Čeká nás zítra nádherná trasa dlouhá 100 mil aneb 167 km, vedoucí z Labinu na východním pobřeží přes celou Istrii až na západní pobřeží do Umagu. Cestou musíme překonat skoro 7 000 výškových metrů přes Istrijské pohoří korunované výstupem na nejvyšší vrchol pohoří Učka horu Vojak (1 396 m).

Jsem hodně natěšený, dal jsem si tento závod jako dárek k narozeninám, které tak v sobotu 12. dubna přímo na trati oslavím. Pro mě osobně to bude druhý závod na sto mil po loňském UTMB, takže nějaká zkušenost už je, natrénováno taky, zbytek vyřeší jako vždy beran v hlavě, takže vše bude ok.

Původní klidná večeře se nám to trošku rozjela a ve finále šlo hlavně o to doplňování tekutin, takže nakonec kromě výborné pizzy odcházím posilněn třemi kousky místního výborného piva Favorit a na rozloučenou do nás ještě vrchní nalil místní pálenkou Grappa. Ta píše! Když se pak cestou zpět do apartmánu shání ještě Kuba Řídel ve večerce po dalším pivu a druhý Kuba (Hájek) po příchodu na apartmán vytahuje flašku slivovice, říkám si, že ta naše příprava na závod je už více než důkladná.

Ve čtyři ráno se probouzím a zjišťuji, že mi ten „výborný“ Favorit zas až tak nesedl. Do deseti ráno, kdy jsme vstávali, jsem se otočil čtyřikrát na WC. No, takže si to shrňme: „Nijak valně jsem se nevyspal a nálada v krajině břišní nic moc.“ Navíc při pohledu na Kubu Ř. jak vstává se slovy „Dal bych si nějaký pivo!“ a načíná novou plechovku, se mi už ani nechce snídat.

Odjezd busů na start do Labinu z tenisového ATP centra v Umagu, kde proběhla registrace, je naplánován na 14:30. Máme trochu času, tak ještě s Petrem Kubištou a Kubou Ř. poflakuje na pláži za tenisovým centrem. Kuba za chvilku usíná v pohodě na lehátku, má to prostě jinak.

Do Labinu dorážíme busy něco po čtvrté odpoledne hodinku před startem. Všude známé tváře a tak se dáme dohromady a zapózujeme na společné fotografii českých a slovenských účastníků závodu. Je nás tu docela dost.

Předstartovní nervozita stoupá, už se těším, až to konečně vypukne a vyběhnu. V hlavě si stále dokola opakuji moji hlavní taktiku s ohledem na loňské UTMB: „Nepřepal to, zpomal seběhy a šetři stehna!“. Jinak by neměl být problém. Rozpravu Race Directora Alana těsně před startem už skoro nevnímám, následuje společná fotografie všech účastníků stomílového závodu a jde se na to.

„Ten, nine, ..... three, two, one, GO!“ … „STÁÁÁÁRT“ zařvu si taky na plný pecky, schovám foťák a konečně běžím. Běží se z prudkého kopce 300 výškových metrů klesání přímo dolů k moři, nejdříve po šikmé ulici z kočičích hlav vedoucí z brány starého města Labinu. Za chvilku se odbočuje na pěšinu vedoucí podél potoka borovicovým lesem prudce dolů k moři. Tempo je vražedný. Ale co je to z kopce, tak co pálím taky, taktika netaktika.

Z lesa vybíháme na krásnou promenádu podél moře. Loďky, sluníčko, procházející se lidé, vůně moře, nádhera! Tedy až na to tempo, to je stále jak kdyby se běžela desítka a ne stomílovka. Před sebou vidím Petra Kubištu a Pavla Marka, ale nechám je být, zpomaluji a přecházím do klidnějšího tempa. Určitě se ještě uvidíme.

