Jak se rodí běžkyně: Křest Kladnem

Katka Klouparová | 11.09.2007 | přečteno: 5404×

Tak jsme doputovali. Cílem na Kladně jsem proběhla bez slz a emocí, měla jsem jen takovou tu obyčejnou radost, že se to povedlo. Nebyl čas zabývat se sama sebou – chtěla jsem být s těmi, kdo přišli fandit, těšila jsem se, až se zmůžu na víc než na úsměv č. 3 (statečná běžkyně) a dvouslabičné odpovědi nevalné informační hodnoty.

Atmosféra na Kladn? byla neskute?ná a je tím, na co budu vzpomínat, a d?vodem, pro? se za rok vrátím. Strašn? ráda bych všechny vyjmenovala a napsala, jak mi pomohlo, že p?išli. Snad jsem to nikomu nezapomn?la ?íct osobn?.

Zrozena ve znamení Panny mám do vínku dáno být úzkostlivou. Neúsp?chu jsem se bála. Bála jsem se zklamání. V zásad? jsem si ale v hlav? vytvo?ila obraz radosti v cíli, radosti z b?hu, pivka s p?áteli poté, ale bohužel také pár dalších obraz? a obav, o které jsem na trati párkrát zakopla.

P?edstartovní nervozita tentokrát ohlásila nástup ve st?edu p?ed závodem a definitivn? se odporou?ela se startovním výst?elem na sobotní no?ní Grand Prix v Praze. Nemohla jsem tam chyb?t. P?ej a bude Ti p?áno – ?ím víc sama b?hám, tím víc m? t?ší úsp?ch ostatních.

Poslední dny p?ípravy byly zamra?ené stejn? jako po?así. V úterý jsem si ze Stromovky p?inesla rýmu, kterou jsem vzala útokem – šumivým cé?kem a litry ?aje. Po akci „šumivé C“ následovala reakce a já se do konce týdne snažila umravnit stávkující žaludek. Nedoporu?uji. V pátek bylo veseleji a v sobotu ráno tak?ka jásav?, nebýt drobné zrady, kterou na m? matka p?íroda spáchala.

O maratonské trati jsem p?e?etla a slyšela hodn?, i p?esto se p?ekvapení konala. Málokterý z t?ch 42 kilometr? se mi b?žel pohodln? a lehce. Nevím, možná zap?sobil strach, nervozita a v?domí, že poslední týden mi p?íprava místo vylad?ní trochu sk?ípala. Žádné drama, ale dech beroucí výkon a lehkost bytí v tom nebyla.

Zlom k horšímu nastal na 25. kilometru, kde trošku zbyte?n? nastoupil strach z kroku do neznáma. Najednou jsem byla bez vlastního názoru. Na jeho místo nastoupily zkušenosti jiných. Ty, které mluvily o zdech, krizích, bolestech a k?e?ích. Ze všech t?ch slov b?há mráz po zádech a na p?íšt? je z posledního týdne vy?adím bez pardonu, stejn? jako tentokrát kofein. Není lepší se na to vykašlat a prost? b?žet?

Plánu jsem se až do 30. km držela jako klíšt?. T?šila jsem se na Iva Domanského, který u cedulí ozna?ujících násobky p?ti nutn? musel ochrapt?t. K jednotlivým metám jsem až do 25. kilometru dobíhala v rozmezí 5–10 vte?in oproti plánu, jako hodinky, a rozvern? hlásila mezi?asy. V posledních dvou kolech jsem se programov? a s o?ima na hodinkách n?kolikrát prošla. Sta?ila minuta a další dva t?i kilometry jsem držela vcelku obstojné tempo.

Pono?ena v úvahách nad pravým svalem lýtkovým (svým i t?mi pat?ícími p?edbíhajícím b?žc?m) jsem asi minula maratónskou ze?. Vážn? tam byla? Kde p?esn?? Já místo toho b?žela po p?ekážkové dráze – v desetiminutových intervalech se ozývaly jednotlivé ?ásti b?žeckého aparátu. Nejd?ív pravé kolenní vazy, pak bederní svaly, následovány levou achilovkou. Když bylo téma vy?erpáno, p?išlo n?co dalšího. B?žela jsem dál, jen únava rostla, ale zárove? s tím i tolerance k fyzickému nepohodlí. Kolem 32. kilometru jsem se dostala do fáze, kdy mi p?išlo normální a pochopitelné, že to prost? trochu bolí. V tu ránu si bolístky sbalily kufry a vyst?ídala je oby?ejná únava.

V cíli jsem Ivovi sebrala pivo, oblékla šus?ákovku a šla se zdravit. V tentýž okamžik jsem za?ala trénovat na sv?j druhý maraton. Takže – do roka a do dne (nebo tak n?jak) – pod 3:40!