's Challenge a VYBRALI MĚ! Zpytuji svědomí, jaké že jsem si to psala cíle – už si ani nevzpomínám. Bylo jich asi víc, ale jeden z nich byl určitě půlmaraton pod 100 minut a maraton za 3:30. Safra, safra – to tedy nebude žádná legrace, alespoň ne pro mě, která prostě nedokáže zrychlit.

Běh chápu jako nejsvobodnější sportovní aktivitu. Můžete běhat sami i ve skupině, pomalu nebo rychle, bosí nebo obutí, v přírodě nebo na dráze, nepotřebujete žádnou výzbroj ani vybavení, bazén ani vodu, volný kurt ani protihráče, vítr ani moře. Jediné, bez čeho se vyběhnout nedá, je vaše rozhodnutí. Chuť se může dostavit časem.

Motto: Každý konec je novým začátkem

O PROJEKTU PIM WOMEN'S CHALLENGE