Každý z nás se běžecky vyvíjí. Já začínal u indiánských běhů bez čísla, pětky a desítky RunTour, běhal půlmaratony a maratony od RunCzech, závody Běhej lesy, pak jsem přešel na ultra. Až jsem dospěl k tomu, že mě baví komorní závody, kde běhá pár desítek či stovek lidí, kde jde o běh a kde šéfa závodu nemůžete přehlédnout, protože pořád něco zařizuje.

Trailová Závist, kterou dělá skyrunner Honza Bartas, je přesně tenhle závod. Takový ten pouťák. Bez urážky – naopak, je to výhoda. Výdej čísel v klubovně, perníková medaile, každou chvíli nějaká vtipná hláška, značení tak akorát, aby běžec s kyslíkovým dluhem sic věděl, kam dál, ale zase si nepřipadal jako v billboardové džungli na D1.

Honzovi se podařilo namotat skvělou trať. Pekelně bolí a z těch zhruba 17 km (+720 výškových metrů) si zapamatujete každý metr. I proto, že se běží přes tři údolí, která nejdříve zkoumáte cestou dolů a pak zase směrem nahoru. Tuhle osvědčenou kombinaci si dáte hned pětkrát. Běží se přes pár potoků, po listí i po blátě, někde je trošku sněhový poprašek, jakoby se rozsypalo pár balíčků polohrubé mouky, z níž je jinak značení. Některé kopce jsou náročnější, tak se neběží; některé seběhy jsou techničtější, tak si člověk zpomalí.

Na tuhle trať jsem neměl po loňsku dobré vzpomínky. Nepřijel jsem zrovna ve formě, takže jsem se trápil, někde ve dvou třetinách jsem si navíc vyhodil kotník. Měsíční pauza na začátek běžeckého roku? Proč ne… Bylo jasné, že si příští rok musím spravit chuť.

A taky že jo!

Teplota kolem nuly, na startu jako jeden z mála v šortkách a bez bundy. Neudělal jsem někde chybu? V půlce sundávám rukavice a strkám je do kapsy. Ne že by mi byl takový hic jak Varelovi Frištenskému, ale tělo se zahřeje. Když už ne v prvním kopci, tak rozhodně ve druhém. Zapomněl jsem počítat potůčky, přes které se skáče v první polovině trati, ale tipnul bych si, že jich bylo aspoň deset. Možná víc. Všechny se daly zvládnout suchou nohou. Na rychlé seběhy ještě nemám techniku, nicméně tady jsem se hodně naučil. Je dobré znát trať – a zvlášť místo, kde se loni odporoučel kotník.

Závěrečná třetina závodu je tak pro mě úplnou novinkou. Když jsem ji chtěl loni odpajdat s rozbitým kotníkem, Petr Říman, který byl před tímto úsekem jak organizátor, mě varoval, že je to tak „fakt hustý“.

A bylo! Sešup po skále, spousta kamení, ostré zatáčky… Na nejbližší soupeře jsem tady ztratil tak 200 metrů. Posr**** jsem byl až za ušima, prostě rychleji to nešlo. Zase jsem si ale pošetřil síly na závěrečný krpál, kde jsem pár soupeřů udolal. V cíli z toho bylo 111. místo, čas okolo 1 hodiny a 45 minut. Povedená odveta za loňský rok, parádní poslední závod letošního roku.

Byl to pro mě rozhodně jeden z nejkrásnějších závodů roku. Koho by napadlo, že se dá na pěkné traily dojet MHD z Prahy. Navíc, tohle je ten ze závodů od běžců pro běžce. Nic proti ostatním organizátorům, jen tohle mě teď aktuálně baví ze všeho nejvíc.

VÝSLEDKY

FOTKY