<i>Jak hobby běžec dvanáct hodin běžel</i>

Jak vypadala má příprava? V každém případě je nutno říci, že příprava neodpovídala tomu, že se někdo chystá na ultramaraton. Měsíční objemy v km hluboce podprůměrné, nepodařilo se v posledních dvou měsících zrealizovat žádný „opravdu dlouhý běh“, tedy nad 40 km. Mentální příprava spočívala ve stanovení cílů a priorit. Krásné by bylo překonat hranici 100 km, udržet rychlost blízkou 10 km/hod co nejdéle.

V sobotu předcházející ultramaratonu jsem se ještě zúčastnil závodu okolo Myslivny a přidal si k němu prodloužený výklus, čímž jsem aspoň trochu suploval dlouhý běh necelých 25 km. V posledním týdnu jsem již naběhal jen 13km. Pečlivě jsem sledoval nehty na nohách, téměř denně kontroloval, jak rostou, a případně je zastřihával a promazával, aby rozhodně nedělaly problémy. Žádná superkompenzační dieta nebyla, ale jedl jsem hodně pečiva a sladkého, což ovšem dělám i jindy. V den závodu by se slušelo dát si odpoledne šlofíka, ale na to nebylo kdy, tak jsem to omezil na 10 minut klidu v leže na matračce půl hodiny před startem.

„Běžíš rychle, uber!“
Po startovním výstřelu se zprvu zdálo, že se dopředu nikomu ani nechce. Připadlo mi to, jako by se běžci báli překročit rychlost svěží chůze, a tak jsem si řekl, že takový přehnaný ostych nemá smysl a šel jsem ze své původně poslední pozice, kam jsem se před startem zařadil, blíž k čelu. A to už na mě volali přátelé a povzbuzovali. Pavel Horák, který den předtím absolvoval v rámci šestihodinovky 50 km za skvělý čas lehce nad 4 hodiny, na mě volá: „Běžíš moc rychle, uber!“

Tak teda trošičku zmírňuji, ale v dalším kole mi zase říká: „Ještě je to moc rychle, ještě uber!“ Trošku jsem poslechl a trošku ne, takže tu startovní rychlost jsem stlačil na něco mezi 9,5–10 km/hod. Samozřejmě, že první hodina byla v pohodě a naběháno 10 km. Po druhé hodině to bylo 20 km, půlmaraton za 2:06 a maraton za 4:20. Podle zkušeností z šestihodinovky jsem se nenechal zneklidňovat tím, že někteří běželi mnohem rychleji než já a měli naběháno o spoustu kilometrů více. Moje strategie byla co nejdéle udržet svoje tempo a běžet a běžet a běžet.

Rychlost jsem si v této fázi reguloval podle tepové frekvence tak, aby mé srdce nebylo dlouhodobě zatěžováno na příliš vysoké frekvenci (příliš vysoko nad 140). Ale když nohy opět těžkly a dostavovala se silná únava, zařadil jsem kratičkou nevyhnutelnou pauzu, která se ovšem protáhla na 15 minut. Při ní jsem se napil magnézie, chvíli zcela v klidu ležel na matračce a protahoval všechno, co se dá, ale hlavně nohy. Po pauze lýtka stále vzdorovala a vyhrožovala křečí, takže jsem udělal důkladnější protažení lýtek, a pak už to zase běželo.

Po pěti hodinách jsem měl 45 km, 60 km bylo až po sedmi hodinách a musel jsem zařadit opět pauzu. To jsem začal už trochu pochybovat, zda se stovka podaří. Vždyť na zbývajících 40 km jsem měl k dispozici už jenom pět hodin, tedy by to chtělo udržet rychlost 8 km/hod, což sice není až tak moc, ale průměr z posledních dvou hodin byl asi dost horší, takže to nevěstilo nic dobrého.

Moje strategie: běžet, běžet
K tomu všemu každou chvíli mě někdo předbíhal téměř chrtí rychlostí, i když po asi páté hodině přece jen ne tak často. Když jsem sledoval údaje na světelné tabuli, bylo pro mě trochu překvapením, že mnozí z těch, kdo mě tak rychle předbíhali, měli uběhnuto méně kilometrů než já, a že jsem se v této době postupně posouval z deváté pozice až na šestou.

Vysvětlení bylo nasnadě. Někteří si šli zdřímnout (ale na to nemuseli chodit zrovna do pavilónu Z:-)), někteří se prostě někde zašili a pak zase plni energie vystartovali a brali mě zase o kolo, někteří pokračovali chůzí. Nutno však podotknout, že všichni, co se umístili nakonec přede mnou, měli tutéž strategii, jako já: stále běželi zhruba stejnou rychlostí a ti mě předbíhali sice málo často, zato zcela pravidelně.

I když jsem se původně chtěl chlubit tím, že v mé nové obuvi (nebudu uvádět značku, aby to nevypadalo jako reklama) nebude nic otlačeného, zhruba po 70 km mě začal na levém chodidle bolet puchýř. To už asi 20 km jsem cítil, že tam mám nějak příliš mokrou ponožku. Ale pokračoval jsem a bojoval jsem. Po absolvování 83. kilometru bolest puchýře zesílila natolik, že jsem se rozhodl, že se na to podívám. A byla zde tedy v pořadí třetí vynucená přestávka, která zabrala opět asi 15 minut.