Od moře následuje první stoupání. Kamenitá cesta s vyjetými kolejemi od traktorů nás vytahuje zpět do výšin a za chvíli nás odmění krásnými výhledy na moře. Při startu bylo trošku chladněji a polojasno, ale teď se vyjasnilo a chorvatské slunce dává cítit svojí sílu. Doufám, že to takto nebude zítra celý den, začíná být slušný vedro.

Na první občerstvovačce v Plomin doháním už po několikáté Petra Kubištu. Vždycky běžíme chvíli spolu, ale jak přijde nějaký kopec, tak ho fakt nestíhám, přeci jen táhnu do kopce o 20 kg živý váhy víc než on a je to znát. Na druhou stranu v klesání ho pak zase dotáhnu. Když jsme se spolu vyšplhali nad Plomin spatřili jsme v dálce nejvyšší vrchol tratě horu Vojak (1396m) náš další cíl. Byl od nás cca 20 kilometrů. Stále do kopce. Takže Petr mi za chvilku zdrhnul a běžím zase sám.

Půl devátá večer. Sešeřilo se a hlavně dost ochladilo, takže zastavuji. Oblékám lehkou šusku, čelovku a najednou se kolem prožene Petr Hrubý ve skupince dalších asi pěti lidí v čele s aktuálně vedoucí ženou Italkou Martou Poretti. Konec zdržování, hážu vestu s camelem na záda a mažu za nimi. Mají dobré tempo a už se mi nechce být sám. Jak se je ale snažím dohnat, poprvé cítím, jak mi ve stehnech pomalu startují křeče. „To bude ten rychlý začátek“ pomyslím si a pro jistotu do sebe kopnu jednu ampuli s magnéziem.

Na vrchol Vojak se dostávám kolem 23:00. Jsem sám. Skupinku s Petrem H. jsem kupodivu v rovnějších pasážích pod vrcholem přeběhl. Na chvíli si užívám fascinující noční výhledy dolů na osvětlená města a vesnice u moře. Nádhera.

Cucám pití z hadičky, když tu najednou se z hadičky ozve zlověstné „Srrrrrrrrrrrr“. A hrome, došlo mi pití v camelu a to není zrovna ideální stav. Občerstvovačka CP7 Poklon je 400 výškových metrů pod vrcholem. Dál se tedy nezdržuji a mažu dolů, co to dá, než začnu mít žízeň. Seběh je super, po tmě, pod čelovkou a hodně rychle. Tak mě to vždycky nejvíc baví. Jistím se hůlkami, když občas zakopnu, tak mě vždy podrží. V úterý jsem pořídil nové Black Diamond Distance FL, jsou fakt super, lehké, skladné, rychle připravené k akci (tzv. Z-Pole), ale pravda byly trošku dražší. Nicméně užívám si je, a jak mi to s nimi jde. Valím si to dolů a v dálce už je vidět CP7 Poklon.

Cca 50 metrů před CP7 se musí oběhnout taková skála, zvedám pohled na vteřinku směrem k občerstvovačce a nedávám tak pozor na to, co je pod nohami. „Brk!“. Zakopávám pravou nohou a letím tělem napřed. Hůlkami se to snažím vyrovnat a levou instinktivně zabodávám před sebe. „Křup!“. „Néééé“. Koleno „au“, holeň „au“, šutr, rameno „aúú“, tvrdé přistaní na břiše „bum“. Výstavní tygr plavmo. Co to sakra bylo to „Křup“? Posbírám se a nemůžu uvěřit tomu, co se mi doslova na dohled občerstvovačky stalo. „Kurva! Já zlomil hůlku!“. Vždyť je fungl nová, jak to? Praskla pode mnou, jako kdyby byla z papíru. „Nééé!“.

