Běžecký parťák si již delší dobu pohrával s myšlenkou účastnit se tohoto sportovního klání. Mne tento krátký a velmi rychlý závod nelákal, jednak proto, že jsem na něj příliš pomalý, jednak proto, že mě za chvíli čeká italské Lavaredo. Když se ale naskýtá příležitost udělat parťákovi doprovod, beru ji všemi deseti. Nemusím vymýšlet trasu, počítat vzdálenost ani převýšení. V tomto za mě vše udělali pořadatelé Perunu.

A tak v sobotu brzo ráno vyjíždíme na přeregistraci, protože startovku se jako obvykle podařilo sehnat z druhé ruky. V prostorách dolní stanice lanovky v Oldřichovicích se postupně začínají scházet davy nažhavených závodníků. Již od rána je nám ale jasné, že to bude opravdový masakr. Během noci a v průběhu rána prší a prší, ale má se to změnit, jak ostatně komentuje před závodem pořadatel.

Přesně o půl desáté je odstartováno a běžci se vydávají vstříc pověstným beskydským krpálům. Malý Javorový, tzv. Javoch mezi místními, je ze startu pěknou náloží. Dvoukilometrové stoupání po sjezdovce dává zabrat i čelu závodu, ve kterém se hned z úvodu formuje česká špička s budoucím vítězem Čípou nevyjímaje.

S parťákem, s ohledem k jeho dispozicím, v úvodu volíme volnější tempo, to nám ale vydrží jen chvíli a při prvním dlouhém seběhu se necháváme strhnout ostatními. Dalším adeptem na takový nejlepší beskydský krpál je sjezdovka v Řece. Naštěstí se nemusíme proplétat vysokou trávou jako při loňské Beskydské sedmičce, ale drapa je to stejně slušná. Na vrcholu se na chvíli dávám do řeči s pořadatelem, který konstatuje, že finální kopec je ještě výživnější než tento, máme se na co těšit. Dolů běžíme místy, kudy vlek vyváží lyžaře. Běžíme je asi silné slovo, protože sklon a terén jsou drastické.

Celá trať je opravdu pestrá, od mokrých a kluzkých kamenů přes klasické lesní pěšinky až po bahno. Toho si užíváme zejména při seběhu z Javorového na Šindelnou a kousek od vrcholu Kalužný. Zde to jsou přímo bahenní lázně. Na celé trati jsou tři občerstvovací stanice, na kterých parťákovi radím, ať doplní, co potřebuje, a příliš se nezdržuje a pokračujeme dál.

Před námi je nekonečný seběh z Ostrého do Tyry. Vzhledem k jeho technické nenáročnosti se tady dá hodně získat, ovšem to by člověk nesměl v nohách mít přes 35 km a převýšení téměř 2 500+.

Z Tyry pokračujeme serpentinami k již avizovanému finálnímu kopci s příhodnou přezdívkou „grande finale“. Grande to tedy skutečně je, vzhledem k tomu, že celou dobu běžím zvolna, s ohledem na parťáka, je tento závěr opravdu výživnější. Chvílemi nevím, jestli je lepší jít po čtyřech, nebo klasicky. Proto asi někteří leží a odpočívají, jiní jen funí a v duchu nadávají, proč takový kopec musí být na konci závodu.

O tom ale skyrunning je, navíc je to mistrovství ČR, tak je to třeba pořádně osolit. Parťáka tento kopec nestojí tolik sil jako jiné pasáže a zdolává poslední metry závodu a protíná cíl. Jelikož cíl je na vrcholu Malého Javorového, je potřeba se dostat dolů k parkovišti, kde máme auto. Ti méně unavení protáhnou nohy po cestě dolů, ti více zboření můžou využít lanovku, auto nebo zde tak oblíbený paragliding. My samozřejmě volíme možnost první a odcházíme s pocitem vlastního vítězství.

Letošní Perun se vydařil, vítězem se stal zmiňovaný Jiří Čípa, který trať zvládl za 4:10, z žen si titul odnesla Michaela Mertová s časem 4:52. Oba výsledky jsou luxusní, a protože vím, že bych se asi ani jednomu z těchto časů nepřiblížil, jsem rád, že jsem mohl parťákovi udělat sparringa a v rámci tréninku si proběhnout další část krásných Beskyd.

KOMPLETNÍ VÝSLEDKY