Hostýnskou osmu (H8) jsem objevil v době, kdy jsem začínal aktivněji běhat, což jsou čtyři roky nazpět. Nebyla mně ovšem doporučena, protože prý bývá opravdu hodně rychlá a docela náročná. Tak jsem za tu dobu slušně natrénoval a letos se přihlásil. Když jsem zjistil, že je hodnocena kvalifikačními body pro UTMB, bylo vymalováno. Přestože jsem byl původně registrován jako jednotlivec, v pátek před závodem jsem mě napadla myšlenka zkusit běžet ve dvojici. Světe div se, sehnal jsem k sobě skvělého běžce – Toma Štveráka.

Start H8 je v 8:00 a já po noci, která byla všechno, jen ne odpočinková, mám kvůli děsné bouřce obavy, jak to půjde. Úvodní kilometry se běží po asfaltu na konec Rajnochovic, což je malá dědina, ve které je start a cíl závodu. Nechceme přepálit start, ale zároveň získat slušnou pozici, proto necháváme čelo závodu běžet si své tempo. To ale neznamená, že bychom se flákali. Co se dá vybíhat, vybíháme, a seběhy pálíme jak namydlený blesk. Po deseti kilometrech je první kontrola. Dostat se k ní ale není žádný med. Je to 2× prudce nahoru, 2× prudce dolů. Tom mi v jednu chvíli říká, že toto je místo, kde poběžíme za 60 kilometrů ještě jednou a stočíme se do cíle. Říkáme si, že pokud tady ke konci poběžíme jako teď, bude to paráda.

Po 13 kilometrech dobíháme k místu, které je značeno tak nenápadně, že míjíme správný směr a řítíme se z kopce dolů, opačnou stranou. Nikde nevidíme fáborky, a proto se ptáme lidí, zda před námi někdo běžel. Negativní odpověď je frustrující. Když ale zjišťujeme, že se i touto cestou dostaneme na další checkpoint, pálíme to, co se dá. Ve finále tak si tak zaběhneme asi 2 km a u kontroly je náš náskok smazán. Nevadí, i to se během závodu může stát. Před námi výživný kopeček na Hostýn, proto se občerstvujeme a pokračujeme. Tento výživný kopeček a předchozí kufr mě totálně rozhodily a za Tomem stěží vlaji. Vždyť to je sotva 19. km, říkám si!

Na vrcholu krize přešla a následný seběh mi dodává tolik potřebnou ztracenou energii. Další kontrola je na Obřanech. V tomto místě se škrábeme krpálem, téměř na vrcholu cvakáme (každý závodník měl kartičku, která se po každé kontrole označila cvaknutím) a běžíme dolů. Při seběhu nám neunikne, že další dvojice je v polovině kopce a my opět získáváme náskok.

Ten se nám daří držet na dalších kontrolách. Když běžím, postupně si uvědomuji, že profil trati je opravdu velmi dobře běhatelný. Samozřejmě jsou místa, která se běhat nedají, jako například 42. kilometr (dědina Držková), kde se na třech kilometrech zvedneme o téměř 300 metrů. Občas cupkání propojíme s rychlou chůzí s cílem, abychom se udrželi v tempu.

Po šesti hodinách a pár minutách se dostáváme k místu, jež je nám tak důvěrně známé: 2× prudce nahoru a 2× prudce dolů. Tempo zvolňujeme, abychom měli dostatek sil na plánovaný rychlejší seběh. A ten si skutečně užíváme, přes kameny, větve, popadané stromy, mnohdy prudce kolmo dolů a poměrně často po kotníky v bahně. Vzhledem k tomu, že na poslední kontrole jsme stále první dvojice celkově, bojujeme až do finiše. Ten se daří nad očekávání a my po 68 km a 3 100+ dokončujeme.

Až na několik sporných míst, kde snad bloudili všichni, byla celá trasa viditelně značena. Občerstvovací stanice byly dostatečně zásobeny, byť závodníkům, co šli kolem 10 hodin, se stalo, že ne všude už byla Cola nebo Kofola. Ale vše nemůže být dokonalé. Stačilo, že při tomto ročníku bylo počasí špígl nígl: polojasno, 20 stupňů a lehký vánek. No, co více si přát? Snad jen, zkusit zase někdy Hostýnskou osmu, rychlý, běhatelný a krásný závod.