Dopajdám k občerstvovačce. Špinavej, v ruce zlomenou hůlku a po lýtku mi teče ze strany kolene krev. Rameno je jen naražený. Zkoumám co je s tou debilní hůlkou. Praskla přímo v pojistce, která ji celou zajisti, když se složí a vypne se v ní vnitřní ocelové lanko. Aby ne, hůlka je v tom bodě v provrtaná, aby do té dírky zapadla ta pojistka, takže to ruplo v tom nejslabším bodě. Jak jinak. Hmmm. Zarazím to silou celé zpět do madla a zjišťuji, že by takto šla ještě použít. Jen vnitřní napínací lanko je povolené, takže na pevném povrchu ok, ale při zabodnutí hůlky do hlíny se při zatáhnutí zpět se celá hůlka vždy rozloží. No nic zkusím to. Doplňuji pití, odmítám ošetření kolene a razím dál. Mezitím se přes CP prohnal Petr H., takže rychle mažu za ním, i když už ne tak v pohodě.

Jen co ho doběhnu, tak se ozvou zase křeče do stehen. Jak se to tom Petrovi zmíním, tak mi hned nabízí jeho dvě tabletky magnesia. Šoupnu je hned do sebe. Díky Petře! Valíme dál, ale najednou se pravé stehno křečí kousne tak, že musím zastavit a můžu sotva jít. Petr pádí dál a volá „To za chvíli povolí, neboj, to dáš!“ a za chvíli je pryč. Sednu na zem a snažím se promasírovat to stehno. Koukám při tom na tu zlomenou hůlku, která se zase rozebrala.

„Zkusím ji slepit tejpem!“ napadá mě. Ještě že je v povinné výbavě. Hop šup a je to. Hůlka je opravená, už se nerozebírá, super. Jednu nevýhodu to ale má, už nejde složit, takže ji musím až do konce závodu mít stále v ruce. „OK“ říkám si a rozebíhám se stíhat Petra. Křeč už povolila, takže vzhůru do toho.

Půlnoc a hned přichází SMS: „Vše nejlepší k narozeninám!“. No jo, tak už je mi 36. „Dneska mám svůj den, mám narozeniny“ říkám si „tak doufám, že to nejhorší sem si už vybral a teď už půjde vše v pohodě“.

Natáhnu krok, opřu se do hůlek a zkusím dohnat Petra. Nemůže být tak daleko. A opravdu po pár kilometrech vidím před sebou skupinku čelovek. Dotáhnou je a koukám, je tam i Petr. Diví se, kde jsem se tam zase vzal a co moje křeče. „Už mě to úplně přešlo. Naštěstí.“ odpovídám. Prohodíme ještě pár slov a mezitím vystoupáme na vrchol Orljak (CP10) a začínáme klesat dolů. „Jdu dopředu, vystřídat tu italskou lokomotivu“ říkám Petrovi. Celou dobu totiž naší skupinku táhne ta Italka. Předběhnu jí a mažu dál. Klesání přechází do prudkého a o to líp a rychleji se mi běží, takže za chvíli je skupinka v nedohlednu za mnou. Super, konečně se to zase obrací na dobrou stranu a zase vše klape, tak jak má. Vždyť jsem to říkal „Dneska mám den, mám narozeniny“.

Jen jsem dokončil úvahu, už jsem zakopl. Hodně nešikovně z prudkého kopce plného kamení. Tělo letí zase napřed, pravá hůlka instinktivně vystřelí také vpřed. Snad to zvládnu a ustojím to. „Křup!“ povědomý zvuk. Hůlka se pode mnou zase láme a celého mě to okamžitě otáčí do salta. Přistávám už přetočený o 180° přes hlavu přímo na záda do šutrů. „Prásk!“ ozve se rána jak z děla z batohu. Na zádech okamžitě cítím studenou a lepivou kolu s vodou. „To ne!“. Nejen že jsem zlomil i druhou hůlku, ale mě prasknul i camel! Okamžitě se zvedám. Po zádech se mi prožene záplavová vlna ledové koly pokračující přes zadek, nohy až do bot. Čelovka prosvítá někde pod listím pár metrů přede mnou.

