Znal ho snad každý, kdo se kdy vypravil na nějaký běžecký závod. Ivo Domanský byl možná někdy přehlédnutelný, ale přeslechnout jste ho nemohli. Mnoho závodů moderoval, na jiných prodával časopisy a knihy a především povzbuzoval, nejen své kamarády. Vždy byl dobře naladěný. Chodil na mistrovské akce, ale potkat jste ho mohli i na těch nejzapadlejších pouťácích.

Znal se vlastně s každým. O těch nejlepších i o těch, kdo dobíhali do cíle poněkud později, věděl skoro všechno. Kde pracují, jak žijí, kolik mají dětí a jaké jsou jejich osobní rekordy. Závody nejen pomáhal organizovat a prožíval, ale také o nich dlouhá léta psal. Nadšeně a s jasným názorem, který ne vždy vyvolával souhlasné reakce.

Běhání bylo jeho životem. Říkával, že to byl vztah, který mu mnohé jiné vztahy rozbil. První závod absolvoval v roce 1957, poslední před třemi roky. Kdo ho poznal až v pozdějším věku, možná neví, že to byl běžec velmi dobré úrovně: s maratonem za 2:44 a desítkou těsně pod 35 minut.

Když se dnes někdy píše a mudruje o tom, kdo a co všechno stojí za současnou popularitou českého běhu, trochu nespravedlivě se zapomíná právě na Iva Domanského.

Udělal pro něj strašně moc. Zejména v letech, kdy tento sport nebyl ještě tolik „in“. Vydával vlastně na koleni oblíbenou termínovku (a časopis Maraton – běhy mimo dráhu), vozil ji na závody, nabízel propozice, pomáhal pořadatelům, byl činný ve veteránském hnutí, propagoval běhy do vrchu i dálkové pochody. Pamatuji si ho, jak ještě ne tak dávno čtvrtek co čtvrtek chodil s disketou do redakce Sportu, kde vycházely jeho krátké pozvánky na víkendové závody. A podobný servis dodával i do jiných novin.

Na konci letošního září se nečekaně ohlásil na návštěvu do redakce Behej.com. Dal si kávu a nad ní prohodil, že termínovku na rok 2013 už nechce dělat sám a že by ji rád pojal jako společný projekt. A hned s elánem chrlil nápady, jak by se dala vylepšit, co bychom mohli vypustit a co v ní určitě ponechat, jaký má být formát, co si kdo vezme na starost. Prostě typický Ivo.

„To víte, příští rok mi bude pětasedmdesát a to už tady taky nemusím být,“ usmál se pak.

Brali jsme to jako další z jeho pesimistických bonmotů, jakých ze sebe v posledních letech trousil spoustu. Tento se bohužel naplnil.

Iva Domanského a jeho nevšední život si můžete připomenout v autobiografickém seriálu Už jen z tribuny, který psal na pokračování před čtyřmi roky.