„Dáme si dvě hodiny šlofíka a pak večeři, ok?“ navrhuje Mára, se kterým se známe dva roky a seznámili jsme se přes běhání. Jasně, proč ne. Po skoro čtyřech hodinách mě budí telefon. „Jak jsi dopadl?“ ptá se máma. Zapomněl jsem zavolat. Zato nohy nezapomněly, co dělaly posledních pár hodin – přesně sedmnáct.

Táhly mě nahoru, spouštěly dolů, občas i něco po rovině na krkonošských hřbetech. Vytáhly mě z Polska až na Sněžku. A ty výhledy! Jaká by to byla krása, …kdyby nebyla mlha a v uších neduněl ledový vichr. Teď se ale samy nechtějí vytáhnout z postele.

Trvalo to, než jsem se propracoval na ultra tratě. Byla to taková ta běžecká klasika: nejdřív pět kilometrů indiánem, pak desítka pod hodinu, půlmaraton pod dvě … první maraton, druhý, třetí … Jenže co dál? Můj první ultra před třemi lety – Valašský hrb – skončil podle předpokladů: běhat po rovině, to by šlo, ale kolenům se Valachy nelíbily. DNF na 33. km. Asi je potřeba trénovat kopce, hlavně ty seběhy…

Zeleninová polévka mi udělala dobře. Polovina trati za námi. Polská strana Krkonoš mě dostala, proti té české víc zelená než kamenitá. Úsek od Špindlerovky k Polaně byl pastvou pro oči. Hlavně při hledání místa, kam šlápnout mezi kořeny, aby to vydržel už tolikrát podvrknutý levý kotník. Jestli jsem se něčeho při stovce bál, tak toho, že zase šlápnu blbě. V některých úsecích jsem nedokázal myslet na nic jiného.

Druhý ultra pokus dopadl líp. Zdenda Bezdíček mi nadělil k Vánocům startovné na svůj Jizerský ultratrail. Popravdě jsem nevěděl, do čeho jdu. Když jsem po jedenácti hodinách a asi čtyřech sjezdovkách vylezl z kapradí a seběhl do cíle, na jeho otázku, jak se mi to líbilo, jsem jen lakonicky odpověděl: „Nelíbilo, ale bylo to krásný.“

Hned po startu se šlo do kopce – první cíl: Žalý, pak Horní Mísečky a Harrachov. Před čelovkou se míhaly kapky a několikrát jsem si chtěl rukou utřít brýle. Kdybych tak nějaké měl… Dvakrát promoknout durch na prvních 30 kilometrech stovky, to je skvělý začátek. Jenže vůbec mi to nevadilo: tělo si v tenké bundě udělalo příjemné mikroklima.

Před rokem jsme s Márou byli na ultra v Rumunsku, Transylvania 100, pro nás na poloviční distanci, startovala z Drákulova hradu v Branu. Začínalo se v osmi stech, tam bylo jaro. Nahoře ve 2 400 metrech jsme se brodili čerstvým sněhem, v kuloáru šplhali po fixním laně, přeskakovali horské říčky. Kdykoliv od té doby navíc vidím kleč, sprostě nadávám. Byl to výlet do jiného světa. Na ultra mi přijde úžasné to, že si člověk užije přírodu. O samotně.

Po čtyřiceti kilometrech začínám potkávat na občerstvovačkách známé tváře. Někdo kulhá, někdo to chce vzdát. Kdo byl na té předchozí v pohodě, teď nemůže. Sám sebe popoháním: rychlé se napít, něco zakousnout a jít pryč. Na 82. kilometru v Peci pod Sněžkou nebojuju o pořadí, jen neprospaná noc je cítit víc a víc. Ohlédnu se zpátky a Sněžku už není zahalená v mlze. Běžím dál, je to kousek od splnění snu. Jenže … dochází mi sotva pět kilometrů před cílem, když už jsem si myslel, že to bude brnkačka. Borec, kterého jsem hravě předběhl v předchozím seběhu, mi mizí v dáli. Hlavně že z těch čtyř zabalených gelů mám v batohu ještě tři. Asi na potom… V cíli jsem bez emocí. Jen cítím úlevu. Tělo drží, nic zas tak extra nebolí.

Trénink na ultra? Každý to má jinak. Střihnul jsem si pražský ŠUTR, čtrnáct dnů před závodem nastoupal metry na Malé Fatře. Poslední týden už jsem jen tak zlehka vyklusával a přemýšlel, jaké to bude. Do mapy jsem vpisoval občerstvovačky, abych zjistil, že jsou vypsané vedle legendy. Sbalený jsem pak byl za pár minut. Měsíce vím, že ten závod přijde, a najednou ani nemám čas si naskládat věci do batohu. Jde se na start!

Vysokého kola jsem se bál. Ten seběh po cestě z velkých kamenů, kde je na jedné straně sráz, ve mně nebudí důvěru, ani když je hezky. Drobně prší, kameny kloužou. Jeden blbý krok, poryv větru… Letím přes kameny dolů z cesty. Lokty se zapírám a drápu se nahoru. Jsem rád, že tenhle úsek končí.

Potlučené nohy dají za pár minut pokoj. Nebýt vichru, byla by to pohodová cesta až ke Špindlerovce, kde se závod zlomí do druhé poloviny, místo toho mě startovní číslo 333 s ostrými rohy píchá do zadku. V jednu chvíli to přestane … Číslo uletělo. Hlavně že v batohu nesu slupku od banánu. Na každé kontrole pak číslo hlásím, abych byl v pořadí. „333? Jako fakt? Dobrý číslo,“ slyším několikrát. Snad mi přinese štěstí.

Moje čtvrté ultra. Moje první kilo. Ještě chvíli bude trvat, než se vzpomínky na Krakonošovu stovku usadí a srovnají za sebe do správného pořadí. Aby ne: byl to můj nejdelší den v životě.