Stojím tam jak trubka po tmě, v ruce zlomený hůlky, kola mi kape z elasťáků na boty, krev z druhého před chvílí ještě nedotčeného kolene se vsakuje do lýtkového kompresního návleku.

„O co já se tady dneska vlastně snažím?!?“

„Co je? Jsi v pohodě?“ ptá se probíhající Petr. „Ale, další mrcha, zlomil jsem i tu druhou debilní hůlku a ještě mi prasknul camel. Jinak jsem asi óká.“

No nic, hlavně neztrácet dobrou náladu. A daří se. Když rozdělám batoh, zjišťuji, že camel nepraskl, naráz na zem jen vyrazil zajišťovací sponu. „Ufff“ oddechl jsem si. Jak opravit tejpem tu zlomenou hůlku už mám zmáklý, takže se do toho hned pouštím. Hotovo. Tak a zase stíhací jízda dolů, jakoby se nic nestalo.

Pár kilometrů před CP12 Trstenik všechny zase doběhu, předběhnu a pokračuji dál. Když dorazím na občerstvovačku vidím tam odpočívat Pavla Marka. Doplním camel 1:1 kolou s vodou a jdu s ním pokecat. Má totiž skoro ty samé hůlky od Black Diamond, tak se mu jdu pochlubit, jak ty moje dopadly. Pavel se ale tváří nějak naštvaně.

„Zlomil jsem hůlku!“ zuří.

„Já už obě! Jsou to pěkný šmejdi!“ zuřím s ním. Všechny tři hůlky praskly v úplně tom samém místě. Holt inženýři udělali někde chybu.

Pavel vypadá, že tu ještě chvílu pobude, tak zatím mažu dál sám. Když opouštím občerstvovačkou, tak akorát vidím dobíhat Petra H. To znamená, že z Čechů je přede mnou jen Petr Kubišta a Kuba Řídel.

Dál je to rychlé. Trasa začíná být převážně z kopce, aby klesla až do Buzetu na 82. km, kde je cca polovina tratě a kde na mě čeká můj Spare bag. Samozřejmě s petkou s litrem a půl Kofoly. Už se na ní těším, tak zase ženu z kopce jako blázen. Slepené hůlky drží líp než nové, takže se ani už nebojím, že by zase praskly.

Do Buzetu dobíhám ještě za tmy v 5:58, což je příjemný. Tu horší půlku už mám za sebou a před sebou celý den na druhou. Navíc koho to tu nevidím, na lavici z kraje sedí Petr Kubišta. „Čau, tebe už sem neviděl posledních 40 km!“ vítám ho.

Nechci se moc zdržovat. Nahážu do sebe gulášek, pomeranče, večky s nutelou, salámy a vše zaliju velkým kafem. Ze spare bagu vyměním jen potítka a doplním gely. Převlékat se nebudu, jsem línej. Sundavám si jen ponožky, namastím chodila vazelínou a nandám si ty jeté fusky zpět. „Počkám na tebe venku. Zatím si tam přeliju kofolu do camelu,“ říkám Petrovi.

Venku se zatím začalo rozednívat a jak přelejvám tu kofolu do camelu, zjišťuji, že mám něco s okem. Na levé oko vidím vše úplně rozmazaně. A sakra za tmy jsem si toho nějak nevšiml. Před dvěma měsíci jsem byl s levým okem na operaci laserem. Už po druhé. Něco je asi špatně… Zkouším si oko ještě vypláchnout vodou, ale nepomáhá to. No nic, snad to bude dobrý. Petr stále nejde, tak se zatím rozběhnu sám, však on mě dožene.

„Píp, píp.“ SMS od Ilony: „Kam se tak ženeš? Jsi na 15. místě celkově!“ Ty jo, tak to čumím, přes všechny problémy se mi vlastně daří skvěle. 15. místo celkově a momentálně druhý z Čechů. Že bych měl nakonec fakt svůj den?