Pauza kvůli puchýři
Po vyzutí jsem rozpoznal, že puchýř není nijak hrozný, v botě jsem vyměnil ortopedickou vložku (která neodváděla vlhkost) za originální plošší vložku schopnou odvádět vlhko. Osušil jsem chodidla, nazul suché ponožky, opět i boty, vstal jsem a šel jsem. Nemilým překvapením pro mě bylo, že puchýř při chůzi bolí pořád stejně nebo snad dokonce i více. Jak takhle zkouším chůzi, v hlavě mi krouží myšlenka, že do konce závodu zbývá 1,5 hodiny, ale do 100 km ještě 17 km. To přece už nepůjde dosáhnout. Musel bych běžet rychlostí přes 11 km/hod, abych to ještě dotáhl.

Ale co mi to udělá s puchýřem? Nevábila mě představa, jak po skončení závodu vyzouvám zakrvácenou nohu z boty. Má cenu takto pokračovat? Napil jsem se jonťáku a řekl si: „Nu což, zkusíme to.“ A pomalu jsem se rozběhl. Kupodivu při běhu puchýř bolel o poznání méně, než při chůzi. Od této chvíle jsem nezastavil, krom chvilek, kdy jsem pil, neboť neumím pít při běhu (jíst ano).

A tempo jsem postupně vystupňoval. Poslední hodinu jsem získal zpět šestou pozici. Na pátou nebylo pomyšlení, tam se jen během posledních dvou hodin vystřídal Petr Dostálek s Milanem Celuchem. Ale oba měli dost kilometrů navrch. Řekl jsem si, že je správné bojovat, i když by snad někdo řekl, že bitva je prohraná. O co menší úspěch je uběhnout třeba jen 93 km než 100?

Poslední půlhodina
A tak jsem přidával na tempu. Jeden z mladíků v pořadí za mnou opět nasadil velmi ostré tempo, v němž mě v krátké době několikrát předběhl, ale netrvalo dlouho, a zase jsem předbíhal ho, on po chvíli zase mě, a tak se to trochu opakovalo. Nevěděl jsem, jak je ode mě daleko (v naběhaných kilometrech), pro jistotu jsem ještě trošičku přidal plyn. Už jsem vůbec nejedl, jen pil vše sladké, co bylo.

Poslední půlhodina… Vše okolo mě jako by se už smířilo se svým osudem, už mě snad vůbec nikdo nepředbíhal o kolo. Tedy kromě Dana Orálka, který měl trvale tempo vysoko nad a také jako jeden z mála vystupňoval rychlost nejméně na 13 km/hod. Já jsem asi v poslední čtvrthodině tempo vystupňoval na hranici 10 km/hod a poslední dvě kola ještě trochu více. Závěr posledního kola a zejména při odpočítávání posledních 10 sekund závodu jsem si dopřál pravý sprinterský finiš za vydatného povzbuzování přátel. Zazněl výstřel ukončující závod. Bylo dobojováno.

Položil jsem své číslo na místo, kam jsem doběhl, kousíček ode mě Dan Orálek, a tak jsme byli myslím prvními vzájemnými gratulanty. Sice jsem se chtěl po tom závěrečném spurtu trochu vyklusat (i když to někdy říkám jako žert, tu potřebu jsem opravdu měl), nakonec se na to nedostalo kvůli mnohým podáním rukou… Věděl jsem, že jsem udělal dobře přes 97 km, až z diplomu a výsledovky jsem zjistil přesnou hodnotu 97,258 km.

Stovka nepadla, ale jsem spokojen
Byl to příjemný pocit. Zklamání z nedosažení stovky jsem nepociťoval. Mrzí mě to tak sotva na pět procent a jinak převažuje radost a spokojenost s výsledkem. Člověka napadnou samozřejmě otázky: kdybych vypustil jen jedinou z vynucených přestávek, nebo kdybych běžel tu střední část jen o trošku rychleji, kdybych nedělal cavyky s puchýřem, mohl jsem …

Těžko takto uvažovat. Na rozdíl od některých jiných jsem nevrávoral, nešly na mě mdloby, neležel jsem bezvládně na zemi, nezvracel jsem. Můžu říct, že jsem si celý ten běh vychutnával, a samozřejmě i ten pocit potom. V podstatě mě po doběhnutí nic nebolelo (kromě toho puchýře), žádné bolení zad, lýtek, kolen. A to jsem prosím porušil zásadu, že na tak dlouhý závod nemám jít v nových botách (bylo v nich před tím naběháno 13 km). Jediný malý problém byl, že jsem měl trochu opruzeninu v podpaží – tam jsem se nenamazal, protože jsem to zatím nikdy nepotřeboval a nikdy jsem s tím problém neměl.

Na závěr ještě musím říci, že z celé organizace všech závodů, které proběhly v pavilónu Z na brněnském výstavišti, je cítit vysoká profesionalita, nadšení pro věc, sehraný pořadatelský tým. Z občerstvení nenajdete snad nic, co by chybělo. Je poznat, že mnozí z pořadatelů jsou buď aktivní nebo bývalí běžci a vědí, co je potřeba. Toto vše, po skončení závodu na 48 hodin, vyústilo ve slavnostní a důstojné vyhlášení a příjemnou sportovní atmosféru.

Rozsáhlá fotogalerie z Brno Spring INDOOR 2006