No asi ne, protože to oko je fakt nepříjemný, čím víc si ho zkouším promnout, tím víc je to samozřejmě horší a rozostřenější. Dole pod hradem Buzet zkouším vyzuzat od procházejících holek nějaký kapky do oka. Kontaktní čočky dnes nosí každý druhý, tak snad budu mít štěstí. A opravdu jedna holčina čočky nosí a daruje mi pouzdro na čočky naplněné roztokem, které ochotně vyhrabe z kabelky. Vykápnu si s tím oko, ale bohužel zlepšení minimální. Začínám mít obavy co s tím a jak se to bude vyvíjet dál.

Pod hradem přecházím mostek a na schodech vedoucích nahoru na hrad zahlédnu značení. Vydávám se tím směrem. Zásadní chyba, jak později zjistím. Prostě když se má vše podělat, tak se to podělá bez ohledu na nějaké narozeniny.

Mažu po schodech nahoru na hrad, ale tam nějak nemůžu najít kam dál. Mezitím mě dotáhne Petr, který mě asi už z dálky viděl a šel tedy za mnou. Hledáme spolu jak pokračovat dál a po chvíli najdeme značení na lavičkách na terase podél hradeb. Bohužel, někdo lavičky jen nedávno natíral a po natření těch laviček použil pro výstrahu úplně stejné značení tzv. červeno-bílé mlíko, jako bylo použité i na značení tratě…

Takže jsme se tam totálně zamotali a nakonec podle GPS v mobilu vyrazili nějakou cestou dolů z hradu naproti místu, kde by měla vést pod hradem trať. Když jsme tam seběhli, běželi tam dva borci, ale v protisměru a divně na nás koukali. Dohadování s projíždějícími organizátory, nám taky nepomohlo, až když jsme doběhli na dohled tomu, co jsme uviděli, tak nám to došlo: Buzet! Koukali jsme na sebe s Petrem jako blázni.

„Jak to že jsme zase tady v Buzetu?“

„Jak jsme se sem dostali?“

„Jak a kdy jsme se vůbec dostali na ten hrad a z něho zase sem?“

Byli jsme fakt úplně vymaštěný. Asi nějaký bludný kámen. Každopádně nás tento kufr stál minimálně hoďku a čtvrt času.

Byl jsem z toho fakt rozsekanej a i poslední zbytky nadšení a optimismu byly ta tam.

Přesto jsme se rozeběhli znovu po cestě, po které jsme už jednou běželi, a když už nic, byli jsme minimálně zvědavý, kde jsme udělali chybu. Když jsme po 2 km dorazili zase k tomu mostku pod hradem, bylo nám to jasný. Naše 100 mílová trať vedla pod mostkem vpravo, zatím co my jsme se předtím vydali vlevo v protisměru trati doprovodného závodu na 65 km, která se v tomto místě napojovala. Všude jinde byly zatím v těchto případech křížení jednotlivých tratí vždy i ukazatele s textem a šipkou, která trať kam vede. Tady bohužel ne.

Běžíme dál už tedy po správné trase. Petr ale neběží, ale přímo letí, asi to chce dohnat a tak ho nechám být. Nálada pod psa a on je prostě rychlejší, tak se s ním nebudu trápit a zpomaluji na své tempo a pak v podstatě až do chůze. Na dalším CP15 – Hum, konečně zjišťuji, jak jsme na tom v pořadí a kam jsme se propadli. Jsem na 32. místě, Petr je o cca 10 minut přede mnou na 31. Tak nás to stálo 17 míst. To zamrzí. Běžím dál, ale motivace se nějak vytratila. Nakonec mě nakopne, až když v dálce za sebou spatřím nějakého borce, který se mě snaží dohnat.

„OK. Už jsem se v pořadí propadl kvůli tomu kufru dost, takže už stačilo!“ říkám si a s beraním sebezapřením se rozbíhám. Pronásledovatel je za chvíli setřesen a je v nedohlednu. Dokonce po chvíli dobíhám někoho dalšího přede mnou. A hele je to Pavel. Doženu ho až u brodu přes řeku. Jen co ho doběhnu, tak začne soptit, že si nechce namočit boty a běžet dalších 70 km s mokrými botami. To já se zchladím rád, šup a už jsem ve vodě a běžím dál.

„Píp, píp.“ SMS od Ilony: „Jak to jde a co oko?“

No jo to oko, úplně jsem na to přestal myslet a asi si na to i zvykl. Nicméně když zkouším koukat pouze levým, tak je vše stále rozmazané, ale naštěstí už ne tolik. Opravdu, lepší se to. Trošku se mi ulevilo a zvedlo mi to náladu. Po třetí se mi s okem pod kudlu už opravdu nechce.

Najednou jde všechno zase skvěle. Předbíhám pár dalších závodníků a užívám si krajinu. Při pohledu do dáli odhaduji, kam trasa dál povede. Vlastně je to jednoduché, když je v dálce vidět kopec a na něm hrad či hrádek s přilehlou vesničkou, tak tam tudy trať na 100% povede. Stoupání je vždycky už jen max 400 výškových metrů nahoru a zase to samé z kopce dolů což je pohoda.

Z kopců to dolu zase pěkně ženu a tak si tak říkám, kdy dotáhnu zase Petra, který mi předtím říkal, že se při sebězích už trápí. A opravdu když přibíhám na CP17 Draguč s malou občerstvovačkou, tak vidím Petra akorát vybíhat. Dál bude následovat klesání, takže tam ho určitě dotáhnu.

Doliju rychle camel něco málo pojím a běžím za Petrem. Tahle vesnička, kterou se probíhá, by se mohla jmenovat Kočičákov, všude samé kočky, které mi uskakují pod nohami. Petra doháním někde v půlce klesání a dál pokračujeme spolu. To klesání stojí opravdu za to, šutry a jen šutry. Jsou opravdu všude a po více než 100 km, které už máme v nohou je každé chybné našlápnutí hodně znát.

Kolem půl jedné odpoledne dorazíme k přehradnímu jezeru Botonega na 114. km. Konečně zase nějaká voda, člověk by tam nejraději skočil. Na hrázi, kde je kontrola CP18 a malé občerstvení, chvilku s Petrem posedíme. Mezitím nás doběhne a přidá se k nám francouzský závodník Patrice Perrin. Chvilku si s ním povídám, přeci jen pracuji ve francouzské firmě, takže mám k Francouzům vztah. Pak se s Petrem zvedáme a razíme dál. Francouz vyráží chvilku za námi a v podstatě ho máme dál už stále v patách. Následující stoupání opět stojí za to. Mě už se o těch šutrech bude snad i v noci zdát. Ještěže ty zlomené hůlky stále fungují a člověk se může zapřít.

Když se vyškrábeme s Petrem na štěrkovou cestu a ohlédnu se zpět vidím kromě Francouze ještě další skupinku závodníku, která se rychle přibližuje. „Cože? Oni do toho prudkého kopce běží? Po 120 km v nohou?! To není možný!“ nevěřícně kroutím hlavou a se zaujetím si je fotím.

Šup a jsou před námi. Za chvíli se v dálce pod námi objeví další. Zase běží a zase nás po chvilce předbíhají. Když se vyškrábeme na vrchol, tak se hned rozebíhám za nimi. „Musíme je dohnat!“ volám na Petra. Ten se ale z kopce loudá, tak běžím sám. Ba ne, přilepil se na mě Francouz, takže letíme z kopce dolů spolu. Dole si trošku odfrknem, když v tom se přes nás začínají přehánět další závodníci a dokonce i ženský!

„Jak to, že jsou tak svěží?“ vrtá mi hlavou, vždyť já už jsem úplně prošitej.

Snažím se běžet dál, a když ne je předhonit, tak alespoň udržet s nimi tempo. To je ale na mě už vražedné, Francouz za mnou také tak tak plápolá a tak před stoupání přecházím úplně do chůze.

„A kašlu na to!“ říkám si v hlavě a mám zase náladu fakt pod psa. Dojde mě Francouz a dáme se do řeči.

„Jak to, že nás tolik lidí předbíhá? Jak to, že mají ještě tolik sil?“ ptám se ho.

„Aby ne, vždyť to všechno byli závodníci trasy na 65 km,“ říká mi.

„Cože? To není možný, jak to víš?“

„Všichni měli zelený čísla, ty sis nevšiml? My máme červený!“ odpoví s úsměvem.

„Jako fakt všichni?“ ptám se.

„Oui,“ usměje se a poplácá mě po zádech.

Já vůl, tak já tady málem pustil duši a to jsou všechno šedesát pětkaři, čerstvý a voňavý. Byl jsem z toho úplně zoufalej. O to větší radost teď mám, že tomu tak není a že nás nikdo vlastně nepředběhl. Nálada je zase super a zase mě to baví.

Kecám s Patricem a dál postupujeme už jen spolu. Petr nás vždycky předhoní, aby jsme ho zase dohnali na další občerstvovačce. S Patricem si lépe vyhovujeme v tempu, máme pomalejší běh a rychlé občerstvovačky, zatím co Petr běží rychleji a na občerstvení tráví více času.

Kilometry rychle odsýpají. Krajina je zajímavá a členitá, je vedro, pod mrakem a dokonce občas sprchne příjemný chladivý deštík. Dorážíme na zajímavou cestu, která vede, jak jsem se později dozvěděl, po trati zrušené úzkokolejky, takže probíháme mostky a tunely a kroutíme se zatáčkami do kopců.

Kolem osmé večer se začíná šeřit a my s Patricem dorážíme na poslední občerstvovačku CP25 Buje. Petr je někde před námi, už nám úplně utekl. Do cíle je to posledních 14 kilometrů. „Když budeme popobíhat a udržíme rychlost 7 km/h, tak jsme v deset v cíli,“ říkám Paricovi.

„Oui,“ odpovídá. I když je ještě trochu vidět, krom posledního občerstvení, nasadíme už i čelovky a vyrážíme na poslední štaci k cíli.

Je to nekonečné, monotónní, únavné, protože ty poslední kilometry vedou v podstatě po rovině polem. Už ale vidíme v dáli cíl, do noci zářící město Umag. Za chvíli to bude za námi. Sice už postupujeme jen rychlou chůzí, ale na o kraji města se zase rozeběhneme a užíváme si poslední kilometr běhu do cíle. Překvapivě za námi běží ještě jeden závodník s červeným číslem a dokonce nás předbíhá. Patrice ještě hecuje, že ho dotáhneme a předběhneme, ale mě už je to jedno. Jedno místo plus nebo mínus na tom skvělém pocitu, že už to máme skoro za sebou, nic nezmění. Zahýbáme uličkami k náměstí, kde už vede ohraničený koridor až do cíle.

„Jóóóóó. Je to tám!!!“ řvu jak tur a v čase 29 hodin a 6 minut vbíháme s Paricem společně do cíle na celkově 28–29. místě ze 160 startujících. Najednou je únava ta tam a dostavuje se nádherný, šťastný a skvělý pocit, který přijde vždy po zdolání tak náročného závodu a který stojí prostě za to!

Skvělý závod, plný neočekávaných zvratů, nových přátel a hlavně moje nejdelší a nejnáročnější narozeninová párty ever. Čas mám nakonec o hodinu lepší, než jsem doufal a vím bezpečně, že nebýt všech těch problémů, tak mohl být ještě o hodně lepší. Takže příští rok, milá krásná Istrie, příští rok to máš spočítaný! „I'll be back“ :)

Převzato z blogu Berany duc se svolením autora.